Nevím, co jsem měl raději: Vyčítalovy písničky nebo vtipy

Čas je neúprosný a všechny si "nás jednou Pán Bůh zavolá". Tak se také naplnil čas Honzy Vyčítala. Naštěstí tu po něm zůstaly nejen skvělé písničky, ale i kreslené vtipy. A jedno moje setkání.

"Potřebuji, abys pomohl jedné partě zrežírovat, dotáhnout do konce jedno divadlo," s tím na mne kdysi přišla Helena Růžičková, která - jako vždy - byla v pozadí mnoha věcí, které dávala ráda do pohybu.

Moc se mi do toho nechtělo. Po pravdě řečeno vůbec. Jestli jsem se něčemu v režírování vyhýbal, tak to bylo divadlo. Nemám na divadelní "magii" potřebnou imaginaci. Herce raději ovládám, než aby oni ovládali mne - což je svým způsobem na divadle nutnost. Herec si potřebuje vytvořit kontinuitu děje. U filmu tu mozaiku příběhu dávám dohromady já. A proto jsem byl značně na vážkách. Ale Heleně Růžičkové se neodmítá.

Byl jsem seznámen s provozovateli, s autorem hry... se zbytkem ansámblu: a to doslova zbytkem, protože část herců rezignovala po odchodu původního režiséra.

Tak jsem hru začal znovu aranžovat, podařilo se doplnit herecký stav a zkoušelo se. Pro mne to bylo trochu nesnadné, ale podařilo se mi "vykrást" jeden nápad z před tím krátce viděného představení a protože hra byla opravdu dobře napsaná, úspěšně jsme se blížili k premiéře.

Byla to taková vězeňská feérie… trochu fantazie, trochu realita. Byly tam i hudební mezihry, které hrál profesionální country kytarista, právě nastupující úspěšnou sólovou kariéru. Pro mne byla výhoda v tom, že se mi ta hra opravdu líbila. Takže jsem se poměrně hladce a spíše podvědomě prodíral divadelními úskalími.

Jen v jeden okamžik mi zatrnulo. To  když mi řekli, že dekorace navrhnul Jan Vyčítal. A že jsme k němu i pozváni na návštěvu. To už se mi pomalu podlamovala kolena. Patřím ke generaci, která Zelenáče milovala, která milovala i Vyčítalovy vtipy. Oranžovej expres jsem znal nazpaměť, kdo by v té době neznal "Blízko Little Big hornu"... "To tenkrát v čtyřicátom pátom" i verzi v "v šedesátom osmom"… (A nejen texty! Stačí se zaposlouchat jak rafinované rozvíjející se hudební aranžmá má právě "v čtyřicátom pátom".) Vzpomínám i na poměrně nedoceněné album Oheň z dříví eukalyptu - australské songy, které tak nějak nevhodně zapadly do běhu doby. A najednou osobní setkání! A ještě ke všemu ohledně jeho scény..!

Ne, vážení nečekejte zázraky. O divadle jsme se s panem Vyčítalem vůbec nebavili. Bylo to spíš krátké posezení... Mrknutím oka mne pan Vyčítal zhodnotil a zřejmě usoudil, že věc je v dobrých rukách. A bavili jsme se o všem jiném možném, tedy hlavně autor a provozovatel... A tím to bylo vyřešeno. A já získal z onoho setkání pouze vnitřní dojem, že pan Vyčítal je prostě "správnej chlap".

Byl neuvěřitelně opravdový, nefalšovaný... jak v humoru, tak v písňových textech. Měl jsem vždycky rád jeho humor. Ironický a sebeironický - jako třeba v pozdější písničce Semtex. A protože byl i recesista, tak jsem si jistý, že ta upravená písnička a la "Majore Gagarine" byla od něj veliká recese (no a samozřejmě kšeft, protože ke stáru rozhodně neměl na růžích ustláno).

S ironickým šlehem končila i ona divadelní hra. Myslím, že stačí, když tady uveřejním jen fotografii finálové scény. Víc netřeba. Ale - děkujeme pane Vyčítale, za všechno!