Jiné světy I.

Napadlo vás nebo jste dokonce pocítili na vlastní kůži jak žijí jiní? Občas člověk potřebuje takovou osobní drobnou ránu mezi oči, aby se osobně zastavil a zamyslel. Osobní a osobně.

Martin Faltýn

Bavil jsem se s jedním novým známým, už ani nevím, co nás svedlo dohromady. Zkrátka jsme seděli ve vinárně a povídali si. O životě,o umění, o grafické škole, kterou vystudoval. Sympatický mladý člověk se zajímavými názory... To posezení bylo pro nás oba příjemné a pro oba i poučné – znáte to, když se najednou setkáte s někým novým, s kým si máte co říci. Je to jako by vám najednou zurčící křišťálová voda začala osvěžujícím vodopádem prýštit do vašich tepen.
Známý se najednou zvedl, že si jde odskočit. Volal jsem mu vzad: „Máš napůl vytaženou peněženku!“ ale nezareagoval. A když se vrátil, ptal jsem se ho zda má peněženku. Pohmatem ji zkontroloval a kývnul, že ano. Řekl mu co se stalo. Chvíli se na mne váhavě zadíval a pak pronesl polohlasně ohromující větu: „Víš, já totiž neslyším... Jen odezírám.“
To ticho, co se ve mně náhle zastavilo, by se bývalo bylo dalo slyšet! Pak jsem se probral z ohromení.
„A jak to že se spolu takhle bavíme úplně normálně a já to ani nepoznal nejenom na tvém slyšení, ale ani na tvé řeči?“
„Mám skvělou mámu. Když jsem byl malý, dala si se mnou strašnou spoustu práce, abych se naučil správně mluvit. Kladla mi prsty do pusy a učila mne jak kam správně klást jazyk. A naučila mne odezírat. A učila mne jak dešifrovat zvuky, které ke mně přicházejí. Protože opravdu skoro neslyším.“
Pojala mne hluboká úcta. Nejen vůči tomu známému, ale především vůči jeho mámě. Dala si s ním tu práci. Nezměrnou. A dokázala připravit syna pro nelehký život, který ho čekal... 

Úplně jiným a přeci obdobným případem byl Mirek Zelenka. Legendární pomocný režisér na Barrandově. Uměl toho u filmu spoustu, byl vynikající organizátor – mimo jiné pracoval na válečných velkofilmech Otakara Vávry (např. Sokolovo,Osvobození Prahy... viz http://www.cfn.cz, http://www.fdb.cz/, http://www.csfd.cz a další čs. filmové databáze , které naleznete).

Hodně jsem se od Mirka něj naučil. Především to, že se člověk nesmí bát. Bát něco dělat s tím, že to pokazím – tak to se na to člověk může vykašlat rovnou. Naopak. I když se to nepodaří, musí se do věci pouštět znovu a s vervou. (Tenhle přístup mi pomohl v době, kdy jsem byl jednu dobu bez práce – děkuji pane Marhoule! - a bez prostředků... a pomohlo mi to. Jak psychicky, tak především najít novou práci.)
Jednu věc jsem se ale u Mirka nenaučil a odmítal naučit. Jeho lásku k rumu. Nepřeháněl to, na rozdíl o některých režisérů, které jsem zažil zlomené přímo při natáčení... Ale řekl bych, že tak nějak průběžně přikrmoval hladinu. Na rozdíl od jiných, to nikdy na jeho práci a profesionalitě nebylo nikdy znát – alespoň co jsem jej já zažil. Přitom jsem zažil, že není nic těžkého stát se alkoholikem a sám jsme dokonce dvakrát v život chytil „slinu“ a „šňůru“, či jak to chcete nazývat.
Ale démon alkoholu se přeci jen na Mirkově zdraví podepsal, stejně jako cigarety... až přišel o nohu. Nemilosrdná amputace. Přiznám se, že jsem se ho bál prvně poté navštívit. Nedokázal jsem si představit, jak on, elegán a milovník žen, je najednou „bezmocný“, beznohý...  

(Pokračování.)