Jiný ostudný zážitek

Podařil se mi ve stejný den, jako ten předchozí... ale tentokrát to byl spíš trapas. Z mé strany pochopitelně. Protože já když se do něčeho dám, tak to stojí za to.

Asijská kuchyně je u nás doma v oblibě. A jistě to není jen tím, že přítel je z Malajsie. To je totiž kuchyně zase trochu jiná a také dobrá.

Nicméně, vydáme se tedy do nějakého obchodního centra. Tentokrát jsme šli na polévku „Pho“. Dostal jsem na to peníze, po 200 Kč a 100 Kč bankovce. Zaplatil jsem dvoustovkou a přidal pár drobných z malé peněženky. Hotovou polévku jsem donesl ke stolu.

Ilustrační foto: autor

A začal jsem řešit, co budu jíst já, protože jsem zrovna na „moře z nudlí“ neměl chuť. Vybral jsem si nějaký fastfood a vrátil se s tím, že budu jíst.

Protože jsem si svoje jídlo platil kartou, vyndal jsem z kapsy zbylou stokorunu s tím, že ji příteli vrátím.

V tu chvíli padl můj zrak na bankovu.

Měla lehce utržený roh!

V tu chvíli jako by mne něco praštilo do hlavy: a vyrazil jsem směrem k mladinké prodavačce čínského fastfoodu.

„Vy jste mi vrátila natrženou stokorunu,“ začal jsem.

Inu, své chování bych v tu chvíli nazval spíše asertivním než čímkoli jiným a to jsem ještě slušný. Prostě, přeloženo slovo „asertivní“ do češtiny: skoro hulvát, jen mluvící spisovně.

Slečna na mne zírala nechápavě... Opakoval jsem svoji stížnost.

Pak sáhnula do kasy: „Ale vy jste mi platil dvoustovkou.“

Jestliže jsem měl doteď zatměno před očima, mé vědomí se rozbřesklo Velkým třeskem. Chytil jsem se za hlavu!

„Ježíšmarjámocseomlouvázatomůže přítelkterýmitustokorunudalonjenevidomýtaksitohonevšimlmocstrašněseomlovámnezlobteseprosímvás.“

Asi takhle jsem to v tu chvíli ze sebe vychrlil.

Slečna kývla se slovy, že se nic neděje a já odtáhnul jak spráskaný pes!

Těch cca 10 metrů ke stolu zpět jsem si vynadal přinejmenším do idiotů, senilních seniorů, pitomců, volů, debilů... znáte to.

Pro dívčinu to bylo tím pádem vyřízené – ne tak pro mne.

Stále jsem měl pocit, že se musím ještě nějak lépe omluvit. Co jsem měl k onomu obědu se mne fakt neptejte – nevím to. Zato mi šrotovalo v hlavě, co a jak... až jsem to vymyslel: koupím nějakou sladkou maličkost! (Tedy nic trvanlivého, což už by třeba mohlo vzbuzovat dojem nějakého závazku.) Naopadly mne třeba čokoládové nugáty, které prodávají v koisku dole pod jezdícími schody o patro níž...

Nuže, nugáty jsem nekoupil, protože kiosk – zmizel. Asi jej přestěhovali o kus dál, neřešil jsem to. Zrak mi padl do vchodu nejmenované drogerie, kde buhvíproč vystavovali čokoládové velikonoční zajíčky ze zvonečkem – pro změnu nejmenované značky.

„Já se vám ještě jednou moc omlouvám a tady máte ode mne malou pozornost,“ položil jsem s těmito slovy na pokladní pult zajíčka ve zlatém staniolu a se zvonečkem.

Prodavačka se pár vteřin zatvářila překvapeně, jako by viděla takového zajíčka prvně v životě. Pak popadla dech radostí a poděkovala.

Já jsem se ještě jednou s omluvou vypoklonkoval... vyhnul jsem se dalšímu očnímu kontaktu a vrátil se k příteli. Ten zrovna dojídal a k mé radosti jsme o pár minut později z jídelní zóny odešli.

Co vám budu dál povídat?

Jsem rád, že do tohoto obchodního centra chodíváme jen málo a až sem příště přijdeme a bude opět na talíři polévka „pho“, budu se snažit být při věci, bez trapasů a hlavně asertivního jednání, ať se děje, co se děje.