Když se daří, tak se daří: blackout

Nevím jak vy, vážení, jste strávili včerejší den, ale u mne se zase jednou musela projevit bojovnost, tah na branku, trpělivost a býčí tvrdohlavost. Aneb, jako na vojně: úkol musí být splněn!

„Kdyby jsem to byl věděl, tak by jsem jsem nechodil!“

To je okřídlená věta z filmu Knoflíková válka. V poněkud méně prozaičtějším provedení to znamená, že já vůl jsem dnes vůbec vstával z postele!

Taková hromada překážek, které jsem musel včera překonávat, se mi už opravdu dlouho nestaly. Ještě, že jsem povahou blíženec a jsem zvyklý se díky svým bývalým profesím rychle přizpůsobovat okolnostem a rychle řešit problémy. Tak pěkně popořádku.

Můj poloslepý přítel získal práci jako masér pro organizaci nevidomých, SONS. Přiznám se, je z práce u nich nadšený a to je pro nevidomého asi to nejdůležitější. Jejich sídlo je u Muzea a dopravuje se tam metrem naštěstí sám. Poctivě jsem ho tam ovšem vodil třikrát týdně celý podzim, aby si trasu za fixoval.

Včera nám to jaksi nevyšlo.

Dopravní podnik hlavního města Prahy se pustil do opravy kolejiště na trase metra C. Na celý prodloužený víkend. Normální trasa, kterou dosud přítel jezdil, byla totiž metrem B na stanici Florenc a tam přestup na C. Protože naštěstí k Muzeum jezdí i linka A, byl zvolen přestup na stanici Můstek z linky B na A. A protože to nebyla zcela nacvičená trasa, pochopitelně jsem přítele doprovázel.

Doufám, že se v tom neztrácíte.

Všechno by byla pohoda, kdyby ovšem nedošlo k onomu blackoutu.

Ten pro mne ovšem začal zcela jiným a velmi kuriózním způsobem.

Musím ovšem začít tím, že patřím mezi lidi, kteří se nebojí zkoušet nové věci. Lidově řečeno, občas musím do všeho strčit čumák. A někdy mi ho osud pěkně vymáchá, jako se to stalo tentokrát.

Pořídil jsem si iMac. Protože moje letité PC už nestačí na všechny ty upgrady a já jsem potřeboval především editovat video. Usmyslel jsem si totiž, že budu dělat videoblogy. Ale to je jiná, taky pěkná historie. Nicméně, iMac jsem si za pár měsíců docela slušně ochočil. A tak se nebojím občas zkoušet jak nové programy – např. jsem zkoušel několik video editorů – tak také třeba hry. Protože povahu mám stále ještě hravou, anebo už - vzhledem k mému věku 68 let. Pokud se chcete pobavit na můj účet – tady máte tzv. „unboxing“ video.

Tak jsem si také stáhl hru, před kterou vás ovšem mohu dokonale varovat! Star Trek Fleet Command. Samozřejmě mě upoutala mírně zavádějící reklama a já jsem zapomněl, že jsem si kdysi tu hru na PC také rovněž vyzkoušel. Co je to za hru jsem si uvědomil, až když jsem jí nainstaloval a spustil. Chytil jsem se za hlavu, protože jsem věděl, že teď mne čeká pěkná fuška! Především se domnívám, že ta hra je do větší či menší míry spyware. Na druhou stranu, pokud se rozhodnete ji odinstalovat, je to téměř nemožné, pokud nezahledáte na internetu, jak a kudy na to. Běžnou cestou „Uninstal“ se této hry zbavit nelze.

Že to skutečně nebude jednoduché ani na iMacu jsem pochopil, když jsem dal příkaz od instalovat a v rámci instalační grafiky samotné hry. Zapátral jsem v paměti, že se musejí smazat fyzicky ještě další soubory. A v okamžiku když jsem dal příkaz, smazat složku hry, obrazovka najednou zhasla a byla tma!

Samozřejmě, moje první domněnka byla, že hra způsobila nějakou závadu na iMacu, nebo ho dokonce prostě zrušila. Kdysi takový vir existoval u PC. Říkal jsem si , že doba pokročila a něco podobného mohli „koumáci“ už vymyslet i pro iMac.

Zoufale jsem hledal jak restartovat iMac a jeho černou obrazovku.

Až teprve po hodné chvíli jsem si všiml, že tlačítka u rozbočovače zásuvek nesvítí – neboli že jsem bez proudu. Ano, bylo přesně pravé poledne a právě v tu chvíli nastal onen blackout!

(Předestřu, že hru se mi potom večer podařilo od instalovat bez problémů, ovšem díky speciálnímu odinstalačnímu software.)

Situace se dále komplikovala.

Po několika desítkách minut následoval zvonek z organizace nevidomých, že ať přítel zatím nejezdí, že není jasné kdy pojede metro a doprava vůbec a že není ani jasné zda dorazí první klient. A že si operativně zavoláme.

Takže jsme poslušně čekali doma na telefon a skutečně, před druhou hodinou nám volali, že máme na druhého klienta přijet, že už aspoň v jejich regionu všechno funguje.

Příjezd jsme ovšem zahájili tím, že jsme doma - na Praze 9 stále bez proudu – museli sejít pěšky z 10. patra do přízemí, abychom se dostali ven z domu a na metro. Což je svým způsobem šílenost i pro normální lidi, natož pak pro nevidomého. Byl to další ze zážitků, který si s radostí do budoucna odpustím.

Abych to dál dlouze nerozebíral, přijeli jsme dobře náhradní trasou s přestupem z linky B na linku A a dorazili v pohodě k Muzeu a na masáže. Masáže proběhly v pohodě, já jsem 4 hodiny čekání nějak v tom pražském centru přežil…

Jak přežít dlouhé čekání. – Ilustrační ironické foto: autor

Mezitím jsem na webových stránkách distributora elektřiny průběžně kontroloval, zda už také zapnou elektřinu u nás na Praze 9. Počínaje 14. hodinou, její zapnutí bylo neustále odsouváno o hodinu, až k 18. hodině, kdy jsme se měli vracet. A to už elektřina šla i u nás, aspoň podle webu. Riskli jsme to.

A šťastně jsme dojeli domů.

Elektřina opravdu šla a jel i výtah. Takže cesta po schodech pěšky z přízemí do 10. patra, které jsem se děsil, se naštěstí nekonala.

Řekli byste si, konec dobrý, vše dobré a víc už se snad ani nemohlo stát.

Osud ovšem rozhodl poněkud jinak.

Počínaje dneškem máme na 5 dní odstávku teplé vody. V horkém létě, a tváří tvář dvěma státním svátkům, nic „lepšího“ si asi člověk nemůže přát.

Což se opět osvědčilo a ukázalo jak je důležité být připraven na věci. Protože tato odstávka vody se opakuje pravidelně každé léto, před pár lety jsme si pořídili do koupelny elektrický průtokový ohřívač. Dostal svoje vlastní vedení, svůj vlastní jistič a tak můžeme přinejmenším mírně teplou vodu na sprchování zapnout právě v situaci kdy nefunguje dodávka teplé vody.

Ehm, tedy pokud zrovna není třeba navíc ještě black out.

Průtokový ohřívač, příslušně zanedbaný dlouhodobým nepoužíváním. – Foto: autor