MDŽ

aneb... všichni víte co to znamená. Ale víte už proč a jak a nač povinně slavit další svátek?

Autor plakatu: Bc. Jan Finsterle

Dnes bych chtěl tímto svátkem pogratulovat především všem fanatičkám rodu Gender Studies. Protože jejich směřování až k Sexmisi dovedené do důsledku mne naplňuje ani ne tak hrůzou, jako spíš zamyšlením nad tím, kam až je schopna dojít lidská blbost. A kam až je schopen dojít byznys, když se začne implantovat do morálky. A do mezilidských vztahů. A do lásky. A celý svátek MDŽ jsme asociativně degradovali až těm dvěma ňadrům, co se hrdě pnou přes celou Zeměkouli.

Pnou se nikoli čistě žensky, mateřsky, ale vyzývavě eroticky nebo bojovně, s cílem genderově dobýt svět.

To nemá nic společného s ženským volebním právem, ani to nemá nic společného s právem studováním žen na školách... nejsme ani ve středověku, ani v 19. století. Ale nemá to ani nic společného s matriarchátem, kdy se hlídaná žena sousedního kmene, coby garance zachování rodu, prostě majzla přes hlavu, unesla a byla svatba a genotyp se zas trochu obrnil proti denegeraci (stejně mi nikdo nevymluví, že tohle chlapům nenakukali mimozemšťani, poté co geneticky zmanipulovali lidstvo).

Dnes ženy nebojují za to být lepšími milenkami, manželkami a maminkami. Dnes bojují za vyrovnaný plat, vyrovanné kalhoty místo sukní a když by to šlo, tak i za právo rozhodovat, kdo bude letos rodit děti a kojit je.

Ekologové neustále bijí na poplach, Klaus neustále bije pačným směrem... nikdo ale nebije na poplach ohledně přirozených vztahů mezi mužem a ženou.

Marná sláva - příroda postavila biologický základ lidstva podle svého. A nestarala se nikdy o sociologické utváření společnosti. Díky tomu muži i ženy mají jinak uzpůsobenou hormonální hladinu (kdyby ne, byli bychom hermafroditi, asi jako třeba hlemýždi), tomu odpovídá jiný citový potenciál a pochopitelne i biologické odlišení.

Sociologické snahy dokázat opak, jsou poněkud překrucováním této podstaty člověka; a co víc - ve svém důsledku to vede k asociolizaci společnosti. K úbytku citové výchovy, ba přímo k degeneraci. Ženy i muži se dnes ženou za byznysem, děti jsou stále více odkládány ve svých citech i ve výchově do institucí nebo k televizorům, počítačům... a jiným vztahovým náhražkám (Až mne mrazí v zádech jak vizionářská byla Trnkova "Kybernetická babička".). Nedostatek lidské lásky, přímého citového kontaktu a vnímání vede k citovému strádání a (ruku na srdce) někdy i k odlišné citové orientaci.

Naše civilizace už není o "hledání ztraceného času", ale o "hledání ztracené lidskosti".

A odpovězte upřímně sami sobě: JAK ČASTO a KDY se scházíte ke společné, doma připravené večeři nebo k obědu? Kdy jste si všichni doma vyprávěli, jaký byl den toho druhého? A co třeba společná snídaně? Co hezkého jste spolu zažili? Kde jste byli společně na nějaké události? (Tím teď nemyslím chroupání popkornu a usrkávání coly v multikině na nějaké filmové ždímačce na city, zakončené hambáčem, pizzou či jiným fastoodem.) Kdy jste naposledy zažili společný rodinný večer třeba při nějakém vyprávění nebo hře? A kdy jste se naposledy navštívili s přáteli a s příbuznými?

Nechybí vám v rodině tak nějak ten společný rodinný život?

Na tohle "moudro" rodinného života našich babiček nepotřebujete nějaké "genderové", sociologcké, teologické a "jánevímjkaké" studie. Na to potřebujete čas se zastavit, uspořádat si priority a vzít se za ruku prostě z potřeby a ne proto, že "dnes je čtvrtek" či "je neděle, jde se do zoo". A nebo to nejlevnější, nejobyčejnější, ale i nejkrásnější: vypnout televizi, počítač, přehrávač, rádio... prostě si večer společně sednout: k muzicírování, ke knížce, ke hře a nebo prostě jen k vyprávění.

Pak vám všechny ty Valentiny, MDŽ, Dny matek, ano i vánoce budou prostě k smíchu. Protože to jsou někdy, nějak, někým nařízené či vnucené svátky, zatímco vy budete mít svátek po celý život...

FOTO plakátu k MDŽ © http://www.czechdesign.cz/d_foto.php?lang=1&designer=264&prace=3996

P.S.: Osobně bych ten pakát pojmenoval "Zeměprsa".

P.P.S.: Neodmítám angažovanost žen ve společnosti, v politice, v ekonomice...
A toto mé vyznání MDŽ není pochopitelně určeno těm, kdo žijí nezapomínaje na rodinu, ale naopak se jí naplno věnují (pokud ji tedy mají). Ti také ale většinou nevysedávají u počítače a nepíší blogy, že?