Martine, nevím. Jsem v důchodu už třetí rok, a ke kachničkám jsem se ještě nedostala. Naposledy jsem je krmila s vnoučaty tak před pěti lety, teď už je to nebaví.

Přeju vám krásné, klidné vánoce, a nám, vašim čtenářům, přeju hodně čtivých blogů od vás.

To je tedy pěkný hnus ten důchod jak ho popisujete! Doufám, že ho přežijete ve zdraví. Karma! Mě už se důchod také blíží, už jen 25 až 30 let!

Tak to jsme vlastně tací nevlastní bratříci, když jsme oba přibližně stejně staří a pocházející z generace "Husákových děcek".

Ale jak tak čtu brácho, ten Tvůj odhad, že se nám důchod za nějakých těch 25 až 30 let blíží, tak i vzhledem k současné hospodářské situaci musím konstatovat, že si patrně z té dětské naivity zatím ještě nevyrostl.

Jsem v polovičním důchodu. Vždycky jsem se těšila, až půjdu do důchodu a najednou, když můžete odejít, tak nechcete. Já nechci. čtyři dny jsem doma a tři dny pracuji. Ale ty čtyři dny jsou většinou nabitý. Syn k nám chodí skoro každý den na oběd, pracuje nedaleko, někdy i snacha. Vařím, nákupy, někdy doktoři, včera vyzvednout vnučku ze školy, začaly jim už vánocní prázdniny, tak kdo pro ni může ve 12.15 dojet a vzít domů? No přece důchodci.

A tak my, důchodci, jsme v jednom kole.

Napsal jste krásný blog

Podle meho mineni je to nejlepsi blog od vas. A donutil jste mne premejslet nad tim obrazkem s tramvaji. Nejak mi tam porad neco nepasovalo, az se mi najedno (snad) rozbresklo a je to na Smichove se Zlichovskym kostelikem v pozadi.

Děkuji za pochvalu.

Koneckonců je to 1101. blog - tak někde se tak kvalita musí projevit.

Jinak k tramvaji. Je to, prosím, na tramvajové zastávce Malostranská.

Ale máte pravdu, ta místa jsou si opticky velmi podobná.

Nedovedete si představit, jak já vám závidím. Mně zbývají do důchodu tři roky. Upřímně přiznávám, že nevím, jestli vydržím a nepůjdu do předčasného. Když ráno vstávám, je mi fyzicky špatně. Ona to ve zdravotnictví nyní není žádná hitparáda a síly ubývají.

Když dostanou na starost vnoučata. Kachny baví snad všechny děti.

Tohle je pro mne, jednoho z generace "Husákových dětí" velmi pesimistické čtení

My "mladí" i díky současným penzistům a jejich neustále a nehorázně se zvyšujícím důchodům, na které my "relativně" mladí musíme usilovnou prací a z našich odváděných daní vydělat a pokrýt onen neustále narůstající schodek. Přičemž vlastně ani sami nevíme, kdy a zda se vůbec nějakého důchodu dočkáme a budeme pak moci chodit krmit kachny?

Nemluvě o tom, že není i vzhledem ke klimatickým změnám na nichž mají předchozí generace, mezi které milý pane pochopitelně rovněž patříte, svůj neoddiskutovatelný podíl díky zanedbávaným vztahům k přírodě a s ní spojené ekológii. A díky následkům zanechaným nám zde vašimi generacemi, není jisté zda s tím nesouvisí i výskyt a rozšiřování "ptačí chřipky" šířící se dle informací z medií v oblasti Jihočeského i moravských krajů. A tak ani nevíme, zda až my se jednou snad nějaké té penze a s tím spojeného volného času dočkáme, zda ještě v té době tu nějaké kachny, které bychom eventuálně krmit chodit mohli, ještě vůbec budou?

Na závěr mi dovolte položit Vám kratičkou, a promiňte i mírně intimní otázku, související s Vámi v prosinci 2021 tak důkladně popsanou činností např. že děláte snídani, stojíte ve frontě na poště, perete či plníte myčku nádobí atd. což vysvětluje, že časový harmonogram je natolik naplněn, že Vám schází čas na případné krmení kachen.

I já doufám, že podobného věku a důchodu se snad jednou dočkám. A tak se již dnes zabývám otázkami s tím souvisejícími. A kdesi z literatury jsem se dočetl, že s věkem i k různým změnám v organismu dochází. A zaujala mne informace týkající se starší generace mužů u nichž se zpravidla orgán prostaty s věkem zvětšuje a dochází k častějšímu výkonu potřeby, a to i během noci. Přestože se věnujete pečlivě popisu svých denních a každodenních činnosti, proč jste potom tuto významnou informaci a časový údaj o tom kolik času tato hygienická potřeba zabere zde zcela vynechal, či nějak opomněl ve svém souhrnu uvést?

Jednu z věcí, kterou jsem se naučil - možná i od "husákových dětí" - nefňukat a nestěžovat si.(To co popisuji v blozích je většinou spíše humorný nadhled a sebeironie, jak doufám chápete.)

Možná je to u mne dáno i těmi lety u filmu a jinde, kde to byla řehole a tvrdá kázeň. A člověk musel mít splněné pracovní povinnosti a neměl čas na nějaké svoje bolístky, psychostavy, ublíženosti apod.

A v pozdější nové době jsem si zakázal i pesimismus na téma "co bych já jen mohl být kdybych mi umožnili stát se režisérem"..! Měl jsem to dokonale před očima od kolegů osmašedesátníků, kteří se podobným způsobem bili za svoje práva, aby pak zplodili pár neskutečných režijních hrůz. Vrcholem toho umění byla obnažená, neskutečně visící a placatá ňadra již zestárlého idolu mé generade Daniely Kolářové (Léto s kovbojem či Na samotě u lesa jsme všichni milovali).

Takže i toto jsem si zatrhnul a dá-li Pán Bůh, nikdy se k podobným excesům nesnížím. Ani uměleckým, ani lidským.

Pokud vás to jinak uklidní, také jsem vydělával na důchod svým rodičům.

Tolik tedy na vysvětlenou.

A teď k Vaší otázce.

Upřímně, nepovažuji za slušné o těchto věcech psát. Jednak, nevím o čem by byl potom 5. díl mých pamětí, tedy autobiografie, jednak... v blozích zásadně nepíši o své práci a o svém intimním životě

Tak doufám, že mne omluvíte i tentokrát,. že vám nebudu referovat o mém dvojím-trojím nočním chození na WC, zpravidla ve tři a v pět - kde trávím vykonáním potřeby sice jen ani ne minutu, ale jinak tak deset minut poklimbáváním, než se z WC vykopu. O proti rané pubertě, kdy jsem ranní úkony zvládal během 30 minut včetně snídaně, abych stihnul autobu do školy.

Stačí?

Konečně jsem si vzpomněl, odkud mám ty kachny krmené důchodci.

Je to hláška Františka Filipovského z filmu Což takhle dát si špenát - když oba protagonisté, Menšík-Sovák, se změní ve staré dědky.

Důchod je skutečně zvláštní věc. Čas, teče jinak. Pro pasivního hodně, pro mne zase málo. Jsem na chalupě, ideální. Zvláštní stav harmonie. Jakési srovnání se, zklidnění. Předsunut přírodě, se zvířaty. Vidím to, co jsem neviděl dříve. Skutečně, krásy kopec. Když navštívím svůj byt, v městě? Úplně stejné dojmy, jako kdysi u rodičů. "Jó, tady to znám. Už nějaké cizí. Tady nebydlím"! Podobný pohled na město. Moc rušno, potoků a smrků málo ...

Převzal jsem otcův zvyk. Sbírat plné lahve. Ze služebních cest, k výročím. "Otče, kdy budeš konzumovat? V důchodu synu, v důchodu". Rodič nic, odpověď - "Choroby synu, choroby". Potvrzuji odstup od konzumace. Nejde o mé choroby, divné - tělo nežádá! Co s lahvemi? Kdyby mne někdo viděl. Moje fotoalbum. Zespodu popsané. První cesty s dětmi k moři. Podobně od otce. Tak tam sedím a očumuji. Dokonce i hladím, mládnu. Jsem opilý štěstím! Co s nimi? Vždyť je to škoda otevírat. To jsou značky mého života ...

Tak co s tím Martine? Půjdeme, jako se Spartakiádou - Na značky ?

Spartakiády jsem se zúčastnil jen jednou - ve třetí třídě (1960), pouze v místním kole v rámci Základní školy (národního hrdiny Jana Švermy).

Jinak Mirku děkuji za skvělý ohlas.

Kachny nechodí krmit důchodci, ale lidi s menšími dětmi. Tedy mohou to být důchodci s vnoučaty.

Netuším.

Ale už jsem přišel na to odkud to spojení důchodci+kachny mám. Viz výše.