Pátek 13. Aleše

No ano, zase jednou je pátek třináctého. Shodou okolností 13. dubna má svátek Aleš. No a co já na to?

Díky krásným zákoutím češtiny si můžeme název interpretovat dvojmo. Jednak, že je pátek třináctého dne a nebo že je pátek, Aleše v pořadí třináctého.

Nevím, jestli některý z kamarádů Alešů byl třináctý v pořadí v rodinné genealogii a ani nedokážu odhadnout, zda třeba znám třináct Alešů.

První Aleš, se kterým jsem se setkal, byl literární. Kamarádi Aleš, Čenda a Mirek byli kamarádi hlavního hrdiny oblíbených humorných povídek pro děti, vydávaných časopisecky v Ohníčku a později též jako knížky, a sice "Boříkovy lapálie" od Vojtěcha Steklače, tehdy ještě s ilustracemi V. Renčína. Byla to svébytná, česká a velmi úspěšná varianta na Mikulášovy patálie francouzských autorů Sempé-Gosciny a možná také trochu v duchu příběhů Jirka postach rodiny, britské autorky Richmal Cromptonové. Alešova postava mi byla sympatická tím, že stejně jako já, od malička bojoval se svou obézní postavou... Definitivně pak Boříkovy lapálie byly mladší verze zábavného dětského čtení, které v podobě pro odrostlejší děcka zpracovával Miloslav Švandrlík v povídkách Neuvěřitelných příběhů žáků Kopyta a Mňouka. V nich se ale, aspoň pokud se pamatuji, žádný Aleš nevyskytoval. Zato šťastných i nešťastných dní, včetně pátku 13. zde bývalo dost a dost. Inu, k rošťárnám a lumpárnám podobné dny prostě patří.

Několik Alešů jsem potkal později ve svém životě v reálu. Jedním z nich byl význačný filmový pracovník, pomocný režisér a dnes již i režisér Aleš Dospiva. Podíváte-li se na jeho filmografii, najdete zde úctyhodnou řadu titulů, na kterých se podílel a řada z nich patří mezi velmi oblíbené filmy. Bezprostředně pracovně jsme se však setkali jen nepřímo; nikdy jsme nebyli na nějakém společném projektu.

Dalším Alešem, kterého jsem potkal pracovně, byl moderátor Aleš Cibulka. On se na to samozřejmě nepamatuje. Byl jsem tehdy režisérem a šéfrežisérem pražského zpravodajského vysílání Krátkého filmu pro Kabel Plus, s názvem TOP Info. A mezi začínajícími talenty, kteří u nás sbírali první moderátorské ostruhy v rámci spolupráce a studia herectví na VOŠ, byl právě on. Už tehdy byl dobrý a časem se vypracoval v moderátorskou špičku.

Asi nejvýznazmějším Alešem, který je v mém životě nejdéle a nejvýrazněji, je Aleš Presler.

Aleš je spisovatel - dnes jeho blogy můžete číst i zde na iDnes. S jeho názory či postoji můžete či nemusíte souhlasit; ale vždycky mívá vysoké ohlasy, protože má co říct k věci. Jeho myšlení bylo vždy nekonvenční a to je přesně to, čím mi konvenuje. Protože Aleš dokáže nahlas říci to, co se většina z nás odváží si maximálně jen pomyslet.

Naše kamarádství začalo někdy v roce 1984-5 (on to jistě doplní v diskusi), kdy Alešovi vyšla reedice knížky "Beatles se stejně rozpadli" a já jsem tehdy coby začínající perspektivní mladý režisér hledal vhodnou svéráznou látku ke zfilmování. I naše seznámení bylo poněkud "svérázné".

Sehnal jsem si Mistrovo číslo, s kterýmžto oslovení mě Aleš hned v telefonu poslal někam, a sešli jsme se na rohu Dukelských hrdinú a dnešní Milady Horákové... už na první pohled jsme tvořili kontrast: Aleš skoro dvoumetrový a já necelý metr šedesát. Pak Aleš udělal to nejrozumější co udělat šlo, odtáhl mne přes křižovatku do vinárny a tam jsem tehdy pokořil svůj alkoholický rekord, neboť jsme ve dvou vypili čtyři lahve červeného vína - což se mi v životě do té doby nepodařilo.

Výsledkem této plodné, zhruba tříleté spolupráce pak bylo tuším šest verzí scénáře podle jeho knížky. Nakonec však před zahájením výroby tvůrčí skupina změnila názor, a nejenže natáčení nenápadně odsunula, ale posléze i zrušila úplně. Svým způsobem jejich argumentaci musel člověk chápat. Psal se totiž už rok 1988 a ono rebelství z tématu tak trochu vyšumnělo, protože se stalo všeobecně akceptovatelným.

Mám ale také dojem, že svoji roli zde sehrálo to, že si Aleš svojí otevřeností mezitím stačil nadělat problémy; tím pádem v anotaci avizovaná knížka "Delona v zrcadle nespatříš" nakonec nevyšla a následující detektivku směl Aleš vydat už jen časopisecky jako přílohu na pokračování. Kdo ví, jak by to pokračovalo, kdyby mezitím nepřišel vítězný listopad 1989.

Tady máte dobový portrét z brožury Svazu spisovatelů 1982-1984. (Snad mne proto Aleš nezabije.)

Nicméně toho času nelituji. Jednak je Aleš dodnes v mých očích bezva kamarád, který jedná na rovinu. Jednak to byly roky strávené nesmírně zajímavě; poznával jsem i řadu lidí a prostředí, jak Alešovu rodinu, tak i práci a známé, díky Alešovi jsem třeba začal režírovat ve výše jmenovaném, dnes již neexistujícím, TOP Info, kde byl Aleš redaktorem... no ano, o setkáních v malebných letenských hospůdkách nemluvě; to snad ale patří ke každému mládí.
A co je fajn, že naše kamarádství přetrvává, i když už se nestýkáme tak intenzivně, každý bydlíme jinde - ale stále víme o sobě a to je to hlavní.

Tak tolik k dnešnímu Pátku 13. Aleše.

Alešovi Preslerovi i všem ostatním Alešům vše nejlepší k svátku.

A nám všem - ať se nám vyhnou veškeré pověry a ať je tento den přinejmenším stejný jako ty ostatní, ne-li dokonce ještě lepší. 

Foto v perexu http://cs.wikipedia.org/wiki/13