Mé návraty do dětství - detektiv Martin

Nedávno odešel u nás dnes již téměř neznámý herec Jaroslav Vízner. Patří však neochvějně k dětství mé generace, protože s ním je spjata postava férového elegána, ke které jsme my děti tenkrát vzhlížely.

Upřímně, netuším, čí to byl nápad, stvořit postavu detektiva Martina.

Tento šéf a také jediný pracovník oddělení (tehdy Veřejné bezpečnosti) se hlásil na příklad jako "Ztracené děti, Martin". Pravda, měl vždy k ruce kolegu v civilu, v podání Vladimíra Hrubého a celý tým uniformovaných, včele s Martinem Růžkem, Vlastimilem Haškem, Karlem Effou, Janem Skopečkem... ta parta se kromě "Dády" Hrubého a Martina Růžka obměňovala.

Šedesátá léta byla vůbec zlatými léty rozvoje české kinematografie a v mnohém z toho následující roky vycházela až do "Sametové revoluce", kdy filmaři nějakým nepochopitelným způsobem zapomněli filmovat, jak tvrdím.

V šedesátých letech vznikaly proto nejrůznější filmové experimenty, bylo to vlastně hledání... Jedním z markantních výsledků té doby je pochopitelně česká nová vlna - Forman, Passer, Němec, Schorm, Schmidt, Chytilová, Krumbachová...

Vedle toho jsme měli ovšem druhou velmi silnou oblast kinematografie - dětský film.

Jeho historie začíná v 50. letech a rozkvět v letech 60. To vyvrcholilo v druhé polovině 60. let, tzv. Tvůrčí skupinou pro děti a mládež. V titulcích tehdejších filmů však najdete pouze jména šéfů tvůrčích skupin, zde tedy Erich Švabík-Jan Procházka. Od r. 1969 převzal vedení skupiny legendární Ota Hofman (zasloužil by si samostatnou knihu už jen kvůli předlohám takových televizních děl jako seriál Pan Tau, Návštěvníci, Chobotnice z druhého patra).  Během svého působení u filmu na Barrandově i později je pak jako scénáristou filmů Honzíkova cesta, Káťa a krokodýl, Už zase skáču přes kaluže, Panna a netvor nebo Malá mořská víla.

V rámci tehdejšího hledání nových cest, nápadů i forem pak vznikají čtyři filmy s dětským detektivem Martinem. Z dnešního pohledu bychom je nazvali spíše filmy rodinnými. Protože zatímco typicky dětské filmy té doby byly spíše dětským světem, tady se proplétají se světem dospělých a mají co říci i dospělým divákům.

Kouzlo příběhů těchto čtyř filmů spočívá totiž v jejich detektivní podstatě a také v jejich jemném humoru. Skutečně máme před sebou celkem šest více či méně vydařených detektivek. První dva filmy byly totiž povídkové.

Detektivky pochopitelné i pro (starší děti) - to byl vynikající nápad.

Postavit do hlavní role detektiva Martina - rovněž.

Filmy jsou navíc okořeněny jemným humorem, který by současné české detektivní seriály, ale v podstatě i tzv. české seriály komediální, mohly těmto snímkům jen závidět.

A do hlavní role byl vybrán (o 10 let starší bratr herce Oldřicha Víznera)  Jaroslav Vízner. Měl všechny atributy idolu: nenápadný elegán ve vestičce, se suchým humorem, s jiskrou v oku a tím základním: rovným přístupem k dětem, bez ztráty autority. A pro tehdejší dobu naprosto nezvykle bylo v titulcích uváděno "v hlavní roli Martina Jaroslav Vízner".

Filmy vznikaly v tomto pořadí:

Volejte Martina (1964)

povídky Tři láhve, Létající cirkus

U telefonu Martin (1965) *)

povídky Ztracené děti, Čertova noc

Martin a devět bláznů (1966)

Martin a červené sklíčko (1966)

*) Předběhnu a poznamenám, že chybějící odkaz u druhého filmu není náhoda. Díky péči Národního filmového archivu je řada filmů kvalitně digitalizována (poněkud jiným způsobem než je digitální restaurování). A nejen to, je zveřejňována postupně zdarma na YouTube. A na film U telefonu Martin dojde se zveřejněním řada až příští rok, jak mi na můj dotaz laskavě odpověděli.

Ať tak nebo tak pro kluka i holku 60. let to byl malý zázrak sedět na dětském představení v kině (tuším od 15 h.) a sledovat tyto detektivky.

Všechny čtyři mají neopakovatelnou atmosféru, napínavé příběhy, jak už jsem poznamenal místy i humor. Na místě těch dětí jste si hravě mohli představit i sami sebe. A vždycky, jako v pohádce, to dobře dopadlo. Nesmím přitom zapomenout na neopakovatelnou hudbu Svatopluka Havelky. Zkomponoval nádhernou nostalgickou melodii, umocněnou neznámým pískajícím umělcem. Provázela všechny čtyři snímky.

Je zajímavé sledovat, jak se celý seriál čtyř filmů vyvíjí.

Volejte Martina je ještě ve vleku dětských filmů první poloviny 60. let. Lehká rozvláčnost, pomalý děj, vypravěčská posloupnost jakoby nepřetržitého času bez střihů a skoků v ději.

Zato už druhý film U telefonu Martin se přibližuje stylovému vyprávění filmové nové vlny. Vyprávění dostává větší švih, je zkratkovitější, i když v první povídce se dostává do popředí spíše Spartakiáda, než samotná detektivka. A v druhé povídce musíte být soustředěni, aby vám neunikla pointa rozuzlení příběhu. Bylo tady tak trochu znát omezení filmovou stopáží.

Třetí film naplno rozjíždí vyprávění, humor, roli dětských postav i jejich konfrontaci se staršími sourozenci "zlaté mládeže". Napětí vyšetřování střídají odlehčené momenty dětského boje setřást ze sebe falešné obvinění. Vánoce jsou tady vděčnou kulisou. A do filmu je zakomponována anekdota o devíti bláznech, která dá filmu název. Děti a s nimi ani rodiče se tehdy v kinech nenudily.

Poslední, čtvrtý film, se dočká uznání v podobě natáčení na barevný materiál, zatímco předchozí filmy byly černobílé. Bohužel, tady pro sebe příběh uloupí charizmatický mladý Jan Tříska, zámek jako takový i některé vedlejší postavy, takže detektiv Martin se stává spíše řadovým vyšetřovatelem než hlavní rolí filmu. Také rozuzlení a finále je trochu rozpačité - film je právem označován za nejslabší z celé čtveřice.

A dál?

Nevím, zda měli tvůrci v úmyslu natáčet nějaká další pokračování. Pravděpodobně se to už nedozvíme.

V důsledku následujících událostí po r. 1968 a normalizace Jaroslav Vízner emigroval, stejně tak Alan Laufer (ze čtvrtého filmu), v nemilosti se ocitl skladatel Svatopluk Havelka. A co víc, režisér Milan Vošmik zemřel.

Dětský film naštěstí u nás nezanikl. Pokračoval v něm na příklad Ota Koval, opatrně na svoji práci v dětském filmu, po překonaných normalizačních problémech, navázali Václav Gajer a Jiří Hanibal a do čela se vyšvihla skvělá Věra Plívová-Šimková. Jí generace 70. a 80. let vděčí za nejhezčí dětské filmy; mnohé z nich vznikly díky dramaturgyni Marcele Pittermannové, která byla původně blízkou spolupracovnicí Oty Hofmana, aby později převzala vedení skupiny Tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež.

Detektiv Martin na dvacet pět let zmizel do archivů, coby titul nežádoucí k promítání. Je to svým způsobem velká škoda. Minimálně 70. léta zůstala o tyto tituly ochuzena. A dnešní generace dětí má pochopitelně zcela jiné filmy, jiné hrdiny a jiné "starosti". Je jiná doba a jiné filmy i přístup k nim. Filmařský i divácký. Pro mne a pro moji generaci jsou ovšem ony čtyři detektivní filmy věcí nostalgie a návraty do dětství.

A to je někdy potřeba.