Když se hrnek na vás směje

Pozvali mne známí na hrnčířské trhy. Šej jsem nesmírně rád. Už pro to, co nabízejí ti známí. A věděl jsem hned, že si zase něco koupím domů. Protože, když se hrnek na vás směje, hned je vám líp.

Co ty kamarády hrnčíře znám (a je to již několik let), nevyrábějí prakticky nic jiného. Ono to ani není účelem řemesla dělat neustále jiný sortiment. Řemeslo je na půl cesty mezi výrobou a uměním jako takovým. U výtvarného řemesla pak jde především o to, vytvořit si svůj ojedinělý styl, rukopis, právě kvůli kterému vás budou kupovat.
Protože udělat například hrnek, vytočit jej na kruhu, se dá naučit. Co se nenaučíte, je vdechnout mu svůj život. Na příklad určitým tvarem, glazurou, barvou nebo výzdobou.
Rád se občas procházím hrnčířskými trhy. A s radostí se dívám, jak české řemeslo ještě žije.

Přiznám se nez mučení, že nehledě na to, že to jsou moji známí, u jejich stánku bych se zastavil vždy. Mají jen omezený výběr motivů: kytičky a zvířátka. Ale dokázali jim vdechnout nejen život, ale i radost. Od té doby co jsem poznal jejich výtvory, kdykoli jsou na nějaké prodejní akci v Praze, nevynechám. Přijdu a nakupuji. Pro sebe, ale především pro své známé, kamarády a přátele... prostě díky jejich keramice rozdávám radost. Potěšte se tentokrát se mnou, alespoň pohledem na mé letošní "úlovky".

No a abych vás nenapínal, zcela mimořádný zájem jevil o keramiku také můj kocour. Tak mi dovolte pro změnu vám představit v mých blozích také jeho a není vyloučeno, že mu zde někdy věnuji pár příspěvků.