Na koštěti? Ne, na stromě!

Tohle je spíš letní vzpomínání, než letní povídka - proto je nenabízím do soutěže Víkend MF Dnes. To však není důvod, abych si nezavzpomínal, jak jsem poprvé, v plném létě, viděl film Dívka na koštěti.

Končili jsme základní školu v Jáchymově. Po celou tu dobu druhého stupně jsme byli dobrá parta - mimochodem díky školnímu divadlenímu souboru, jehož byla naše třída základem. Trávili jsme tedy spolu spoustu času i mimo školně. A tak náš tehdejší třídní neměl nejmenší problém ani závěrem onoho posledního školního roku s námi vyjet na týdenní školní výlet - na Kamencové jezero.

Psal se rok 1972 - červen a my jsme zaplnili několik chatek. Program jsme měli klasicky výletový a koupací... až na jeden večer. Někdo totiž objevil, že už začalo promítat místní, chomutovské letní kino.

Na rovinu říkám, že tehdy jsme příliš mnoho jiné zábavy neměli. Kino bylo pro nás dokonce spíše záležitostí výjimečnou. A populární filmy, ty nové a zejména komedie, bývaly vyprodány dlouho dopředu.

A tak když jsme zjistili, že právě hrají nový film Dívka na koštěti, který nikdo z náš ještě neviděl, protože v našem měste ještě neběžel, věděli jsme, že jsme prakticky bez šance se na film dostat.

Posléze však někdo z podnikavých spolužáků obhlédl terén a zjistil, že pokud se naše třída odebere na stromy - je filmové plátno vidět. O zvuk jsme mít strach nemuseli, ten býval slyšet široko daleko.

Pochopitelně, komu se to příliš nepozdávalo, byl náš třídní. Mít na hrbu dvacítku pubertáních rozjívenců po celý týden, to byla odpovědnost jako hrom a teď ještě riskovat, že někdo spadne se stromu (o ostatních možných popotahováních nemluvě). Ale protože film chtěl sám také vidět, nechal se posléze přemluvit.

A tak jsme, "jako jeden muž", vyrazili na večerní promítání a během týdeníku jsme obsadili přilehlé stromy.

Co na tom, že plátno jsme viděli poněkud z úhlu, že zvuk k nám doléhal s ozvěnou, jak se tříštil o amfiteátr hlediště. Diváci v hledišti jedním dechem hltali pláno... a my s ním, na stromech.

Už jen ty animované Bornovy titulky nás dokázaly naladit. Skvadru čarodějnic, v čele s Petrou Černockou, nikdo z nás pochopitelně neznal. Ale v okamžiku, když se objevil ve dveřích třídy Vladimír Menšík se slovy:

"Ráčila jste zvonit, paní profesorko?"

kinem zašuměl první smích, protože bylo známo, že kde je Menšík, tam bude legrace. A nemýlili jsme se. Průběžně jsme se všichni smáli tak, že náš třídní měl oprávněné obavy z toho, kdo první "uzraje" a sletí jako hruška. Naštěstí to nikoho nepotrefilo, ale smáli jsme se my i stromy, o řádných divácích v kině nemluvě.

Salvy smíchu pochoptelně vyvolala epizoda Heleny Růžičkové v blázinci. Její "glo,glo,glo,glo.." hlášky pak později rád pronášel nejeden z nás. - To jsem ještě zdaleka netušil, že o téměř přesně o dvacet let později se tato herečka stane mou dobrou známou a budeme spolu dokonce připravovat spoluatorský film - jak jinak než komedii, která se bohužel nakonec nerealizovala.

A my jsme pak dál zírali se stromů nejen na příběh, ale i na ty desítky populárních herců a také triků, kterými je film doslova prošpikován, včetně proslaveného létání na koštěti.

A ještě jednou to výrazně zašumělo v hledišti. Tentokrát zejména u něžného pohlaví. To když si Honza, Jan Hrušínský, špital se Saxanou-kuřetem, a v lavici před ním se k němu najednou otočil s větou : "Co říkáš?" tehdejší idol dívčích srdcí a mladická hvězda - Roman Skamene. Takový mohutný vzdech pár stovek dívčích hrdel jsem do té doby neslyšel a už ani nikdy neuslyším.

Bavili jsme se zkrátka skvěle, jak to jinak ani u této komedie nemůže být. Myslím, že víc trpěly stromy naším smíchem, než tím, že bychom je nějak poničili, když jsme se na ně škrábali. Zbytek večera si příliš nepamatuji... ale vím, že nadšeni jsme odcházeli všichni a také trochu zklamáni, že už je konec tak báječného filmu jako je Dívka na koštěti (pro nás ovšem též "na stromě").
A škoda toho nepovedeného pokračování Saxány.

Od té doby jsem film viděl mnohokrát; pákrát jsem jej simultánně překládal mým zahraničním známým; s režisérem Václavem Vorlíčkem jsem se pak seznámil v barrandovských střižnách a mnohokrát jsme si spolu povídali. Ač sám původně režisér, hrál jsem malé role ve dvou jeho filmech - jsme dokonce narozeni ve stejný den /pochopitelně v jiný rok/. S Petrou Černockou jsem si před pár lety zahrál coby její manžel, v jedné humorné scénce v TV show Zdeňka Izera. Takto, ale i jinak, prochází průběžně mým životem tenhle film.

To první, letní setkání na stromech s Dívkou na koštěti pochopitelně však bylo nejhezčí a v mnoha směrech nezapomenutelné.