Měsíc v Malajsii a Thajsku - odjinud, jinam - 7

Jako, být na dovolené v jedné destinaci a udělat si dovolenkový výlet ještě do destinace jiné, to už je tak trochu drzost. V našem případě to ale byla tak trochu charita.

Jak jsem už říkal, přítel má sestru. Ta na jaře 2025 ovdověla a vrátila se do rodinného domku. Celá její životní anabáze by hravě strčila do kapsy nekonečně seriály, včetně legendárního jednoho z prvních „Otrokyně Isaura“. – Nicméně, dá se říci, že po tom všem, co si za posleních pár let prožila a v jaké se ocitla i mimo jiné existenční situaci, jsem jen schvaloval, že se přítel rozhodl ji pozvat s námi na dovolenou do Thajska. A zaplatit jí to. Vlastně nebýt jí, tak by se tato cesta nekonala.

Jeli jsme takřka „domů“ – do místa i hotelu, kde jsme byli před dvěma roky a moc se nám tam líbilo. Samozřejmě, že víme, že člověk do stejné řeky dvakrát nevstoupí. I když v těchto končinách Asie čas plyne tak, že se vám to občas podaří. (Není to na vás moc velké filozofování?)

Také my jsme přiletěli opravdu do stejných míst. Vypadalo to tam úplně stejně a přeci se nám něco nezdálo. Brzy to začínalo být zřejmě, až nám to došlo úplně:

Za ty dva roky se tam naprosto vyměnili majitelé. Nejen v našem hotelu, ale prakticky v celém okolí. Jako by ty původní odvál nějaký monzun.

A tak to vlastně bylo všechno stejné, ale díky novým lidem to bylo jiné.

Ne, vážení, nemůžeme si na ně stěžovat. Ba ani na ty dívčiny, co nás na letišti, hned po příletu, začaly uhánět k autu-VAN, aby nás přepravilo do hotelu. Nechali jsme se ochotně „ulovit“ – já jsem k pobavení všech (bylo jich asi deset) předstíral, jaký jsem stařec, že těžko dojdu už jen k tomu autu... (no, etuda, jak k přijímačkám na DAMU). A pak už hurá do našeho letoviska.

Ten náš hotel, to jsou vlastně bungalovy. A vůbec celý ten malý záliv „Khlong Muang Beach“ v distriktu Amphoe Mueang ostrova Krabi je osazen buď bungalovy, hotýlky a nebo restauracemi. A nechybí tady i luxusnější komplex, který má dokonce vlastní bazény, restauraci i bar, ale vše je přístupné všem návštěvníkům. Sezóna je krátká, vydělávat je potřeba.

Vlastně, my jsme přijeli prakticky na konci sezóny a na obsazenosti to bylo znát. Občas se někdo zavítal na pár dní, tu samotář, tu rodinka, tu diskrétní pánský pár – tady se to tak nebere. Ostatně polovina osazenstva, včetně nové majitelky, byli tzv. „lady boys“ a obsluha v kuchyni, později naše řidička na večerní trh, žila s přítelkyní. – Tady prostě lidí žijí a na nic si nehrají, nic nepředstírají a hlavně: nikomu nic nevnucují. Je to svým způsobem „poslední svobodný ráj“.

Ani příjezd na tak známé místo mi nezabrání, abych nespadl do nějaké pasti, abych nevyvedl nějakou pitomost, čí spíše abych nedoběhl sám sebe, aniž bych chtěl doběhnout někoho jiného. Tak jsme se vydali na pozdní oběd a...

Jídlo je tady luxusní. Tím luxusním nemám na mysli, jako že by se chodilo na večeři v obleku apod. Zdejší atmosféra spolehlivě rozpouští jakýkoli snobismus.

Luxusní je zde prakticky jakékoli jídlo, které si z jídelního lístku vyberete. A – nekamenujte mne – počínaje hranolkami, špagetami... a těmi nejoriginálnějšími místními jídly konče.

K cenám jen dodám kurs: 1 thajský baht je 0.65 Kč.

Takže, sotva jsme přijeli a zabydleli se, naše první kroky zamířily do nejbližší z několika restaurací v onom prakticky malém zálivu Khlon Muang.

Nevím proč, zas takový hlad jsem neměl. Ale rozhodl jsem se, že si dám jako předkrm omeletu s krevetami. A pak hlavní chod. Přítel se sestrou si objednali rovněž jídlo o dvou chodech – typicky thajské. Přitom už jen koktejly k jídlu byl zážitek.

No, už když jsem ochutnal tu omeletu, jakkoli byla skvělá, tušil jsem, že je něco špatně. Tady na foto se ještě usmívám. A pak, když jsem dojedl omeletu, přišel můj hlavní chod:

Úsměv mi na rtech velmi rychle zrmzl. A ještě než jsem se do toho božského pokrmu pustil, už mi bylo líto, že si to, už skoro najedený, nevychutnám. Byla to kari rýže s kuřecím masem, praženými kešu oříšky a byla to úplně lahoda k tomu po stranách vydlabávat kousky horkého ananasu... Lahoda skončila ani ne po čtvrtině porce a pak už jsem jen jedl a jedl, rozhodnutý zůstat věren slovům mé babičky: „Dojídat, nemáme psa!“ A to i přítel i sestra trochu pomohli.

Po celých 10 dní našeho pobytu jsem pak nenašel odvahu si to jídlo zopakovat, tentokrát samostatně. Protože náladu jsem si kazit nehodlal.

Přeci, co může být skvělejšího, než třeba takové snídaně na pláži u moře? Čas plný pohody trávíte na plno nejen s dobrým jídlem a ovocným smoothie.

Ale protože přítelova sestra na koupání nebyla, on sám šel do vody vždy jen na krátko a já jen asi jednou...

...hlavní naší zábavou byly výlety.

Všechny stály za to a zážitků bylo dost a dost.

Všechna foto: autor