Jsou i takoví, kteří se ještě umějí pobavit sami

Ve světle dnešního pasivního přístupu k zábavě a ke komunikaci vůbec je opravdu milým překvapením najít pravý opak. Měl jsem zase jednou štěstí.

Znáte sami, jak odlidštěně dnes probíhá komunikace mezi lidmi.

Mobilní telefony, tablety, počítače... Když jedete metrem, většinou všichni čumějí do mobilů. Někdo do čtečky, občas dokonce i do knihy. Dokonce i páry, které evidentně patří k sobě, jako by k sobě nepatřily. Zařízení v ruce je odlidšťuje a rozděluje.

Jiní se pro změnu udělají „pro sebe“ tím, že civí bezmyšlenkovitě do prázdna. Za hradbou jejich čel občas vidíte proběhnout nějakou tu myšlenku... spíše starost. Ale o komunikaci to není.

Určitě víte, jak taková situace vypadá, v metru či jiné městské hromadné dopravě, ve vlaku, autobuse. Ani nevím, jestli se mi chce v té přehršli fotek hledat takovou, která by to ilustrovala – vyfocená „až se bude hodit“.

Miroslav Horníček měl kdysi krásnou větu: „Lidé spolu mohou mluvit, byť je dělila staletí. Anebo naopak mlčet – denně spolu žijíce.“

Ilustrační foto: autor

Stejným způsobem pak často žijeme i život tak, že jen pasivně přijímáme, co se nám nabízí. Neboli – je to vlastně pasivní komunikace se životem. S naším životem.

„Bavte mě!“ je nejčastější heslo. Bavit nás pak má televize, internet, sociální sítě... Ti aktivnější si třeba najdou nějaké reels nebo rovnou videa – když je zajímá aspoň trochu něco.

Ti ještě aktivnější pak někam vyrazí.

Za kulturou nebo do přírody – jako třeba jedna moje neuvěřitelná známá, která s partou stejně důchodcovských kamarádek víkend co víkend vyráží po Čechách. Jsou i tací, kteří s sebou berou na různé akce své potomky – protože vězte, a jistě vám neříkám nic nového – jsou jim dobrým příkladem a motivátorem.

Pak jsou ti, kteří baví druhé.

Tím nemyslím nějaké šaškování ani profesionální baviče.

Ale koho by třeba napadlo, abych také jednou příkladně jmenoval, že uspořádá letní knižní soutěž. Zdejší blogerka Zdeňka Ortová již několik roků po sobě. Sama, ve svém volném čase... A já, ačkoliv jsem býval slušný knihomol, jen skrytě zírám, co všechno se ještě ve světě literatury skrývá.

Zaplať PánBůh za každé ochotnické divadlo, kroužek apod. A nebo třeba i hudební skupinu apod. A nebudu vám nic nalhávat, zažil jsem to teď na jedné akci. Nechal jsem se „aktivovat“ a šel jsem na koncert amatérské country skupiny. Motivací byla nejen akce, na které hráli, ale i to, že v kapele působí synovec. Roli sehrálo i to, že to bylo relativně blízko, protože jinak na koncerty oné kapely nechodím.

No, sám, jsem možná trochu aktivně přispěl tím, že jsem (limitován drahou technikou) podstatnou část vystoupení natáčel. A pak – trhaje si vlasy, jak to dát dohromady – jsem zkomponoval jedno video, které vám tady nabízím.

A nejde mi o reklamu ani jedné ze zúčastněných „složek“.

Podstatné je na tom jediné: že se prostě parta lidí dokáže pobavit, komunikuje mezi sebou, komunikuje tak trochu i s přihlížejícími, umí pobavit sebe i jiné. A to je asi v dnešní době to nejvzácnější.