Právě dnes jsem přemýšlela na podobné téma. Já- ze starého zahradnického rodu- jsem nikdy neměla potřebu pěstovat cokoli, leda fíkus a stromky kolem chaty. Byla jsem kytkami dost přesycená. Ale dnes mě- po dvouměsíční neschopence- popadla silná touha zakoupit si truhlík a něco do něj. Stalo se. Vybrala jsem si růžový petrklíč a fialovou a žlutou macešku. Když jsem chtěla i půdu, prodavačka podotkla, že lidé skoro vše vykoupili, že jsou jak běsní do pěstování na oknech, balkónech a tak. Něco takového že nepamatuje! Docvaklo mi to až doma. Lidé jsou opuštění. Uzavření doma, bez návštěv, kontakty minimální. Kytka je kámoš! Takže kromě dítěte a psice ještě rozprávím s kytkami. Už mi chybí jen to, aby mi odpověděly...

Gerald Durrell ve svých vzpomínkách na dětství na Korfu, má epizodu o staré paní, která už jen leží, ale je obklopena květinami a ty s ní i spolu rozmlouvají.

Skvěle to kdysi načetl i Martin Dejdar "O , rodině a jiné zvéřeně" - Mluvící květiny.

Jo, člověk, který nechce nikoho dojmout, dojme nejvíc.

Dobrý článek, pane Faltýne. Karma.

Prom osamělého člověka je důležitá každá živá bytost, která s ním jeho samotu sdílí. (Pejsek, kočička, andulka, ale i rostlinka - květina). I rostlina pozná, že ji má člověk rád, a oplácí mu to. Člověk člověku dovede ublížit, květina jen potěšit. Sněženky. "Starý pán kupuje kytičku. Dlouho, dlouho ji vybírá - aby se kytička líbila - stařence, sněžence."