Mikuláš je za námi aneb čekání na Ježíška

Autor přiznává, že se vždycky rád účastnil vánočních besídek a podobných show. Po překlenutí věku "recitace za čokoládu" se přesunul do kategorie aktivních "umělců" ne-li přímo tvůrců. Dokonce jednou měl kostým - hádejte odkud?  

"Na ostrově Bujanu..." začínala jedna pohádka, kterou jsem coby vášnivý čtenář uměl ve druhé! třídě zpaměti. Posléze jsem ji recitoval na školní vánoční besídce. Dnešní děti recitují doufám jiné pohádky, básničky a říkadla - pokud vůbec.

Tím jsem tehdy zahájil sérii školních besídek v Praze. Pokračoval jsem v nich i na druhém stupni ZŠ v Jáchymově, snad i na gymnáziu v Ostrově nad Ohří... po letité pauze jsem se pak v 90. letech s nadšením vrhal na VIP akce typu slavnostní otevírání vily pro reklamní společnost; výroční konference přední pojišťovny až po slavnostní ples svého tehdejšího zaměstnavatele. Tam jsem si dokonce troufl na organizaci dvou sálů najednou, zprostředkoval jsem pro tuto akci také originální módní přehlídků filmových a televizních kostýmů (posléze několikrát ve snobských kruzích marně napodobovanou - ke kostýmům se totiž nedostanete pokud nemáte potřebné kontakty, což já jsem měl) atd. atd.

S miléniem a novým, již definitivním zaměstnavatelem na 20 let, jsem dosáhl životní role: Santa Clause.

Ano, hrál jsem "Santu", i když na naší besídce nechyběl ani Děd Maróz, ale také trojice Ježíšek a čert s andělem. Byla to tehdy taková ekumenická vánoční besídka, aby se nikdo "z národů ač jsme různých" necítil uražen nebo dokonce diskriminován.

Přiznám se, že nezávidím těm kteří se věnovali a věnují besídkové tvorbě pro děti. Tedy živým vystoupením před dětmi nebo dokonce mezi dětmi. Ať už to byl legendární strýček Jedlička, kterému se nelze divit, že děti upřímně nenáviděl. Následoval jej Miloš Nesvadba st. a Dáda Patrasová... nakonec v dnešní době třeba i Michal Nesvadba ml.

Vězte, že dětičky řádně provětrají vaši pohotovost, smysl pro humor i reakce a to "co ještě smíte" dítěti říci nebo udělat, i když jde třeba zrovna o fracka, kterého byste nejraději roztrhli jako hadr. Hlavně musíte být pořád milí, veselí a šprýmovní...

Své jsem si v tomto směru kdysi užil i při jednom konkursu dětí na jeden film. I to byla "škola", která se mi při mém santa klausování později velmi hodila.

K té "roli" Santa Klause jsem se pochopitelně coby tehdejší člen HR, neboli personálního oddělení, nedostal náhodou. V miléniu už jsem totiž dosáhl potřebných rozměrů a dokázal jsem naplnit příslušným objemem svěřený mi kostým.

Posuďte sami.

Jenom, ehm, tedy jaksi, jsem nenaplnil obuv. Už ani nevím zda byla - asi ano - spíše jsem se do ní díky vysokému nártu nevešel. A tak nastoupily pohodlné tenisky, což mi při tehdejším skoro tříhodinovém maratonu vyhovovalo.

Dětem to bylo jedno.

Pokud se zrovna necpaly sladkostmi, netrávily čas s ostaními "svatými" kostýmovými světci, nebo relaxovaly u rodičů, tak se couraly, honily se, brebentily... Jak praví klasik: "Ztichly jen když se musely někde v koutku vyblinkat." (Richard Gordon, Doktor v domě).

Není divu, že jsem měl trochu trému. Skoro větší, než když jsem třeba o pár let později hrál ve scénkách se Zdeňkem Izerem a jeho hosty. Zahrát si třeba s takovou Saxanou... to byla pohoda proti těmto živým, besídkám.

Mě na tom "santování" těšila nekompromisně jedna věc.

Nemusel jsem říkat: "Ho, ho, ho!"

Nevím proč mi připadalo toto tradiční Santovo povykování trapné.

Takže kdykoli maminka nebo tatínek ke mně přivedli své děcko, rovnou jsem přecházel na "důvěrnou konverzaci" typu Jak se jmenuješ, Jak jsi byl/a hodný/á? a podobné inteligentní společenské věty.

Na druhou stranu to byla docela fuška.

Zejména trávit takovou dobu v sále, kde se vzduch zahušťoval nikoli postupně, ale velmi rychle. Pamatuji si, že jsem si dopřál maximálně tak dvě krátké pauzy na nadechnutí... No a ne, nemyslete si, jak to znáte z filmových komedií, neměl jsem někde ulitou flaštičku s rumem, pivem či jiným alkoholem. Odjakživa zastávám a dodržuji pravidlo: při práci důsledně žádný alkohol! A tady jsem vlastně v práci byl. (Což jsem nenápadně dodržoval i při narozenových oslavách na pracovišti, pokud tam zrovna alkohol někdo s lask. svolením přinesl. Chodit se sklenkou vína jste mne mohli vidět. Ale nikdo už by nedal ruku do ohně za to, že mne viděl to víno pít.)

No, nesmím zapomenout na to, abych vám prozradil, jak to bylo s tím kostýmem.

Když přišel, byl zabalen v krabici, v hedvábném papíru. Bylo to celé navoněné... Navlékal jsem to na sebe skoro s jakousi bázlivou úctou.

O to důvěrněji jsem naopak, po skončení akce, už lehce nevoňavý kostým svlékal. S kostýmem jsem se doslova sžil. Srdcem i potem.

"Co s tím teď bude?" ptal jsem se tehdy HR kolegyně.

"No, coby," odtušila. "Pošleme jej zpátky do půjčovny do New Yorku."

A mně spadla santa klausovská brada, i ta má!