Když prvně na Západ, tak do USA - 2

Psal se prosinec 1991 a já jsem se chystal na svou první cestu na Západ a rovnou do USA. A hned v úvodu nastala první krize: to když mi kamarád oznámil, že je bez auta, kterým mě chtěl odvézt do Frankfurtu n. M. na letiště.

V hlavě mi hučelo a já jsem horečně přemítal co dál. Odlet byl za dva dny! Honem tedy na nádraží a cestovat do Frankfurtu vlakem?

Připomínám, že jsem musel letět do Washingtonu a že tam tehdy z Prahy ještě spojení neexistovalo, stejně jako neexistoval internet... a já jsem byl závislý na službách jedné cestovky, která mi ani nedokázala nabídnout přepravu z Prahy do Frankfurtu. - Byly to cestovatelské doby ještě hodně amatérské.

K mému šoku kamarád Michal najednou prohlásil:

"Tak já dám do kopy starou Škodovku 1000MB a pojedeme s ní. Nějak se tam snad dostaneme."

Podotkl, že ji prostě musí trochu seřídit a pak vyměnit olej, ale to že udělá přímo před cestou. No, trochu mne omývali... ale pořád lepší řešení než cokoli jiného.

Podvečer, asi kolem páté, Michal přijel před dům se stařičkou škodovkou... v autě už byli jeho bratránci. Byl jsem usazen kvůli pohodlí na zadní sedadlo, a že tedy "pojedeme vyměnit olej a to bude hned". Prý na to neměl do té doby čas.

No, to začínalo hezky!

Obzvláště, když Michal dodal:

"Jo a počítej s tím, že startér moc nefunguje. Občas mne budete muset asi roztlačit."

Odjeli jsme někam mezi domky na Praze 8. Michal zaparkoval auto v zahradě. Dal pod něj vanu na starý olej a dal se do práce. Postával jsem jen tak, když v tu chvíli se ozvalo sprosté zakletí.

"Zatracenej olej! - Já nikam nejedu, já se na to vykašlu..!"

Michalovi ruply nervy a nedivil jsem se mu. V tom rozrušení zapomněl zavřít ventil a dvě lahve ze tří nového oleje protekly hezky do vany k tomu starému.

Pak se vzchopil a prohlásil, že jedna zbývající lahev stačí na dojetí k benzínce a tam se koupí olej nový. I stalo se, jenže: "No a teď mne musíte roztlačit."

Jak jsme tak sjížděli autostrádu, ruply nervy pro změnu mně:

"Hele, zavezte mne na hlavák, dokud je ještě čas - já pojedu radši vlakem, nějak to dopadne."

To už byl ale zase pro změnu Michal v psychické kondici:

"Ne! Dovezu tě tam, i kdybych tě měl nést na zádech pěšky!"

K mému údivu jsme jeli celkem v pohodě... až jsme dojeli na hranici. To už fakt nevím, kde to bylo, ale byl už notně večer a nikde nikdo. S napětím jsem svíral pas, připravené letenky i pozvání - nikoho to nezajímalo. Čeští pasoví a celní úředníci jen tak formálně bouchli do pasu a my projeli do Spolkové Republiky Německo.

Maje na paměti "varování", že musím mít v pasu všechna razítka, zastavili jsme na místě přejezdu do Německa. Nikde nikdo, hluboká tma. Michal zatroubil a z okénka se jen otráveně vysunula ruka a na těch 5 metrů zamávala, ať jedeme dál. Nikomu se do té prosincové zimy nechtělo.

Řekl jsem si, že to nebude moje vina, že nemám v pasu všechna razítka, vyjeli jsme.

Vše se zdálo být lepší do okamžiku, než padla mlha.

Kdepak tehdy nějaké GPS! Byli jsme rádi, že jsme měli automapu a hledali jsme nájezd na dálnici. Dokonce se nám, pokud se pamatuji, podařilo přijet na jedno náměstíčko dvakrát - naštěstí to nebylo zdržení příliš veliké - časovou rezervu jsme měli.

Po nájezdu na dálnici jsem psychickým vyčerpáním usnul.

Probudil jsem se kolem páté, frčeli jsme si to po dálnici...

Času bylo dost, samotný let byl až v 8,00 z Frankfurtu do Londýna a pak v 11,10 z Londýna do Washingtonu.

V jednu chvíli jsem se ovšem vyděsil. To když, neznalý systému dálnic, jsem na vedlejší silnici o pár metrů níž pod námi spatřil ceduli se směrovkou na letiště. Na naší dálnici ale nic takového nebylo! - No, po několika dalších kilometrech se ona silnice napojila na nás a já jsem si srovnal v hlavě, jak to je. Naše dálnice vedla k letišti a jinak se ani jet nedalo.

Několik minut před šestou mne vyklopili před letištní halou.

Ptal jsem se, kam tedy zajedou se prospat, jak plánovali... Ale všichni svorně prohlásili, že to rovnou vezmou zpátky a později jsem telefonátem z USA zjistil, že dojeli domů v pořádku.

Rozloučil jsem se a vzal jsem do ruky svoji vysokou tašku na kolečkách a vstoupil do neznáma.

První, co jsem v hale začal hledat, byla káva! Potřeboval jsem vzpruhu jako sůl. Vrhnul jsem se ke kiosku, kde obsluhovat vousatý, snědý mládenec. Objednal jsem kávu, ale on pronesl jen: "Moment."  - Ten hajzl si ze mne vystřelil. Kiosk prostě zavřel a po několika minutách marného čekání mi došlo, že mu skončila pracovní doba, do toho ovšem zbývalo dobrých 10 minut.

Inu, jako filmař mám ve zvyku se z potíží nehroutit, ale překonávat je. Rozhodl jsem se, že si tedy dám kávu až po odbavení.

Překvapením pro mne bylo, že  - tehdy na rozdíl od Prahy - jsem se mohl odbavit pouze z přepážky konkrétní letecké společnosti. Ale našel jsem tu svoji a prošel až do čekárny na nástup k letu.

Vrhnul jsem se k automatu na kávu a naházel do něj pár marek, co jsem měl prozíravě s sebou.

Seděl jsem v křesle a blaženě si pálil prsty a jazyk kávou. Konečně. Když se najednou ozvalo huhlavou letištní ampliónovou angličtinou:

"Mr. Faltyn... dostavte se prosím ihned k přepážce informací."

Porozuměl jsem tomu asi až po třetí výzvě a po chvilce zaváhání jsem půlku kávy odhodil do koše.

U přepážky mne uvítaly dvě letušky. Vyžádaly si ode mne pas a prohlásily:

"Vy asi nemůžete letět, PROTOŽE NEMÁTE ZELENOU KARTU."

Nevěřícně jsem na ně zíral.

Nebudu tento blog končit jak ve špatném televizním seriálu a tuto situaci dokončím.

Argumentoval jsem tím, že mám oficiální pozvání přes náš zastupitelský úřad... že o "green card" nebylo nikde ani slovo. Dámy letušky nakonec dospěly k závěru:

"No nic, ať si to rozhodnou v Londýně."

A jak jsem asi po další půlhodině čekání, ovšem už bez nové kávy, nastoupil do letadla směr Londýn.

Cesta do USA byla zase o malý kousek víc volná.

Všechna foto: autor
Fotografie z USA jsou scany 35mm diapozitivů z r. 1992 a daná kvalita je optimální.

P.S.: Možná se vám zdá, že si tak trochu vymýšlím a "připisuji" zejména v detailech. Ujišťuji vás, že nikoli. Čím víc budete tyto vzpomínky číst, tím víc pochopíte, že to byl "výlet" k nezaplacení a na který se nezapomíná do konce života.