O Durrellově Korfu a jiné zvířeně

Po jednom nerealizovaném projektu, který mne za onen uplynulý půlrok stál mnoho sil, jsem potřeboval dovolenou jako sůl. Psal se červen 1992. A otázka nestála, zda na dovolenou, ale kam?

/Kratší a mírně upravená verze tohoto blogu vyšla 15.07.2010 - MF Dnes, Léto - rozhovor - příloha - str. 04 – Věřím, že mým příznivcům i všem ostatním udělám radost i touto úplnější verzí./

Při bloumání centrem kolem cestovek mi do oka padla výloha jedné řecké dnes již neexistující cestovní kanceláře Patenidis. Byla snad první svého druhu u nás. Nabízeli nejrůznější pro nás tehdy neznámá a exotická letoviska. A já si vzpomněl na knihu Geralda Durrella O mé rodině a jiné zvířeně. Na to, jak na Korfu prožíval báječné ba přímo bájné dětství, jak poznával úžasnou přírodu, nádherné lidi i celý ten kouzelný ostrov. A co víc: Poněkud ztřeštěný. To by bylo to pravé! Blesklo mi hlavou. Dál už jsem neváhal ani vteřinu a vešel do cestovky.

„Dobrý den, nemáte nějaký last minute pobyt na Korfu?“

O čtyři dny později jsem se prvně v životě nadechl mořského vánku, který nepřetržitě prodýchává celý ostrov s jeho hlavním městem, nesčetnými vesničkami i olivovými háji. Durrellovu knihu jsem měl pochopitelně s sebou. Měl jsem ji s sebou jako neochvějného průvodce i přítele a držel jsem se jí jako stébla tonoucí obzvláště v momentech, kdy Korfu projevovalo svoji neopakovatelnou živočišnou náturu a dávalo mé středoevropské povaze pěkně zabrat.

 Už samo přistání byl šok. Dráha totiž představuje jakýsi úponkovitý výběžek do moře. Dokud letadlo nedrcne koly na beton, máte pocit, že přistáváte na vodu a že do ní spadnete. A tím to všechno začalo.

Vše kolem mne se začalo najednou odehrávat jinak. Prostě jinak. Přitom v tom zároveň byl značný kus opojení, jestli mi rozumíte. Asi jako když jste coby malé děti nasedli na kolotoč a on se s vámi rozjel.

Nic nebylo na svém místě, na všechno najednou bylo dost času... a to co se před vámi objevovalo, byly podivné záblesky tu neopakovatelné krásy, tu trochu bláznivého řešení nějaké situace a já jsem stále hledal sám v sobě i v Durrelově knize, co že se to kolem mne vlastně děje. A snažil jsem se to pochopit i prostřednictvím svých spoluúčastníků zájezdu.

Hned při prvním výletu lodí jsem se dal do řeči s jedním lékařem a jeho přítelkyní o specifikách ostrova. Ani jim Gerald Durrell nebyl neznámý. I oni ale trochu tápali v tom, co že je to kolem nás tak neuchopitelného. Až došlo k historce, který nám dokonale pomohla otevřít oči. Doslova nám spadly s očí šupiny.  
V rámci zastávky a polední pauzy v rybářském městečku Kassiopi si naše trojice dala k obědu rybu. Číšník nám každému naservíroval asi tak 30centimetrový exemplář – co vám budu povídat, jak chutná čerstvě ulovená ryba! Pustili jsme se do jídla s takovou chutí, že další dvě účastnice zájezdu – matka s dcerou, ač svou povahou šetřílkové na první pohled  – neodolaly, a protože chtěly pouze skromně pojíst, řekly číšníkovi (pochopitelně anglicky), že chtějí tutéž rybu pro ně dvě. V klidu jsme dojedli, zaplatili a dopíjeli jsme víno, zatímco matka s dcerou stále ještě nervózně čekaly na jídlo. A co víc, odjezd naší lodi se blížil. Když se dámy už už zvedaly, že půjdou, přišel konečně číšník. S ohromným podnosem, který postavil před dámy. Jejich výraz na obličeji byl v tu chvíli pohled snad pro všechny řecké Bohy. A naše trojice se nemohla smíchy udržet. Na podnose se skvěla více než půlmetrová ryba, která by dokázala nasytit ne dvě osoby, ale pět! Nic nepomohlo, žádné výmluvy, vysvětlování, vytáčky. Číšník trval neochvějně na svém: „Chtěly jste rybu pro dvě!“

Obě dámy z ryby pochopitelně mnoho nepojedly a zaplatily za ni více než my tři za své porce dohromady. A mně to konečně došlo: tak tohle je Korfu!

Rázem jsem si tu ztřeštěnost zamiloval. A Korfu si zamilovalo mě. Byl jsem zde pak celkem ještě pětkrát! A ostrov mi postupně za ta léta nabídl všechny zvláštnosti, o nichž se Gerald Durrell zmiňuje.

Dopřál mi v Kerkyře shlédnout otevřený sarkofág mumie patrona ostrova, svatého Spiridona. A v jeho svatost neochvějně věřím, protože nikdo jiný mi nemohl vypnout kameru, když jsem se ho snažil nenápadně nafilmovat. Každopádně jsem nikdy nezapomněl jeho svatostánek navštívit a zapálit zde svíčku.

Pomohl mi najít i tzv. Durrellovu vilu „White House“, abych se pak dozvěděl, že vlastně patří k jeho bratru Lawrencovi. Místo je to ale tak úchvatné, že jsem se sem vždy vracel, na oslavu obou bratří Durrellů zde vypil ledovou kávu frapé (nikdy ne alkohol, protože jsem řídil moped) a někdy si dal i k obědu moussaku. Přičemž to bylo opravdu jediné místo, kde jsem s chutí vlezl do sluncem prohřátého moře a vykoupal se zde.

Okusil jsem zde prvně trpké víno retsinu a zamiloval si je. Nejlépe se pilo s malými chobotničkami v ostré omáčce a přikusoval k tomu aromatický sýr.
A nejednu dovulitrovou lahev retsiny jsem si pak přivezl domů, dokud nebyla k dostání u nás. A vlastně i pak, protože jsem si na Korfu navykl zejména na jednu značku, chuťově paradoxně ještě o něco drsnější než ty ušlechtilé k nám dovážené.

A ukojil jsem svou kulinářskou zvědavost a objednal si tzv. mezze, o kterých Gerald Durrell píše, že je to předkrm. Tak jsem si dal předkrm a ještě hlavní jídlo. Předkrm mezze byl však vrchovatý talíř s kousky od všeho možného, všech druhů jídla, co taverna nabízela a možná i něco navíc… A teprve pak, k mému nelíčenému zděšení, přišel na řadu hlavní chod – obrovský talíř s dalším jídlem. Inu, Korfu.

Při této své první cestě jsem si zamiloval i Durrelem popisované olivové háje a nádhernou přírodu, kterou jsem pak postupem let objevoval svými výlety na malém mopedu. Dýchavičně jsem na něm dojel nejen na nejvyšší horu Pantokrator, ale do řady jiných míst – už k zmiňované Durrellově vile v Kálami, do mužského kláštera skalnaté Paleokastricie nebo k vile královy Sissy nedaleko hlavního města Kerkyry, kdy mi osud dopřál v rámci nějakého velkého svátku ji shlídnout otevřenou celou, nejen turistickou trasu... o Kerkyře (jak se řecky Korfu, ostrov i město, jmenují) samotné nemluvě...

Měl jsem už dokonce známé někde v horách v malé vesničce, v malém obchůdku se suvenýry nalepeném v zatáčce k silnici. Zde jsem pravidelně nakupoval.

Během své první cesty jsem i poznal jak se z oliv lisuje olej, v rámci skupinového výletu do folklorní vesnice. S řeckými tanci a vínem, pochopitelně. Takže jsem si pod vlivem té nádherné amtosféry i já absolutní netanenčík, zatančil a, podržte se, zazpíval (což mi jde ještě méně než tanec). Tuto turistickou vesnici ale nehledejte. Dávno už neexistuje, neudržela se.

Zažil jsem i cestovní stresy, kdy jsem dřel moped, abych dojel včas na předplacenou večeři; jindy jsem naopak večeři v jednom lepším hotelu ani nedojedl a s těžkým žaludkem šel spát - tolik toho bylo. Až jsem konečně zavrhl všechny polopenze a dojel si třeba brzy ráno na rybí trh pro čerstvý kus tuňáka a nebo do pekařství pro nadýchané velké koblihy.

A celou tu dobu se odehrávaly nejrůznější drobnosti, o kterých si člověk mohl jen pomyslet svoje. Ať to bylo při nákupech, při placení, při jídle, při hledání několika málo antických památek (a bojovní Korfané jich většinu zničili). Dnes už bych vám patrně nedokázal řici, v čem je to všechno jiné. Natolik se mi Korfu dostalo pod kůži.

Jen si pamatuji, že když jsem dojel domů ze svého prvního pobytu na Korfu, říkal jsem si: „O dob Geralda Durrella se na duchu ostrova zase tolik nezměnilo. Člověk si tady opravdu připadá jako v nějaké bezuzdné, divoké frašce!“

P.S.: Možná vám na první pohled grafické zpracování bude připadat poněkud chaotické a neuspořádané, s jen těžko pochopitelným vnitřním řádem. Ale přesně takové je Korfu a mně to vše tady takhle vyšlo tak nějak samo od sebe. A mám pocit, že od srdce se o Korfu ani jinak psát nedá. :-)