Měsíc v Malajsii a Thajsku - zkrátka jinde! - 1

Češi milují exotiku. Rádi cestují do končin, které jsou odlišné. A co já? - Pro mne je to povinnost! (Netvrdím, že není příjemná.)

Rovnou podotýkám: nepíši cestopis! Zde se nedozvíte ani kolik má obyvatel Malajsie (35,6 mil.) nebo Thajsko (71,7 mil.). Neřeknu vám ani jaký je kurz malajského ringgitu vůči české koruně (1RM=5,2Kč). Nedozvíte se ani jiné socio-demografické a turistické informace – od toho jsou jiné weby.

Nabízím vám pohled osobní, lehce zaujatý, jakýsi pohled dovnitř. Ukážu vám to, kam se běžný turista nedostane nebo vám povím o tom, co běžným turistům uniká. – A to celé okořením osobními zážitky, průšvihy a trapasy, protože ty – stejně jako humor – jsou kořením každého mého vyprávění.

Nikdy mne nepřestane uchvacovat pohled z okénka letadla.

Po každé při letu do jisté míry zažívám povznášející pocit. A je to na druhou stranu i mírné dobrodružství, jakkoli nám statisticky namlouvají, že letecká doprava je nejbezpečnější. Přesto rád létám a hledám si světlé momenty celé cesty.

Praha – Abu Dabi – Kuala Lumpur

Náš první let představoval nejprve skoro šest a posléze sedm a půl hodiny letu, s dvouhodinovou pauzou na transfer. Což bylo jen tak tak.

Jedním z napínavých momentů každého letu je pro mne: „Co bude asi k jídlu?“ – Někdy je to jídlo docela chutné, jindy průměrné a občas – výjimečně – připomíná rozčvaňhaný papundekl (což jsem si jako pojem vypůjčil z jedné knížky). Tentokrát to bylo jen tak tak a žádné jídlo se mi nezapsalo do paměti natolik, abych se vám o něm zmínil. Snad o jediném: těstoviny s rajčatovou omáčkou - pro vegetariány. Toto nabízené jídlo jsme odmítli, na rozdíl od naší sousedky na třetím sedadle. Žaludek se mi kroutil kyselostí, jen ten box s jídlem otevřela.

Měl bych tedy ještě předestřít, že do Malajsie i Thajska jsem letěl s přítelem. Přítel je rodilý Malajec a tak hlavním důvodem naší letošní cesty byla návštěva příbuzných. A dále – do Thajska vzít na dovolenou jeho sestru, jménem Teh (což je familierní přezdívka, v pasu má něco jako Saadiah). I to mělo své důvody.

Nebudu vás zatěžovat dalšími a osobnějšími věcmi. O tom případně v tomto soukromém blogu. Život této rodiny, bohužel spíše dramatický a nepříliš rozjařilý, by vydal na román nebo na seriálovou telenovelu.

My však v tomto cestopise sedíme v letadle směr Abu Dabi s přestupem do Kuala Lumpur.

V Abu Dabi jsem nikdy nebyl... letiště podle videí působí rozlehlým dojmem a tak jsme využili toho, že je přítel nevidomý a objednali si asistenci a kolečková křesla.

Ano, píši to v množném čísle.

Jsem poučen zkušenostmi z předminulé cesty. Tehdy jsme letěli přes Istanbul a kolečkové křeslo jsem objednal jen pro přítele. A to byla chyba! Mezinárodní „Erdoganovo“ letiště IST, jak mu soukromě říkám, je opravdu rozsáhlé a hlavně vysloveně dlouhé. Vystoupíte na jednom konci a transfery se konají na konci opačném. Za 15 minut to neprojdete. – Nicméně, přítel se vezl a já jsem – skoro běžel za křeslem, protože asistent byl asi 20 letý mládenec – plný síly a energie, což se o mně rozhodně říci nedá.

A tak jsme tentokrát usedli do křesel oba a já měl skoro chuť volat „Na Bělehrad!“, ale to by naši asistenti nepochopili.

Vůbec to byli tak trochu mantáci, kteří ani nevěděli, kde je náš přestup. Vozili nás sem a tam a já jsem nervózněl, protože čas do našeho odletu se nemilosrdně krátil. Navíc to bylo komplikované tím, že tady mají mezi transfery opět bezpečnostní kontrolu a tudíž fronty. Nemít prioritu, nevím, jak bychom ten odlet stihli. Necelé dvě hodiny na přestup se ukázalo jen tak tak.

Ono, vůbec to tentokrát bylo trochu náročné.

Z Prahy do Abu Dabi to bylo 5,45 – na přestup 1,45 – Abu Dabi do Kuala Lumpur 7,20.

Letecká společnost Etihad si fikaně vytvořila pravidlo, že dvě jídla budou pouze u letů delších jak 7,30. Takže jsme dostali jen jedno jídlo a „ráno“ před přistáním následoval pouze tzv. snack ve formě čaje, kávy a balení sušenek.

Nicméně milá posádka to celé tak trochu vyvažovala a voda nebo džus navíc nebyl problém.

Já jsem nevynechal tradici – být polit nápojem. Na posledních třech letech se o to postaral personál, tentokrát jsem si vystačil sám. Naštěstí, ta trocha brandy s ledem, byla opravdu trocha a tak jsem to zlikvidoval ubrousky bez větší škody a nebo újmy na mém oblečení.

Jádrem všech letů je tzv. zábava na palubě. Je zde rozsáhlá nabídka filmů, pak hudby i mluveného slova na poslech... Bohužel, ta nabídka se zásadním způsobem rozchází s mým vkusem. Nicméně je pro mne velmi těžké nevidět, na co se dívají přes uličku. Zvuk k tomu, abych pochopil oč jde, většinou nepotřebuji. A tak jsem letmými pohledy přetrpěl natahovaného nejnovějšího Toma Cruise, který ne a ne skončit (jak film, tak TopGun kariéru)... a já nevím co ještě.

Výjimečně jsem si zkusil krátit čas pár pokusy zahrát si sudoku. A jen se mi potvrdilo, že tuto „hru“ nemusím. Jednoduché úrovně jsem „mydlil“ jak po másle... složitější mne prostě nebavily.

Nejsvětlejším okamžikem tedy bylo ranní přistání v Kuala Lumpur, kde jsme – jako vždy – nabalili kontakt na taxikáře, který nás vezl. A ukázalo se to tentokrát jako velmi dobře – protože nás čekaly další cesty na letiště a zpět.

Šťastně jsme nyní dojeli do domku, kde bydlela přítelova sestra s bratrem. Tady jsme vyložili část kufrů a jeli se ubytovat do hotelu. Bylo to něco na způsob airnb a vlastně malé apartmá.

Vzhledem k tomu, že to bylo v 27. patře, tak jsme měli i nádherný výhled. Jak denní, tak noční.

Nicméně pořád mne uchvacuje pohled na Petronas Towers – tentokrát večer, protože jsme se po té letadlové stravě rozhodli si zajít na pořádnou večeři.

Večeři jsme vyvedli tentokrát znamenitě i draho – dali jsme si zkrátka steak. Celé to bylo v úvodu „okořeněno“ tím, že jsem musel zkrotit dvě Indky, které seděly za námi. Smály se tak hlasitě, až bezohledně, že jsem je požádal, aby se trochu ztišily, že přítel je nevidomý a já mu musím přečíst celé menu. – Civěly na mne s kamenným obličejem, ani „I really appreciate“ s jejich mimickými svaly nepohnulo... nicméně daly pokoj. Nevím, do jaké míry moje žádost zapříčinila to, že nedojedly kus dortu, ale bylo mi to jedno. Než nám přinesla obsluha jídlo, byly už pryč.

Večeře nás stála 228 malajských ringgitů, což je na naše 1200 Kč.

A pak už tedy jen si vychutnat večerní atmosféru kolem Petronas Towers a odjezd do bydlení.

Další den se totiž naše cesty rozdělily. Přítel cestoval s částí rodiny na sever Malajsie na návštěvu k sourozencům. A já jsem zůstal v Kuala Lumpur a měl jsem také svoje úkoly.

.

Všechna foto: autor