Mix omeleta z dovolené v Egyptě 5

Ať přijedete kamkoli, ať jste tam sebe méně déle nebo sebe více... a zrovna tak se vám tam líbí více či méně, stejně nakonec zjistíte jediné: vždycky je to o lidech.

Všechny krásy Egypta (i jinde, pochopitelně) by byly k ničemu, kdybyste potkali nevhodné lidi. Naštěstí, většina je těch vhodných a ochotných, a někdy i schopných, jak se nám to osvědčilo právě v Egyptě.

Snad nejdůležitější osobou byl pro nás, tentokrát bez výjimky, delegát Fanda. Teda, on se jmenoval Fahid, ale kdo z Čechů si to zapamatuje, že jo? "Fanda" byl opravdu profík, ochotný a schopný. Myslím, že to je člověk, který dokáže vyřešit opravdu všechno. (Kéž by byli delegáti opravdu všichni takoví!)

Navíc, dokázal si získat lidi na obou stranách - tedy, jak v hotelu - kde měl podle mne vysokou autoritu - a samozřejmě nás turisty. Někdy měl člověk pocit, že bez něj by nerostly v Egyptě ani ty palmy.

Hned při příjezdu došlo ke story, která by byla možná mnohem zamotanější, než gordický uzel. Story to byla bohužel na pokračování, ale s vámi se o ni podělím najednou, protože ji chci mít svým způsobem s krku.

Už z dob filmování nemám rád, když někdo projevuje vlastní iniciativu, aniž by znal souvislosti a věděl proč. Působí to pak právě takové obdobné problémy, jaké nastaly nám.

Přítel, jak dělá masáže, je u toho dost upovídaný. Někdy až moc. A tak před jedním klientem neprozřetelně pronesl, že jedeme na 14 dní do Egypta. No a pochopitelně, onen klient, jelikož je v důchodu a bez závazků, projevil zájem, že by se přidal, ale jen na týden uprostřed našeho termínu.

No, takže nastoupila akce "přidaný host". Kdyby jel sám na "jednolůžák", tak by se nedoplatil. Takto to cestovní kancelář dokázala vyjednat, že byl přidán jako třetí, na přistýlku. Super.

Bylo to, bohužel, poslední "super" této akce. Nebudu tu pobočku cestovky jmenovat, abyste si nemysleli, že jsem proti brňanům zaujatý. Nicméně, ačkoliv jsem byl zadavatelem zájezdu já, pracovnice pobočky, iniciativně třetí osobu přidala do druhého rezervovaného dvoulůžáku. Jenže asi chápete, že dát do jednoho pokoje dvě zcela neznámé osoby dost dobře nelze... Abych to neprodlužoval, požádal jsem o přidání dotyčného k nám jako třetího. Nejprve ve voucheru.

Jenže, pracovnice - asi byla líná to předělávat - začala tvrdit, že je to jedno a že se to vyřeší na recepci.

Ovšem tušil jsem ne nadarmo, proč chci voucher předělat. Byť se tak nestalo. Jakkoli byla recepce celkově ochotná a díky managerovi nám dokonce přidělili správný "trojlůžák", velmi příhodně umístěný - vzhledem k tomu, že přítel je nevidomý - personální přesuny řadoví recepční nebyli schopni pobrat. A vzhledem k tomu, že se při příjezdu vyplňují příjezdovo  / odjezdové dokumenty, došlo ve finále k jejich vyplňování celkem třikrát! Vůbec vysvětlit potřebné změny byl problém... No, nebýt delegáta Fandy, tak snad bydlíme na ulici.

Však jsem za to Fandovi nejednou poděkoval - vlastně třikrát, protože třikrát jsme to museli řešit. S vouchery, s registrací, s pokoji... Tedy celkem 9x, že? - Nebudu vám tady citovat emaily do oné pobočky, ale už jsem začínal být pomalu i sprostý. Jenom proto, že jedna "lenora" měla problém předělat voucher a přesunout třetí osobu z pokoje B do pokoje A.

Fandovi jsem nakonec jako poděkování vyrobil velký balíček českých čokolád a sušenek, které jsem měl s sebou pro strýčka příhodu, uschované v pokojové v mini ledničce. A potěšilo mne, že Fandovi, který postavou vypadal, že se rovněž při jídle neodbývá, to vše chutnalo. Budete se divit, nejvíce "ledové kaštany" - což bývala luxusní čokoláda mého dětství.

Takže všechno dobře dopadlo, ale mne průběžně během zájezdu omývali.

Na hotelovou recepci nemám zrovna nejlepší vzpomínky. Navíc, když si mi i onen přidaný známý postěžoval, že když odjížděl na jeden svůj vybraný zájezd, že se recepční na něj zrovna netvářil, a spíš od něj odešel, aby mu dal najevo, že ho má dost. Nechal jsem si pak dotyčného ukázat a podezření mne nezklamalo: byl to ten největší arogantní nechápavec, co tam na recepci byl. (Jistě chápete, že se v používání příměrů velmi krotím.)

Milé a ochotné lidi vždycky naopak dokážete rádi ocenit.

A během dvou týdnů pobytu navážete jakýsi druh turistického kamarádství s některým obsluhujícím personálem.

Jedním z nich byl třeba náš pokojský. Jeho fotku vám pochopitelně GDPR neukážu. Ale na památku jsme se spolu vyfotili. Patřil mezi lidi, kteří svou práci dokonale ovládali. Posuďte sami.

Takto na nás druhý pokoj čekal při příchodu a kdykoli jsme si řekli, náš uklízeč jej upravil do této podoby... a i kdybychom nechali na pokoji pas a plnou peněženku, našli bychom je při návratu beze změny.

Občas jsme mu i vyšli vstříc, když bylo vidět, že těch 20 pokojů zkrátka nestíhá - jak nám odpověděl na dotaz, jaké má pracovní penzum. Nejsme vysloveně špíndírové - pokud zrovna někdo nenanosil omylem písek, za což ode mne dostal vynadáno pro příště. A tak jsem pokojskému jen řekl, aby nám dal čisté ručníky, vynesl koš. Zamést a umýt pokoj nám tím pádem stačilo jednou za dva-tři dny.

Nikdy nemáme problém se s lidmi do jisté míry sblížit. Navíc nás zajímalo, jak lidé žijí. Takže jsme se dozvěděli, že je mu třicet, je sice svobodný, ale jinak živí rodiče a sourozence. Sám na svatbu zkrátka peníze nemá. - Jeden den se také omluvil, že asi dva dny nebude, neboť mu budou vrtat zub. No, netuším pochopitelně, ale zážitek to asi musel být šílený, protože nakonec chyběl dny čtyři. Následovalo foto na rozloučenou a pár drobných jako pozornost.

S personálem v restauraci jsme se ovšem příliš nesblížili. Jediný, kdo si mne víc pamatoval, byl jakýsi úsekový manažer jídelny, kterého jsem dvakrát buzeroval kvůli klimatizaci, aby ji vypnul. Od té doby mne zdravil s úlisným úsměvem. Myslím, že ani ostatní hosté jej příliš v lásce neměli.

Asi čekáte, že se zmíním také o ženách pracovnicích. Jak jsme se ale dozvěděli od Fandy, jsou hotely, kde je vysloveně mužský personál, a jiné, kde je to smíšené. Náš hotel byl ten první případ. A jediná žena, kterou jsem tam jako pracovnici za celou tu dobu viděl, byla pekařka. Upřímně, chléb a pizza zkrátka potřebují pečlivou ženskou ruku a na kvalitě to bylo znát.

Kam jsme chodili vysloveně rádi, byl lobby bar nedaleko recepce.

Nejenže tam byl klid do té doby, než jej objevily středovýchodní rodinky se svými uřvanými, nevychovanými potomky, ale byla tam skvělá parta obsluhy.

A věděla jak na to a jak na nás:

"Ouzo s ledem, kola rum extra a sprajt..." pronášel vždy první z nich k naší trojici.

Sprajt byl pro mne. To, když mi po pár dnech začal lézt krkem místní alkohol a stal jsem se dobrovolným "abstinentem". Nebudete mi to věřit, dokonce ani nevím jak chutná místní pivo. Z oněch alkoholických destilátů byl ten rum nejpřijatelnější. O jejich "whisky" jsem naopak zlomyslně tvrdil, že jde o zbytek zásob české metanolové aféry.

Mladíkova paměť a ochota přijít si pro objednávku a přinést následně ke stolu bývala občas, zásadně nepravidelně, odměněna, nějakou drobnou bankovou, bakšišem.

Bar měl ale ještě jednu výhodu. Podávali zde kávu z klasického kávovaru. Všude jinde a zejména při snídani, jsme si mohli dát kávu takovou tu "automatovou"... co odpovídá obsahem vody dnešním kávovým fastfoodům, přičemž nic proti. Ale klasické presso všech velikostí i druhů uměli jenom tady.  V  porovnání se Zanzibarem, kde jsme byli na jaře, tady byla i tato káva součástí all inclusive. Já ovšem piji nejraději latté nebo kapučíno. Tady máte umělecké foto.

Toho obslužného personálu, včetně vydávání ručníků, úklidu podlah, nosičů kufrů, obsluhy na barech u bazénu, plavčíků a dalších, byla celá řada.

Do paměti a obliby se nám vryli ovšem výše zmiňovaní, konkrétní lidé. Stejně jako další barman z lobby baru. Byl to uhrovitý mladík se smyslem pro humor. Ten vždy, když přinesl objednané nápoje, zeptal se:

"Super?"

My jsme pochopitelně odpověděli: "Super!"

Načež se vždy šklíbl a se smíchem na tváři odpověděl:

"SUPER MARKET!"

No, a víc zase příště.