Na skok v Alès, ve Francii - III.

Pro mne jsou zajímavější bezprostřední zážitky, než data z encyklopedií a průvodců. Tentokrát jsem ve francouzském Alès. Pobyt má člověk ovšem takový, jaký si ho udělá.

Promiňte, že zcela vynechám soukromí jak své, tak mých zdejších známých. Jde mi spíše o to, trochu vám představit jak jsem v Alès trávil ostatní čas. Měl jsem jej docela dost, protože známí se vždy napůl dne rozprchli do zaměstnání. Ale s tím se počítalo a já se nikdy nenudím.

Přiznám se, že rád nakupuji.

Cožpak, vzhledem k slepému příteli tohoto úkonu neschopného, je to štěstí. Ale já beru nákupy jako spíše objevování nových „světů“. Take tomu z legrace říkám trochu jinak:

„Já nenakupuji, ale vytěžuji.“

Jedním z příjemných krámků kousek od bydlení byly klobouky. Ne, žádný jsem si nekoupil. Vzhledem k počasí jsem však pošilhával po jednom pěkném deštníku. Nekoupil jsem ale i tak.

Jsem milovník knih. A tak bylo pro mne potěšení, shlédnout aspoň výlohu knihkupectví. A co bylo zajímavé. Šel jsem několikrát kolem, každý den ta výloha byla úplně jiná.

Při minulém pobytu jsem navštívil tzv.ezoterický krámek. Naopak se vyhýbám obchůdkům s tzv. místními suvenýry. Krámů mám v tomto směru doma dost.

Čemu jsem tentokrát „neunikl“, byly čokoládové bonbóny (15€). Nechal jsem si jich nandat rovnou 160gr. – tzv. jsem jeden dostal na ochutnávku zdarma. Navíc jsem si koupil hrníček-bucláček (19€), s miničokoládami. Ale mně šlo hlavně o ten hrníček, který mi minulý měsíc rozbili.

Základem jsou pochopitelně supermarkety a hypermarkety. Supermarkety jsem měl ve svém okolí tři. Do hypermarketů jsem se nedobral, nebyl důvod – zas takový nákupní fanatik nejsem.

Tady máte jeden ze supermarketů. Ceny jsou ovšem odjinud.

V daném supermarketu ze mne „měli radost“. Tentokrát si mne užili víc než dost. V patře byly totiž potraviny, v přízemí textil a kosmetika. Tady vždycky kupuji nějaké „marseillské mýdlo“. To byla jedna návštěva. V textilu jsem si tentokrát postavil hlavu, že zkusím koupit nějaké tričko. Probral jsem jim to tam dokonale. A jedno jsem skutečně našel.

A mé úsloví zní: „Mně stačí JEDNO.“

Nezůstalo ovšem jen u této návštěvy. Objevil jsem totiž stylizované kořenky. Různobarevné. A blesklo mi hlavou, že by to byl docela dobrý dárek k narozeninám. Koření jako takové se vždycky hodí. To by bylo v pořádku, jenže jsem pro ty kořenky chodil postupně! – Napřed zelené a žluté. Pak jsem si řekl, že i ta červená by se hodila. Koupil jsem dvě. A nakonec při další návštěvě ještě černou a „zlatou“. – Ochranka musela mít ze mne radost, stejně jako pokladní z toho pseudofranštináře...

Při svých procházkách jsem občas narazil na jiné zajímavosti. Jako třeba na opraváře – instalatéry. Využil jsem toho, že nechali otevřené dveře do domu. Překvapilo mne, že uvnitř domu je to architektonicky zcela středověké – jako je u nás pražské Staré Město, pod Pražským hradem.

Následující dvě fotky spolu na první pohled nesouvisejí. Opak je pravdou.

Cožpak, onen supermarket známe, neb byl původně i u nás. Co už ale není známo tak rozšířeně, že zde nabízejí i hotová, teplá grilovaná kuřata.

Grilované kuře v mém životě – to by bylo na samostatný blog. Spokojím se nyní pouze s konstatováním, že nikdy neodolám.

Takže jsem si jako jeden sólo oběd zakoupil kuřátko i víno... Nu – nakonec jsem z toho měl jak oběd, tak večeři. A bylo mi patřičně těžko :) Abych zjistil, že ve francouzské lékárně pankretainy neprodávají, pouze přes internet. Takže už vím, co si pro jistotu vezmu z domova s sebou. – Nicméně, právě ona procházka do lékárny mi s trávením dobře pomohla.

Nejlepší byly samozřejmě obědy a jiná jídla v restauracích, či spíše kavárnách, jak samy sebe tyto podniky nazývaly.

Tady máte malou ukázku: já mám zapékaný camembert a můj spolustolovník „well done“ kachní prsa a paštiku.

Všechno má samozřejmě svůj čas. I ten můj v Alès. Tentokrát se o menší dobrodružství postarala letecká společnost tím, že let do Prahy naplánovala na 6 hodin ráno. Rovnou si řekneme, že to je pěkný nesmysl.

Na letišti je třeba být pochopitelně ve 4 ráno. Kdybych chtěl využít letištní dopravy, tak poslední autobus jede 22:30. Někde jsem vyčetl, že letiště je od půlnoci až do oněch 4 ráno zavřené. No, prostě paráda.

Takže mne známí odvezli na letiště sami – ano, tím autem, jehož kufrové dveře mne při příjezdu praštily.

Cesta to byla rovněž výživná. Vstávali jsme v 01 hod. ráno. V 01:30 ojdezd – na tom jsem trval, že chci mít půlhodiny rezervu a dobře jsem udělal. Zhruba v půli cesty jsme na dálnici potkali konvoj s nadměrným nákladem. Naštěstí to byla jen dvě auta plus doprovodná a asi po 10 minutách nás nechali projet. – Jen ve finále, dálnice k letišti byla uzavřená; značení nás nasměrovalo na staré lokální cesty.

Rozloučil jsem se se známými na letišti a nic neponechal náhodě. Okamžité odbavení bezpečnostní kontroly atd. A pak odděleně relax. S sebou jsem měl udělanou bagetu a když jsem se konečně domluvil s nápojovým automatem, měl jsem k tomu i nápoj. Tím jsem úspěšně strávil hodinu času v poklidu v prvním patře haly, zatímco dole se hromadily cestující třech letů, jdoucích těsně za sebou. Mraveniště.

A tak jsem to vše šťastně přečkal, stačil si pořídit závěrečnou letištní fotku během čekání na nástup...

... a jak se říká: všechno dobře dopadlo.

A budu doufat, že se mi do letošních cestovatelských plánů podaří vměstnat ještě jeden výlet do Alès a také do jeho okolí. Je tam co shlédnout.

Všechna foto: autor