Kytička následuje

Jak málo občas stačí, aby se svět rozzářil radostí lidských očí. Jaké to je, když oči vašeho dítěte zazáří radostí, a co oči vaší přítelkyně, nebo vašeho známého? Není problém radost zkazit, ale umět ji navodit, je umění.

Martin Faltýn

A vemte si, že jsem si tuhle „banalitu“ uvědomil v okamžiku, kdy jedna čtenářka zareagovala na můj osobitý výraz v neměnném úvodním „speachi“ k mým Drobnostem, které sice nevydají na celý článek, ale které dokážou potěšit a pobavit či jinak okořenit život.

Krásné klišé „okořenit život“! A přitom právě povšimnutí oné čtenářky nad tím výrazem bylo v článku na téma Mediální kýče. Za pojem „okořenit život“ lze ale schovat nejen radosti, optimismus, nadšení, ale i vztek, emoční vypětí, depresi ano i zármutek. Neboť vězte, že i ty negativní emoce jsou kořením života a křivka optimismu nemůže stoupat limitně k nekonečnu, ale ani klesat limitně k nule. 

Blbost! Takhle to v lidském životě nebývá. 

Ale o to lepší je, když je ta šance, spíše druhé potěšit. Nemusíte přímo pobavit. „Být klaunem, to dá práci, to je profese..,“ říkal Jan Werich, aby dodal jedním dechem: „Ale šašků je!“ Nemám tedy na mysli ani jedny, ani druhé. Nechci nikoho pobavit, ani zesměšňovat. Úplně stačí vyladit toho druhého prostě do slunečna. Jak? 

Když to jde, nedávám průchod své naštvanosti třeba na prodavačku. I když udělala chybu. To se může stát každému a když vidíte, že to nebyl úmysl, ale prostě lidská nešikovnost a podobné náhody – snažím se spíše reagovat s lehkým zasmáním, jako že mne to spíše pobavilo. Nemá smysl si hned hrát na to, že jsem „důstojnost sama“ – takové lidi neberu. 

Prohlásit o nějaké spolupracovnici, třeba, že jí to dneska sluší – a umět to zhodnotit. To byste se divili, jak hned má dotyčná lepší náladu.

Hezky poděkovat je také z jedním projevů, kdy můžete druhého potěšit.

A samozřejmě úsměv. Experimentoval jsem s ním trochu a zjistil jsem, že úsměv opravdu odzbrojuje. A otevírá brány. A to i v případě, že se třeba potřebuji někudy protáhnout, kde je zrovna skupina lidí. To byste se divili, jako takové úsměvem provázené: „S dovolení, děkuji...“ zapůsobí v metru nebo v tramvaji. Rozhodně víc než kysele či naprdnutě zahučené: „Uhni!“ (...“ty vole, debile, krávo“... či co já vím, co k tomu milého v duchu dodáte). 

Úžasně působí pochvala. Všímejte si toho zejména u dětí! My dospělí už jsme se skryli do svých ulit a obrnili se a otřískali se vědomím, že ve světe dospělých není moc radno dávat emoce najevo. 

No a samozřejmě dárek! A nemusí jít o stokorunové, tisícikorunové dárky nebo rovnou diamanty! Ty nejhezčí dárky jsou zpravidla ty drobnější, ale o to víc od srdce. Prostě něco jako jiný způsob vyjádření poděkování, možná i sympatií, ale ne nic zavazujícího. Sem patří různé drobnosti, přáníčka, drobné upomínkové dárečky - co já vím, třeba kousek keramiky, malá aromatická svíčka, propisovačka se jménem, magnet na ledničku či do záložka knížky – pak třeba něco sladkého (dva tři bonbóny v hezké krabičce) a samozřejmě kytička. Jedna větší – třeba karafiát či tulipán, tři menší - třeba kopretiny, kosatce apod. Ty méně protřelé, spolu se Šimkem a Grossmannem,  upozorňuji: „Věnec není vhodná kytka pro dámu!“ 

A někdy náladu spraví třeba smajlík v emailu nebo odpovědi v diskusi. 

Tak hezký, další pohodový den na té naší Zeměkouli. A ať Vám ho nikdo nezkazí. 

Kytička následuje.