„Naše teta peče léta na Vánoce vánočku“

Český člověk v cizině teskní po českých vánocích. A rozhodne si je udělat sám. V tu chvíli zpravidla začíná drama, o kterém ovšem člověk teprve s postupem času zjistí, jaká že to byla sranda.

http://irismezisvety.blogspot.com/2007_12_01_archive.html

[Úvod k přeskočení]

O čem vlastně psát na Vánoce? Tím si lámou hlavu profesionální novináři neustále. O Vánocích, řeknete. Ale mezi námi řečeno, nebyla by to pak nuda?
My blogeři to máme jednodušší. Máme v tomto směru naprostou svobodu a kdyby všichni blogeři psali o Vánocích, je to „jedno“. A záleží jen na nás v jakém duchu chceme podporovat duch Vánoc. A protože příležitosti k sentimentu, nostalgii a citovému vydírání je na Vánoce dost a dost, já dávám raději přednost povznášení ducha v odlehčeném tónu.

[Úvod k nepřeskočení]
V cizině se člověk stává volky nevolky patriotem. A čím déle pobývá v cizině, tím více. Národní symboly, kterých si dříve nevšímal či je ostentativně ignoroval, nejednou dokážou vehnat slzu do oka. Mezistátní fotbalové, hokejové a jiné sportovní utkání se stává pomalu státním svátkem. Nastanou-li pak opravdové svátky, je to zpravidla důvod k opravdovému šílenství – protože… ále co, já to shrnu stupidním úslovím: „Kdo neskáče, není Čech!“ A tak skáčeme. Podle rodinných zvyků, národních i lidových tradic a sentimentu. 

Psal se prosinec 1980.
Studoval jsem posledním rokem vysokou školu a protože to bylo v ateisticko-pravoslavné Moskvě, tak české vánoční dny byly zpravidla dny nejrušnějšími: zkoušky, zápočty, příprava na zkoušky… Na nějaký sentiment či sáhodlouhé přípravy nebyl za ty 4 roky předcházejícího studia čas.
V to nepočítám Vánoce ve druhém ročníku, kdy jsem v poslední den Silvestra začal shánět vánoční stromek a skončil jsem s oholeným koštětem, na které jsem navazoval větvičky. Nic jiného se v ten den už sehnat nedalo…   

Na tyto, poslední a zkoušek prosté vánoce v Moskvě, jsem se proto pečlivě připravoval už několik měsíců předem. Využil jsem tehdy několika dní volna v rámci svátku Velké Říjnové Socialistické Revoluce a tajně utekl asi na týden domů. A doma jsem pojal rozhodnutí, udělat si na intru vánoce se vším všudy. Navíc, internát byl zcela nový, včetně kuchyní s elektrickými troubami a tudíž zde byly pro pečení vhodné podmínky. Tak jsem nakoupil madle, hrozinky, kokos, sušené droždí, kakao, vanilkový cukr, mouku… a odvezl si to do Moskvy. 

Poctivě jsem se měsíc předem pustil do vánočního pečiva. Celkem se mi povedlo, až na to, že jsem neznal jak peče elektrická trouba. Mandlové placičky i sněhové pusinky proto poněkud postrádaly svůj standardní tvar a vzhledově spíše připomínaly kravince - jak jsem je nechal péci jen pomalu. Chuťově je to však nikterak neohrozilo.
Ostatně, spoubydlící byli již proti podobným estetickým excesům dostatečně imunní od té doby, co jsem jim nasypal modré potravinářské barvivo do lívancového těsta. Azurové placičky s hnědou kůrkou patří od té doby k mým nejoblíbenějším vtípkům. 

Vrcholem mého cukrářského umění pak měla být vánočka.
Vybaven jaksepatří odbornou literaturou – Kuchařkou naší vesnice – a zásoben ingrediencemi (viz výše), měl jsem ideální předpoklady k onomu uměleckému dílu. 

Pustil jsem se do ní asi týden předem. Pečlivě jsem nastudoval pracovní postup. Poctivě jsem rozdělal kvásek ve vlažném mléku, odvážil přísady a dal těsto kynout.
Pak jsem se věnoval spolu s dalším českým spolubydlícím ostatním přípravám na vánoce. Asi za hodinu jsem letmo nazdvihl utěrku a zjistil, že těsto nijak výrazně nekyne.
„Co s tím?“ obrátil jsem se na spolubydlícího.
Pokrčil jen rameny: „Chtělo by to více tepla.“ 

Zapřemýšlel jsem a sáhnul do skříně pro elektrický přímotop, kamínka s křemencovými trubicemi – tehdejší novinku. Místo nevzhledné motající se spirály teplo vydávaly dvě oranžově sálající trubice. Teplo z nich bylo rovnoměrné a šlo docela dobře regulovat. Jejich značnou nevýhodou však byla vysoká spotřeba kyslíku v místnosti a tak kamínka povětšinou spočívaly ve skříni. Zapnul jsem kamínka, otočil je horizontálně a položil jsem na ně pekáč s těstem. 

V tu chvíli přišla na návštěvu naše slovenská spolužačka.
„Ahoj, tak som tu! - Nie, nebudem si sedať, som tu iba na skok,“ postavila se spomedzi dveře. Její „na skok“ kdy jí nestálo za to si sednout, trvalo asi jen dvě hodiny…
Čili spolužačka byla poněkud upovídanější, a to i na Slovenku, a navíc zrovna přijela z domova, kde natáčela materiál pro svůj absolventský film. Byla tedy nabitá dojmy a informacemi. Protože uměla nejen dobře vyprávět, ale byla i hezká, naslouchali jsme jí se spolubydlícím s opravdovým zaujetím. 

Na kynoucí vánočku jsem si vzpomněl v okamžiku, kdy jsem prošel kolem kamínek a pekáč shodil! 

„To jsem tomu dal,“ zabědoval jsem. „Teď jsem srazil kynoucí těsto!“ 

Poodhrnul jsem utěrku. Tím jsem zjistil, že těsto sice nekyne, ale zato se začalo úspěšně připékat. 

„Co s tím?“ obrátil jsem se k přítomným.
„No, zkus to nějak odlepit a dát dopéci do trouby.“
„Tak z tohohle už vánočku neupletu,“ meditoval jsem na hromádkou těsta. „Nic, udělám z toho bochánek.“ 

Odborná příručka pravila: „Troubu předehřejeme na 200.C a vánočku pečeme krátce nejprve zprudka.“ Otočil jsem naplno knoflíkem příkonu a zasunul plech s bochánkem do trouby. 

A vrátil jsem se k povídající upovídané spolužačce. Povídalo se, povídalo se… když tu spolužačka, stojící ve dveřích hlesla:
„Ty, Martin, a čo vianočka..?“ 

Vyřítil jsem se kolem ní a předsíňkou to zatočil na chodbu. Z opačného konce chodby se z kuchyně vznášel lehce šedavo-modrý kouř… 

Přinesl jsem do pokoje plech. Oba, můj spolubydlící i spolužačka, černě zírali na černý bochánek, který se skvěl na tmavém plechu. Poeticky to připomínalo zatmění Měsíce na tmavé noční obloze. 

„Co s tím?“ obrátil jsem se standardně k přítomným. 
„Vyhodit!“ pronesli oba jednohlasně, jako by si to nacvičili. 
„Tak to ne!“ zaprotestoval jsem. „Jsou v tom hrozinky a mandle a…“ snažil jsem se prohlédnou skrz naskrz černým lesklým povrchem bochánku. „Máma,“ pronesl jsem náhle, „vždycky to připálené oškrábala!“  

Pustil jsem se do oškrabávání, pardon, olamování připálené kůry. Kupodivu to šlo docela dobře a ani jsem se moc nepopálil. Podařilo se! Estetické kulinářské umění ovšem bylo obohaceno o další nové umělecké dílo. Bochánek tentokrát pro změnu připomínal Měsíc v novoluní, s nádherně a velmi detailně viditelnými krátery - v mém provedení ovšem poněkud divočejšího ražení. Spíše to byla umělecká vize Měsíce krátce po čerstvém bombardování meteority a nových vulkanických erupcích. 

„Jak je to propečené?“ napadla mne spásná myšlenka s vědomím, že tady už není co ztratit. 

Vzal jsem nůž a „Měsíc“ rozkrojil. Tím jsem hravě zjistil, že celá ta nyní zhruba 5cm vysoká placka je uprostřed syrová. 

I obrátil jsem se opět k odborné literatuře, která pravila, že „vánočku zvolna dopečeme asi 20 minut“. 

I stalo se. Budiž vánočka! 

Ehm, tedy… byla to tedy zvrásněná placka překrojená vejpůl. Uždibovali jsme z ní na Štědrý večer po malých kouscích a zapíjeli mohutně čajem, protože jinak se to jíst nedalo. Těsto vypadalo jako se dostalo pod knihařský lis, mělo i stejnou strukturu a věřím, že bylo trvanlivější než většina dnešních pekařských výrobků. Trochu to připomínalo vzduchoprázdno na ruby. 

Nicméně chuť byla „výborná“ - tedy, byly v tom přeci hrozinky a mandle a… no ne? 

[Doslov.]
Protože ten rok byly mé vánoce opravdu vypečené – došlo ještě ke dvěma „drobným“ vánočním malérům. Ten druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Jak praví jiná oblíbená píseň: 

„A máme tu Štědrý den...“ 

Ale o tom zas příště.