Moje svátkové kalendárium

Každý bloger má svá úniková témata. Jaksi pro okurkovou sezónu své mysli. Někdo tak píše třeba Zmatenosti páteční, jiný Potulky z minulosti, já se uchyluji ke jménům v kalendáři na mém stole.

A rovnou říkám, že jde vždy o osobní záležitosti - co to připomíná mně, s čím jsou ta jména spojena. Nehledejte tu pátrání po původu jmen a podobných encyklopedických moudrech. Jsou to spíše střípky z mého života - jakési moje "svátkové kalendárium".

Řekne-li se "Marta" - pochopitelně se mi vybaví Marta Kubišová. Než ji na dvě desítky umlčel režim, mám s její písničkou nepatrný zážitek z dětství.

Tehdy Martě vyšla písnička, její název vždy horko těžko hledám, ale dokonale rytmicky zapadala do mých dětských hudebních prožitků typu Sluníčko, Sluníčko nebo Ša-la-la-la-li. Takže jsem jednoho dne nakráčel copy capart do knihkupectví, kde mne již hezkých pár let znali díky velké milovnici knih, mé mamince. "Co to bude dneska?" oslovila mne ta prodavačka jako starého známého. Moje oči nadšeně zabloudily po zcela nových regálech v prostorách právě dostavěného sídliště, kam se knihkupectví přestěhovalo. "Já bych chtěl jednu písničku.." a zanotoval jsem kousek textu "Nikam spolu nejedem". "No, tu zrovna nemáme, ale máme tu zrovna od Neckáře novinku. Ša-la-la-la-li." "Tak jo, beru," řekl jsem. "A jestli chceš, tak tu druhou ti klidně objednáme." "No, není třeba, ona jistě bude..." Než jsem si ji stačil zakoupit, přišel srpen 1968 - a nebyla.

A tak písnička "S nebývalou ochotou" - jak zní její správný název - na víc jak dvacet let vymizela zmého života a byla také první, po které jsem se začal pídit po sametové revoluci, když už se Marta Kubišová zase "směla".

Jméno "Bořivoj" jsem měl a mám dodnes spojeno s pohádkami režiséra Bořivoje Zemana. Přičemž vždycky jsem měl raději "Šíleně smutnou princeznu" než tu "Pyšnou". "Šílená" byla pro mne jaksi poťouchlejší... A pak, měla v té době opravdu moderní písničky. Dodnes tuhle pohádku považuji v mnoha směrech za nepřekonanou a možná i nepřekonatelnou. S Václavem Neckářem mám pak zážitek ze studentských let, kdy jsem si kupoval právě vyšlou desku "Podej mi ruku" v legendární prodejně Supraphonu ve Vodičkové. A vedle mne se najednou někdo otočil a typický hlas pronesl: "Chcete, abych vám ji podepsal?" Kdo by tenkrát nechtěl mít podpis Vaška Neckáře, k tomu s osobním věnováním! - S "šíleně smutnou princeznou" Helenou Vondráčkovou jsem si zahrál malou roli v Kameňáku 2. Šílencem jsem byl pro změnu já (šťěňátko) a ona hrála psychiatričku.

"Ignác" je pro mne rovněž jen filmovou pro změnu postavou. Páter Ignác, který v komedii Karla Steklého "Svatby pana Voka", prozradil, jakými cestami se ubíhá pracovní cesta císaře Rudolfa II. aby mu Petr Vok vždy vypálil rybník tím, že na příslušný dvůr přijel dřív a předstíraje, že je císař, celý dvůr zkrátka vyjedl (a nejen to)... takže císař zůstal o hladu (a nejen to). A Miloš Kopecký i Pavel Landovský byli ve svých rolích prostě jedineční.

O filmu do třetice všeho dobrého? Jednoznačně "Oskar". Skvělá divadelní hra, neméně skvělý film - komedie s Louis de Funesem.  Text téhle komedie umím snad ještě dodnes nazpaměť - díky magnetofonu, na kterém jsem měl nahrán zvuk filmu z televize, v dobách, kdy nikdo ještě netušil, co to je domácí video, o diskových nosičích nemluvě. A dokonce, když jsem hrál s jednou vynikající partou divadelních poloprofesionálů, měl jsem na tuhle roli sám zálusk. Škoda, že to nevyšlo a životní cesty našeho principála se začaly ubírat jiným, pro něho neméně skvělým směrem. Leč, náš divadelní soubor tak skončil.

Pro jméno "Gustav" žádnou  osobní konkrétní vzpomínku nemám. A tak se mi vybavují třeba herec Gustav Bubník nebo televizní autor mnoha zábavných pořadů Gustav Oplustil.

Jméno "Miluše" mám od raného děství doživotně spjato se sestřenicí. Setkávali jsme se, coby drobotina, s dalšími sestřenicemi a bratranci vždy o víkendech u babičky... někdy měla nás "haranty" i na celé školní prázdniny. Pak se, jak to tak bývá, v dospělosti naše cesty rozešly. A kromě nějakých těch pohlednic k vánocům 1x do roka jsme o sobě nevěděli. Až asi před půl rokem jedu v tramvaji, a vycítím, že najednou po mně pokukuje jakási paní v mém věku, s matně podvědomě povědomým obličejem. A ta paní se zvedla: "Nejste náhodou Martin Faltýn?" - "Jo, jsem..." - "No to jsem já, Miluška..." Bylo z toho samozřejmě příjemné shledání a posezení v kavárně, kdy jsme probrali vše možné i nemožné.

Písničkou jsme začínali, písničkou budeme končit. Judita Čeřovská a ve filmové písničce Ivana Pavlová mne rovněž od dětsví provázely svým hitem "Dominiku, niku, ty jsi sám jak poustevník." No, tak kdo znáte, připomente si i tenhle dobový hit.

A pak, že pro mne moje svátkové kalendárium není rovněž spíše potulkou vlastní minulostí :-).