Pár střípků z filmování
Ony série mých blogů se jmenovaly "Jak jsem byl asistentem režie" a "Jak jsem se stal režisérem". Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem dělal v tak zvaném Státním filmu, který jako jediný měl monopol na výrobu filmů a výrobně pod něj patřily pražské Filmové ateliéry Barrandov, jejich pobočka ateliéry v Hostivaři, dále výrobní studia Gottwaldov - dnes tedy Zlín a v Bratislavě Koliba. Já sám jsem pracoval na Barrandově.
(Odkaz u názvu blogů je vždy na poslední díl té série, abyste si pak mohli dohledat i předcházející díly.)
Co se mi s odstupem času ještě vybavilo?
Samotné Filmové ateliéry na Barrandově, to bylo (a je) svým způsobem malé město, svět sám pro sebe. Natáčelo se tu v 70. a 80. letech v průměru 35 celovečerních hraných filmů ročně, k tomu bezpočet kratších či delších snímků pro Československou televizi a nezanedbatelný byl také počet zahraničních filmových zakázek (stačí připomenout Amadeus Miloše Formana nebo Yentl Barbry Streisand). Celkem se tu pohybovalo na 2.000 zaměstnanců nejrůznějších, velmi specifických filmových profesí. Řadu z nich se na žádné škole nenaučíte, ale musíte je přejímat od starších a zkušených kolegů přímo z praxe - na příklad nikde nevystudujete obor rekvizitář nebo skript (ačkoliv možná, že dnes už ano - byznys se dá dělat na všem); pro jiné byly základem alespoň příbuzné výuční obory či profese - maskéři se rekrutovali z řad kadeřníků, kostymérky z řad švadlen. Bylo to 2.000 nadšenců více či méně oddaných filmařině 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. "Nemožné do tří dnů, zázraky ihned," to bylo heslo, které dnes a denně naplňovali.
Ačkoliv jsem pracoval na Barrandově dlouhých 10 let, od r. 1981 až do zániku Státního filmu v r. 1991, stejně jsem se za ta léta s většinou lidí Barrandova nepotkal. Filmy totiž často vznikaly v rámci produkčních skupin nebo kolem režisérů, kteří si pochopitelně své spolupracovníky považovali a jen neradi přibírali do svých týmů někoho jiného. V podstatě to byly takové "velké rodiny" o počtu 30 lidí, rozšiřované dalšími technickými profesemi až na 50ti hlavý tým.
A tak jsem o některých tvůrcích slyšel jen z doslechu nebo je míjel v atelierech, na chodbách výrobních štábů nebo ve střižnách, apod. A tak se mi vybavily i momenty, které se netýkaly přímo filmů, na kterých jsem byl asistentem režie nebo pomocným režisérem, ale přesto jsem se tak nějak mihnul kolem nich.
Podtrhuji, že popisuji výhradně to, čeho jsem byl osobně svědkem, v lepším případě mám přímo od aktéra události. V žádném případě si nepotrpím na zprostředkované drby a fámy...
Jedním z momentů, které se mi vybavují, jsou spojeny s filmem S tebou mě baví svět. Už natáčení tohoto filmu bylo pečlivě sledováno, protože už od počátku bylo jasno, že se rodí skvělý film. Pamatuji se, že jsem se dokonce dovolil paní režisérky Poledňákové, zda se jako její budoucí kolega mohu podívat na kousek natáčení ve filmovém ateliéru, dekorace vnitřek horské chaty. Paní Poledňáková byla laskavá žena a byla rovněž mohutně podporována dvorní pomocnou režisérkou Věry Plívové-Šimkové, později též samostatně točící režisérkou Drahomírou Královou. Tak jsem se nachomýtl ke scéně kdy se Václav Postránecký v sukni motá kolem sporáku. A také ke slavé scéně vytahování třísky. Déle jsem se v ateliéru nemohl zdržet, ale později jsem se s tímto filmem setkal ve střižně.
Střihačem filmu byl legendární střihač Miroslav Hájek (stačí připomenout za všechny filmy Limonádového Joe, Lásky jedné plavovlásky, Všichni dobří rodáci, Marečku podejte mi pero, Adéla ještě nevečeřela). Já jsem se u něj ve střižně motal coby asistent režie na filmu Smrt talentovaného ševce. Pan Hájek střihával průběžně dva až tři filmy najednou. Byl jedním z nejplodnějších střihačů Barrandova a já jsem měl mimo jiné kliku, že ke mně pojal profesní důvěru a ochotně mi občas prozradil nebo předvedl pár svých mistrovských střihačských kousků.
Nejen dnes, ale už tehdy se pochopitelně velmi přísně sledovala autorská práva. Proto mne tehdy velmi překvapilo, když pan Hájek střihal obraz na jakýsi zahraniční hit, zpívaný Helenou Vondráčkovou. Použít tu písničku ve filmu znamenalo automaticky zaplatit autorská práva ve valutách. Jednalo se o hudbu pod jízdu autem Kateřiny (J. Šulcová) a Dáši (E. Balzerová) do kopců na chatu. Pan Hájek věnoval střihu této scény mimořádnou péči. Důkazem toho bylo, že obraz střihal a lepil sám osobně na střihacím stole na onu písničku. V ostatních případech on sám jen film střihal, spojil jej s magnetickým zvukovým pásem svorkami, ale lepičskou práci nechával na asistence střihu.
Přesto mi to nedalo se zeptat: "A to tam bude tahle zahraniční písnička?"
"Ale to víš, že ne," uklinil mne pak Hájek. "To by bylo pěkně drahý. Neboj, na to přijde úplně nová originálně složená písnička. Já to jen použivám kvůli obrazovému rytmu."
A hned nato rozjel filmový pás se zvukem a předvedl mi bravurně rytmicky nastřihané obrázky.
A vy kdo máte film v živé paměti nebo si jej právě můžete pustit, už víte, že právě pod těmito záběry a v následné scéně se objevil jeden z hitů Heleny Vondráčkové, který je díky popularitě filmu v jejím reperotáru dodnes: "Vzhůru k výškám," ve finálním střihu proložené záběry z vystoupení zpívané Zdenou Studénkovou jako Gábinou - tedy pochopitelně Helenou Vondráčkovou z playbacku.
Zcela jiného druhu mám vzpomínku na legendární televizní seriál Návštěvníci režiséra Jindřicha Poláka. Dokončoval se, mimochodem přibližně v době natáčení filmu S tebou mě baví svět. Že i tady vzniká něco mimořádného, bylo jasné už dávno před tím. To léto, rok před dokončením seriálu, bylo možné vidět nejrůznější komparsisty v letním období navlečených do stříbřenkou sprejovaných zimních bot, jak kráčejí v polední pauze ze vzdáleného filmového ateliéru do jídelny... ale nic víc než to, že se natáčí "nějaký seriál" se člověk nedozvěděl. Kolem natáčení se dělaly poměrně velké tajnosti.
Možná se zarazíte nad tím, proč se komparsisti v létě "šourali" v zimních kotníkových botách skoro kilometr do jídelny a nesundali si je. Inu důvod byl prostý. V oné stříbřence. Ta na botách příliš nedržela, takže jakýkoli dotek znamenal nové sprejování. A jak znám produkční, jistě bedlivě sledovali spotřebovanou každou lahvičku spreje, nemluvě o tom, že tehdy to bylo typické nedostatkové zboží a spreje se nedaly jen tak snadno sehnat - možná se dokonce za devizy nakupovaly v Západním Německu.
O rok později, v létě roku 1983, Návštěvníci finišovali. Dělaly se tzv. postsynchrony - dodatečné ozvučení scén, kdy zejména z technických důvodů nebylo možno použít původní zvuk z natáčení. V podstatě se jednalo o dabing, jen s tím rozdílem, že v dabingu herci namlouvali cizí herce, zatímco při postsynchronech mluvili sami sebe. Dále se do Návštěvníků namlouvaly nejrůznější komentáře a další texty.
Celé se to ozvučovalo tzv. dřeváku, ve zvukovém studiu, posměšně nazývaném Moskva. To vzniklo v 50. letech, kdy se studio modernizovalo povinně sovětskou technikou. Ta byla nejen humpolácky masivní, ale také poruchová... a tak toto studio dostalo název Moskva, v kontrastu k jinému studiu vybaveném mnohem lepší a bezporuchovou zvukovou technikou ze západu, kterému se začalo říkat Evropa.
My jsme v té době natáčeli ve stejné budově jako bylo studio Moskva, hned vedle, v ateliéru č. 4, část nějakého filmu. Coby asistent režie jsem neustále chodil a pobíhal sem a tam, pro herce, pro kompars a podobně... Takže jsem občas zahlédl některého z herců z Návštěvníků v malinké šatničce onoho postsynchronového studia, u kávy, u cigaretky, ale hlavně s textem v ruce. A tak jsem tady také jednoho dne potkal ne v oné šatničce, ale přímo na dlouhé chodbě, mně neznámého herce, který neustále drmolil kolem dokola: "Třicet tři-třicet tři-třicet tři-tři-tři..." Znělo to naprosto nepochopitelně a nesmyslně.
Až teprve po shlédnutí prvního dílu seriálu Návštěvníci jsem pochopil. V muzeu Adama Bernaua se porouchá kartotékový automat a neustále opakuje tuto číslovku. No, tzv. samplovací programy v roce 1983 nebyly. Nastřihat něco komplikovaného ve střižně na zvukovém pásu bylo také skoro nemyslitelné. A tak techniku musela zastoupit lidská dovednost a milý herec si musel trénovat mluvidla...
Jestli chcete, zkuste si to sami. Na přiložené ukázce si najděte čas 9:25 a můžete se do toho pustit. Každopádně se jedná o unikátní "speakerský" výkon.
A do třetice? Režisér Otakar Vávra slaví sté narozeniny, tak proč si "nepřihřát polívčičku".
Tuhle historku z natáčení mi vyprávěla přímo její aktérka - skriptka Ivana Malíková.
V roce 1974 se natáčel válečný film "Sokolovo". To byl politicky závažný, angažovaný film - režisér Otakar Vávra, známý svojí precizností i seriozností, vedl natáčení se vší odpovědností, jak se tehdy říkávalo. Podíváte-li se na odkaz, pochopíte nejen výčet pracovníků, ale i značná specifika tohoto filmu, že se jednalo o opravdu rozsáhlý, náročný a mimořádný projekt, až megalomanského typu.
Osou filmu byly válečné bojové scény. To je vždy záležitost nesmírně náročná jak technicky, lidsky i organizačně. Všechno musí klapnout, nikdo nesmí být ohrožen. Pyrotechnika či slepé náboje musejí střílet věrohodně, stejně tak musejí hrát hodnověrně nejen herci, ale i kompars - a je třeba vždy myslet dopředu na opakování scény; nebo pro natáčení více kamerami... vždy jde o složité podmínky i v terénu... tady se film natáčel na autentických místech na Ukrajině, s historickými bojovými vozidly.
Měl jsem štěstí, že jsem na několika filmech, včetně jednoho válečného, spolupracoval s pomocným režisérem Mirkem Zelenkou, o kterém se také zmiňuji ve dvou mých starších blozích: část první a část druhá. Mirek byl jedním ze specialistů na válečné scény filmu Sokolovo a také mi mimo jiné potvrdil historku skriptky Ivany Malíkové. Tehdy ovšem začínala u filmu coby asistentka, nazývaná "klapka".
(Jak takové klapání v praxi vypadá, vidíte náznakově zde na internetovém odkazu - foto je pouze ilustrační a nemá nic společného s mým vzpomínáním.)
Byla připravena mohutná scéna, kdy se dává do pohybu tankový útok. Všichni mají přesné instrukce jak se pohybovat po terénu, aby kamery měly nejvhodnější záběry. Hlavní kamera stojí na konstrukci lešení, u ní je režisér Otakar Vávra. A o notný kus dál má Ivana Malíková, jinak spíše drobné živelné postavy, má tedy za úkol vylézt na štafle a klapnout speciální zvětšenou klapkou, následně utéci ze záběru a válečná technika i s lidmi se pouštějí do akce.
Poslední pokyny přípravy. A už se dává pokyn "Kamera!" aby se začalo natáčet. Ivana se prodrala náročným terénem a na daný pokyn vystoupá na štafle přidržované pomocným režisérem a "klapne". A pak se snaží co nejrychleji utéci z obrazu, protože kamery již běží a filmová surovina v nich byla drahá a za devizy a tak šlo nejen o čas, ale i o drahocenné valuty. Jenže, jak má Ivana obuv od kluzkého bláta, ztratí rovnováhu a začne se řítit ze štaflí dolů. V tu chvíli se dává válečná technika do pohybu a Ivana se snaží co nejrychleji zmizet "z obrazu", ze záběru. Jak je ale zmatená, vyrazí opačným směrem... a tu se ji snaží dohnat se štaflemi v rukou! pomocný režisér a rve ji zpátky, Ivana mu ale odporuje a snaží se zmizet přímo do prostřed válečného pole... Situace je to více než podařená, jak z filmové grotesky, a že to stálo za to, dokládá i to, že prý i jinak vážný a soustředený režisér Otakar Vávra ztratil glanc a dostal záchvat smíchu až mu tekly slzy.
Protože mi to vyprávěla přímo samotná aktérka Ivana Malíková, tak jak jsem koupil, tak prodávám.
Slyšel jsem z doslechu mnoho jiných historek. Ale jak už jsem předestřel, ty do mého vyprávění nepatří. Jiné mé vzpomínky se omezují jen na drobné detaily a nevydaly by na celý příběh, jako třeba, že jsme s režisérem Václavem Vorlíčkem zjistili, že máme narozeniny ve stejný den. Nebo jak kameraman Josef Pávek vzpomínal na svá učednická léta u kameramana Rotha,kdy i asistenti kamery museli chodit do práce v kravatě, což byl svérázný filmařský protest proti uniformám tehdejších svazáckých úderníků 50. let. Či jak například umělecký maskér Stanislav Petřek byl jedním z mála, kdo si zachoval čistou moravskou duši, a říkal všem mladším spolupracovníkům synečku nebo dcérečko. Nezapomenutelná byla moje první návštěva trikového atelieru výtvarníka Borise Masníka, kde měl zavěšenu přímo maketu Ikarie XB-1 z legendárního stejnojmenného českého sci-fi filmu. Zajímavé byly i mé režisérské kontakty s tvůrčími skupinami, aby pak člověk zjistil, že na jednom filmu byl vedoucím výroby bývalý, po r. 1968 režimem degradovaný, šéf tvůrčí skupiny Ladislav Novotný, který z lásky k filmu se rozhodl přijmout tuto práci...
...snad ještě časem vydoluji z paměti další vzpomínky a podělím se o ně s vámi. Stejně tak, jako postupně začínám uveřejňovat i své herecké zážitky, které pokračují v podstatě dodnes.
Fotografie z Filmového studia Barrandov: © Martin Faltýn
Foto z filmu Sokolovo: internet.
Martin Faltýn
A ještě jedna loňská cesta - do Egypta! II.

Víte co je na všech těch zájezdech do Egypta nejnáročnější? Kdepak horko, kdepak putování za památkami nebo jízda na velbloudu! Nejnáročnější je vždy a beze zbytku:
Martin Faltýn
A ještě jedna loňská cesta - do Egypta! I.

Myslím, že nejvíc si Egypt oblíbili žraloci s jeho stálým přídělem turistů. - Ne, promiňte, to je samozřejmě špatný vtip, jako by ho napsala AI. - Nicméně, když se vypravíte do Marsa Alam, jaksi podvědomě vám naskočí tyto zprávy.
Martin Faltýn
Po třetí v životě do Japonska – tentokrát trochu nevšedně

V Japonsku, přesněji řečeno, v Tokiu, jsem byl dosud třikrát a doufám, že ne naposledy. Jsem ovšem laický turista. A proto, co pro mne bylo a je v Japonsku podstatné?
Martin Faltýn
Děti jako naše budoucnost

Bylo mi 5 a capali jsme se školní družinou na obvyklou denní procházku. A náhle se našimi čtyřstupy začala prodírat jakási paní. Evidentně spěchala. Jelikož jsem byl dítko se značně prořízlou pusou, nenechal jsem si to líbit:
Martin Faltýn
Trochu se ty pravidelné výdaje snažím seškrtat, abych mohl více utrácet

Jakkoli se jedná do jisté míry o paradox, ekonomové by jistě zajásali, že se snažím oživit naši ekonomiku. Ovšem, jen jako důchodce.
Další články autora |
Pekarová chválila Kingdom Come. Nemáte zásluhu, neparazitujte, sepsul ji autor
Hra Kingdom Come Deliverance 2 od českého vývojáře Warhorse Studios je celosvětový prodejní hit....
Trump nevyhostí prince Harryho z USA. Je to chudák, má hroznou ženu, vysvětlil
Britský princ Harry se podle serveru listu The New York Post nemusí obávat toho, že bude vyhoštěn...
Masakr ve švédské škole si vyžádal deset mrtvých. Zahynul i pachatel, říká policie
Zhruba 10 mrtvých si vyžádala úterní střelba v areálu vzdělávacího centra v Örebro ve středním...
Prospala osm měsíců. Když konečně otevřela oči, zmáčkl spoušť fotoaparátu
Seriál Syndrom rezignace je tajemná diagnóza, kterou oficiálně uznávají jenom ve Švédsku. Patnáctiletá Eva...
Policie pátrá po identitě ženy oběšené na dětském hřišti, zveřejnila její fotku
Policie pátrá po totožnosti ženy, která se na začátku letošního ledna oběsila na dětském hřišti v...
Hitlerův knírek na tváři kandidátky na kancléřku. Náhoda, nebo úmysl, řeší Němci
Kandidátka Alternativy pro Německo (AfD) na spolkovou kancléřku má na letáčku roznášeném v Lipsku...
Vláda má na programu nová pravidla pro změnu pohlaví i reklamy na léky
Pravidla pro změnu pohlaví projedná vláda. Jen dvakrát za život by měl mít člověk právo změnit si...
Umělou inteligenci otestují mniši v Bhútánu. Mají vlastního BuddhaBota
Dvě stě buddhistických mnichů a mnišek v Bhútánu bude testovat novou verzi chatovacího robota...
Šéfinspektor USAID varoval před ztrátou kontroly nad miliardami dolarů, Trump ho odvolal
Administrativa prezidenta Donalda Trumpa odvolala generálního inspektora Paula Martina, který...

Prodej rodinného domu 145 m2 Lnáře
Lnáře, okres Strakonice
3 400 000 Kč
- Počet článků 1347
- Celková karma 16,47
- Průměrná čtenost 1138x
Není proto nic snazšího ani těžšího než psát to, co si myslím. Cogito ergo sum. Et: Cogito ergo humor.
P.S.: Kdyby vám někdo tvrdil, že v důchodu budete mít víc času, tak lže.
Seznam rubrik
- Když doma vaří muž
- Tokyo
- Kočičiny
- Osobní
- Zařazené
- Stojí za to
- Zoon Politikon
- Nezařazené
- Cestovatelské nálady
- Drobné postřehy,ne celý článek