Povídání o (mém) Santovi

Řeknu rovnou, že pokud se týká ztvárňování Santa Clause, mohl bych si na tom docela vybudovat kariéru. Snad dokonce profesionálně!

Znáte to. Podáte prst, jednou na něco kývnete a...

...už se toho nezbavíte!

Takto jsem před mnoha lety kdysi kývnul ve svém zaměstnání, v mezinárodní společnosti, že na podnikové „party“ pro děti udělám samotného Santa Klause.

Mikuláše, Anděla a Čerta prý našli bez problémů. Jen jim chyběl někdo se správnými „santovskými“ proporcemi. A ty já jsem měl!

A tak jsem byl vecpán do příslušného kostýmu. A zmalován barvami, kterými posléze pronajatá akční „umělkyně“ malovala děti. „Vyvedla“ mne jak do pohádky Mrazík. Račte posoudit sami. Vypadal jsem tak barvotiskově, že jsem si to foto pak „adaptoval“ coby vánoční pohlednici. A povšimněte si, že mi dokonce na „osobním“ nechali vytisknout santovskou firemní visačku. (Dodnes ji mám někde schovanou.)

Ale, mezi námi řečeno: ZMALOVAT jsem se takto nechal naposledy. Po těch barvičkách jsem dostal docela slušnou „dětskou“ vyrážku v obličeji. Aby ne, když jimi umělkyně malovala a malovala na různých akcích, a ne poprvé ani naposledy.

Tak jako, vystupování na veřejnosti mi nikdy nedělalo problém. Už od 4 let jsem zdatně recitoval na ROH besídkách za čokoládu. Od 7 let! jsem pak organizoval vánoční školní besídky sám.

Ne, že bych netrpěl trémou. Ale jen tou zdravou. Trocha nervozity, než že šel člověk na scénu. Pak to ze mne spadlo a fungoval jsem (většinou) jak bylo potřeba a nazkoušeno.

Nuže, na dětskou party nenazkoušíte nic. Maximálně ono santovské profláklé:

„Hou, hou, hou.“

V amerických komediích si z toho dělají patřičnou srandu; nejvíc pochopitelně Simpsonovi, kdy je Homer Santou a musí se zúčastnit kurzu na ono „houhouvání“.

Víte z čeho jsem měl největší hrůzu na tom firemním večírku? Z tak zvaného „nenuceného“ rozhovoru s dětmi! Tak, jak jsem to třeba viděl během své cesty do USA v r. 1991.

A to jsem si původně budoval kariéru režiséra filmů pro děti, s dětmi, o dětech, než mi to nová doba překazila. Ale tady to bylo něco jiného! Jako režisér jsem měl děti „na pokyn“. Mohl jsem přesně vyžadovat, co po nich chci pro příběh filmu atd.

Ale TADY jsem byl vydán na pospas dětem já! Jejich zvídavosti, bezprostřednosti, výřečnosti...

V průběhu večírku jsem zjišťoval, že takový Santa musí být mistrem improvizace, pohotovosti a samozřejmě výřečnosti! Chvílemi jsem se při tom docela zapotil, ale obstál jsem!

(Však to také byla dobrá průprava, kterou jsem bohatě využil při skečích kdy jsem přihrával Zdeňku Izerovi v jeho show na Primě.)

Ano, obstál jsem!

Obstál jsem natolik, že další rok jsem si dobrovolně musel „střihnout“ Santu Clause znovu. Dokonce mi tehdy na to objednali a přivezli kostým přímo z půjčovny v New Yorku; tady u nás byly najednou kostýmy vypůjčené... Povšimněte si na foto elegantních značkových „tenisek“ – ty byly ovšem moje vlastní.

Moje účast dopadla obdobně úspěšně. A tak už jsem se mohl začít děsit příští dětské besídky.

Naštěstí pro mne se už nekonala. Do managementu firmy zavály nové názorové proudy. Tím pádem už neměl zdejším firemním dětem kdo dělat „Hou, hou, hou“ a vyptávat se, co by chtěly prod stromečkem, za doprovodu rozechvělých rodičů atd. atd. Rodiče od té doby museli dárkování zvládnout bez Santy.

No, a proto je asi nejlepší, že u nás dárky rozdává Ježíšek. Přinejmenším se nemusím znovu cpát do dalšího „santovského“ kostýmu.

.

Všechna foto: autor a archiv autora