Na skok v Alès, ve Francii - II.

Jak po cestě, tak v samotném Alès, kde mám pár přátel, jsou pro mne osobně nejzajímavější bezprostřední zážitky, než encyklopedie a průvodci. Tentokrát to bylo značně bezprostřední, protože jsem byl doslova praštěný.

O Alès se můžete dočíst v mém „turistickém blogu“. Je opravdu výjimkou. V ostatních případech neztrácím čas na to, co si vy sami můžete najít na internetu. Tentokrát zde jsou informace o Alès tak kusé a špatné, že jsem učinil výjimku.

Alès je klasické francouzské městečko se svojí dávnověkou historií a svůj středověký ráz nezapře.

Napřed jsem sem musel ale přicestovat.

V tomto směru jsem vždy trochu nervózní. Věřte mi, že bych raději jel tou historickou Škodovkou vystavenou na letišti v Ruzyni, než letěl letadlem. Proč?

Nevadí mi ani tak samotný let... jako spíš průvodní jevy typu nekonečné kontroly letenek, pasu či občanky... zapínání a vypínání mobilu, pokud máte vše jen elektronicky. Opravdů příjemných úředníků přitom potkáte jen málo; o falešně rádobypříjemném personálu letadla nemluvě. I když jsou i výjimky.

No, a moje zážitky vždycky stojí za to a občas si za ně mohu i sám.

Při příchodu do letadla jsem si to rozházel se stewardem. Byla to maltská posádka a mne nenapadlo nic jiného, než při začátku před předváděním bezpečnostních pravidel si jednoho stewarda vyfotit.

Okamžitě se ke mně vrhnul: „Video se nesmí pořizovat“.

Vduchu jsem se mu vysmál – čumí na něj „x“ lidí a to je v pořádku?

„To je jen foto,“ opáčil jsem anglicky.

„Ani to se nesmí,“ odpověděl onen maltský Schwarzenegger.

Pokrčil jsem rameny „dobře mi tak“, a jal se pod jeho dohledem foto vymazávat. Po zmizení fotek se spokojeně vrátil na své místo.

Vysmál jsem se mu v duchu po druhé. iPhone evidentně neznal, jinak by si ohlídal, abych poté ještě vysypal koš. Takto jsem obě dvě foto z koše v pohodě nejen obnovil, ale uložil posléze mezi skryté. Uveřejňovat je ale nehodlám a ani jsem to nikdy neměl v úmyslu.

Nicméně dodám, že kdybych chtěl, tak onomu stewardovi bych mohl docela „zatopit“, protože se od té doby začal on, třicátník, chovat ke mně „familiérně“. Rozhodně nepovažuji za profesionální způsob předání prodloužení bezpečnostního pasu nebo objednané jídlo stylem, že mi steward klepne ze zadu na rameno a přes ně mi podá dotyčnou věc.

Hysterie kolem GDPR je pro mne vůbec zdrojem zábavy. A člověk se spíše diví, že smí občas i ještě něco napsat.

O tom, kdo všechno a jak cestuje letadlem, by se daly napsat romány. I tím se občas bavím...jako třeba daným letem. Tady máte z první ruky a bez podstatných úprav, co jsem si zapsal jako poznámku do mobilu:

Dobře jsem udělal, že jsem nelitoval 201 Kč a předplatil si sedadlo. Bez-rezervační cestující jsou při příchodu usazeni na volná místa. Já mám rezervovaný okraj, uprostřed je Asiatka… ale díky tomu systému vybyde místo u okna.

Dostane je jakýsi postarší zemědělec. Už při příchodu operuje nad našimi hlavami baťohem, špinavým hlínou zespoda tak, jako kdyby přijel na valníku. Neoholený, zarostlý, sešlý chrapoun. Jede s ním celá rodinka příbuzenstva a dodám jen: svůj k svému.

Zemědělec pak předvede své jazykové znalosti při objednávce občerstvení. Pronese: „Bír“ a gestem odmítne nabízený kelímek.

Naplno se projeví, když „Máňa“, tedy manželka, o tři nerezervované řady za námi, prohlásí na celé letadlo, že chce „čipsy.“ Zemědělec zvedne mne i sousedku, která se pak vydá na WC.

Následuje scénka, kterak najít správný baťoh s chipsy. Otevírá střídavě tři skříňky, i na opačném úložišti chodbičky. Jen tím docela slušně blokuje provoz k WC. Za mnou pak netrpělivě podupává postarší snad Francouzka - rozložitější mondénní herdekbaba. - Dávám jí přednost, nechť se tam protáhne.

Farmář na třetí pokus doručí správný ruksak. Postaví se pak taky do fronty na WC. A jak stojí přede mnou, jeho žena se ozve: „Ty jsi mi dal podržet to pivo a já jsem ho rozlila.“

Následuje jeho reakce na celé okolí: „Ty jsi tak blbá!“

Ohlédnu se. Dotyčná šůruje plac ubrousky.

On doslova zapadne na WC.

Moc to s WC neumí. Nezamkne se a tím pádem se tam nerozsvítí světlo. Takže koná ve tmě.

Vyjde ven, aniž by spláchnul - neví jak.

Já při tom čekání na WC nakouknu za roh – tam sedí člen posádky a sjíždí na mobilu seriál Simpsonovi.

No, a já když pak dojím své objednané jídlo panini - kuře rajčata namísto šunka sýr (neměli) - tak zjistím, že mi vesele vypadává z držáku sklopný stoleček. Pro „bezpečné“ přistání ideální.

Přistáváme přinejmenším na druhý pokus, ne-li až na třetí. Docela to s námi hází, je tu velká oblačnost a turbulence. Je znát, že moře se svými proudy je nedaleko letiště. Ale dobře to dopadne.

Máme ovšem zpoždění a zemědělec šílí, že za 20 min. jim jede autobus. No snad to stihli. Mně to vyšlo akorát.

TOLIK TEDY ZÁPISKY.

Má cesta pak pokračuje „po železnici“ s jedním přestupem v Nimes. Už jsem to párkrát absolvoval oběma směry se svými hostiteli, takže teď to sám zvládám hravě. Až do cílové stanice Alès.

Tady podle dohody čekám hodinu a půl. Známí byli něco nečekaně vyřizovat. Někdy zhruba po hodině čekání přijede z konečné vlak, kterým jsem původně přijel.

A po chvilce dojde k další zajímavé historce.

Lidé horečně nastupují a pak už vlak jenom čeká. Najednou se zavřou dveře a vlak se rozjede. To ovšem nečekal jeden cestující, rozběhne se a začne bouchat do dveří, aby se vlak zastavil. Pochopitelně má smůlu.

Zoufale někomu telefonuje, asi má ve vlaku svoje věci.

To by člověk chápal a soucítil. Ne tak s tím, co následovalo.

Najednou dotyčný povolí „stavy“ a opruzuje obrovským řevem a nadávkami na celou čekárnu. Pochopitelně se nepohodne ani s pokladní. Vyvádí asi dalších 10 minut. Pak se snad dokonce nějak pokouší dostat do okýnka pokladní – v tu chvíli zasáhne železniční ochranka. Odhadem Taiwanec nebo Číňan. Nevím co se přesně dělo, sedl jsem si stranou mimo dění. Ale podle zvuku slyším, že onen ochrankář nasadil asijské chvaty a dotyčného zpacifikoval. Raz dva.

Dotyčný byl totiž, podle mne, opilý. A soudě podle dvou uniklých ruských slovíček, jako např. svoloč, je to původně člověk odněkud z Kavkazu.

Po dalším bordelu se nějakým způsobem uklidní a odejde pryč.

Také zážitek. A ne poslední. Ještě je tu závěr začátku mé cesty.

Když mě totiž jeden z oněch známých vyzvedává, za přetrvávajícího deštíku, tak když ukládám kufr do zavazadlového prostoru, víko auta se neočekávaně přivře a úspěšně mne praští do čela. Od krve mě zachrání jenom to že mám čepici. Jednak to docela bolí a podle mě se mi udělala i trochu boule.

I tohle patří k zážitkům cestovatele.

Všechna foto: autor