Mix omeleta z dovolené v Egyptě 8

A na závěr se s vámi podělím o nejrůznější "drobty", které těžko nějak utřídit. A potom, dovolená utekla, nejvyšší čas letět domů. Ale jak, když letecká společnost dodá o 50 míst menší letadlo?

Když už jsme tedy jeli "k moři", asi bych vám měl o tom taky něco říct. A začnu rovnou příznačně: u bazénů...

Ty byly dva. Naprosto perfektní, čisté, dobře udržované. My jsme chodili k tomu bližšímu a udělali jsme dobře. Druhý okupovaly spíše národy, co se rády roztahují. Navíc zde pořvávala hudba, kterou nemusím. Tady se pochopitelně odehrávala animátorská cvičení ve vodě... což spíš byla zábavná show pro nezúčastněné. A utrpení pro moje uši.

V tom druhém jsme do vody nešli ani jednou, zato jsme u něho byli celkem třikrát, s přítelem na jeho masáži. Po každé si ze studijních důvodů vymínil jinou masérku i jednou maséra. Pochopitelně jim neřekl, že on sám je profesionální masér. Já jsem v mezičase "zásoboval" personál kávou z baru u bazénu... Taková dobrá přátelská služba. Já to měl zadarmo a oni byli spokojeni.

Tam byl také salon krásy, kde vás ostříhali, místo vlasů vám navázali provázky a zmalovali vás, jak se patří. Jejich naháněči na pláži u moře byli nejotravnější. Vyvinul jsem si na ně jeden trik: "Ano, mám zájem o provázky, ale pouze já." Při pohledu na můj značně prořídlý porost dotyčný pochopil, že si z něj dělám legraci a šel o dům dál.

Celkově měly moře i bazény jednu nevýhodu: provozní dobu. Prostě, žádné ranní rituály meditačních nadšenců nebo romantické procházky v noci. Otevíralo se v 9 a v 16,45 plavčík a uklízeč v jedné osobě zapískal, že končíme. Pak měl asi tak půl hodiny na to, aby sehnal dohromady lehátka, zametl a uklidil prostory a do hodiny doslova padla tma.

A tak tedy konečně o tom moři. Bylo čisté, bylo relativně mělké... s odlivem  přílivem; občas byly i docela vlny. Ale hlavně: přístup pro turisty byl vyznačen bójkami. Za nimi už začínala hloubka a potencionální nebezpečí. V případě pokusu dostat se za bójky, následovala plavčíkova výstražná píšťalka.

Samozřejmě, že jsem i u moře fotil a moje první foto odtamtud nese název:
Já a moje jachta.

A vlny byly docela slušné.

Občas i potopily snahy o žertovná foto...

Jedna z věcí, o které jsem nehovořil v rámci povídání o jídle, byla naše speciální večeře. Za dobu pobytu má all inclusive turista možnost si objednat jednu večeři v ceně, v tzv. extra restauraci. Tady byla v nabídce italská, a nebo mongolské barbecue. My jsme se rozhodli pro tu druhou.

Bohužel, byla to taková menší parodie na jistý druh asijské kuchyně. A kuchař i obsluha to flikovali, jak se dalo. Jídlo bylo tak trochu na jedno brdo. Když jsme si objednali jeden druh zmrzliny, měli jsme smůlu, protože ji před tím vyjedla jiná skupina... nikdo s námi nediskutoval, ani se neomluvil. Bakšiš od nás opravdu nedostali. Ani jsme to moc nefotili.

Jednou z perliček našeho pobytu, ehm "oživením" až přílišným, bylo hubení komárů. Podvakrát vyrazili "do ulic" zaměstnanci s přístrojem produkujícím benzinovou mlhu. Nevím, nakolik to vyhubilo komáry. Ale pro nás to mělo ten důsledek, že se všichni komáři stáhli před tím sajrajtem do chatek a my jsme byli do rána poštípaní jako před tím nikdy.
Jo, komáři nejsou žádní blbci.

O jedné věci jsem se v rámci našeho výletu do Luxoru příliš nezmínil, a sice o cestě tam i zpět.

Jeli jsme autobusem pochopitelně po hlavní silnici. Podél vodního kanálu a cesta byla lemovaná příjemnou zelení. Občas přes kanál vedl most a na jeho opačném konci se rozprostírala místní vesnička. Byly to obrázky místního koloritu, který jsme si nemohli nechat ujít, byť jen z oken autobusu. Na kvalitě fotografií z mobilu je to bohužel znát.

Průvodce nám neopomněl zdůraznit, že tady je znát opravdu chudoba a že nebýt vodovodního kanálu, ani by zde žádné vesnice nebyly. A že pokud někdo staví, tak vždy postaví jedno patro... a přistavuje se, až když jsou peníze na další.

Všechny vesničky jsou nějakým způsobem hlídány ostrahou. Však také u jedné z nich, na kontrolním stanovišti synovec povídá:

"Hele... mám to vyfotit?"

Podíval jsem se. Tam byla kontrolní hláska. A z okénka vyčuhoval kulomet.

"Ty jsi se zbláznil," pronesl jsem zkušeně. A zároveň se obrátil ke dvěma dámám, které rovněž už měly v ruce mobil s tím, že to vyfotí. "Raději to nedělejte," řekl jsem. "Nikdy nevíte, jak si to vyloží... aby nám sem neposlal dávku ze samopalu."

No, jeli jsme dál. Bez focení, pochopitelně. A kolem nás opravdu desítka vesniček, kde prostě žijí obyčejní lidé a nikoli ti, kteří žijí z turismu.

Spolu s tím mne ale napadá následující úvaha. Můžete souhlasit nebo nemusíte, vaše věc. Ale rád bych se o to s vámi podělil. Tak trochu nostalgicky.

Soudobí Egypťané jsou dnes vlastně někdo zcela jiný, než ti kteří zde žili původně. Je to asi jako když my procházíme zoologickou zahradou a namlouváme si, že jsme součástí přírody.
Na troskách egyptské říše, decimováno antickou “démokratickou” kolonizační kulturou, vyrostlo něco jako hybrid arabsko barbarské civilizace s pseudo prvky soudobé globalizace a náboženského totalismu. V podstatě mi to připadá, že dnešní Egypťané ani pořádně nevědí, kdo jsou a kam patří.

Celá kultura a civilizace je degradována na talíř plný jídla, značkové hadry a oblečení, kulturistický arabizmus a post pop-artové mazanice.

Egypt dnes není o kultuře, ale o byznysu a turistice. Což je vlastně také byznys.

A v turistech vidí jen peněženku.

Je smutné, že my jsme se tomuto “ideálu” v Čechách úspěšně rovněž přiblížili, jen s tím rozdílem, že u nás dominuje kulturismus americký.

A náš pobyt se chýlil ke konci.

O závěrečné vzrušení se náhle postaral jeden telefonát. Udiveně jsem zíral na volající číslo: delegát!

"Co se děje? Revoluce? U nás nebo v Egyptě..?" blesklo mi hlavou. Uvědomte si, že jsme po 14 dní žili v blažené nevědomosti, bez našich i světových zpráv.

Delegáta zajímalo, že když jsme z Brna, že by měl pro nás nabídku. Omluvil jsem se, že jsme Pražáci jak Brno a že zájezd nám buhví proč vybavovala brněnská pobočka.

Z dalšího vyplynulo, že z Prahy přiletělo letadlo, které má o 50! míst méně. A že pokud bychom byli z Brna, tak tam je zpáteční letadlo s plným počtem míst.

No, díky nevidomému příteli jsme letěli spojem přímo do Prahy. Ale těm z Prahy, kteří se po příletu z Brna harcovali do Prahy ještě 2-3 hodiny autobusem, to vůbec nezávidím.

A to už stačilo; nemusíte taky vědět všechno. A že by toho ještě bylo přinejmenším na jeden blog. Ale dovolenou už odvál čas. Je třeba se soustředit na jiné věci. Na příklad na drobnou práci, kterou dělám pro jedno internetové rádio. Pak na všechny drobné domácí práce... Kromě běžných nákupů, jak to znáte vy, musím dávat "do hromady" i takové věci, jako třeba výměna spojovací gumy jednotlivých částí slepecké hole pro přítele. A prozradím vám i jednu věc, že jsem se pustil do psaní novely podle kdysi plánovaného filmového scénáře. Jde o komedii, jak jinak. Půjde-li to podle plánu, budete si moci i vy tady přečíst aspoň pár ukázek. Ale to je ještě daleko. Nejbližší, co nás čeká, jsou vánoce. Mne před tím ještě jedna soukromá cesta... ale to fakt už moc prozrazuji. Spokojte se tedy s tím, co píše Rudyard Kypling ve svých Knihách džunglí:

"To už je ale jiný příběh."