Je to vážně nemilé, vypral jsem si košile

Každý člověk, tedy i chlap, je odsouzen aspoň jednou za čas vzít kartáč a mýdlo do vlastních rukou a dát se do praní. Naštěstí, většinou na to máme pračku a prací prostředky. Někdy však až moc prací.

Člověka životem provázejí nejrůznější věci. Nejprve zpravidla rodiče, hračky, potom dražší hračky (např. automobil), v neposlední řadě manželka, posléze pak i vlastní děti... Ale mezi tyto neochvějné průvodce životem patří i - oblečení.

Z nich nejmarkantnější bývají zpravidla u pánů košile, u dam halenky a blůzy. (Samozřejmě sem patří i trička, ale o ty teď nejde.)

Co je vlastně košile zač, vám prvně dojde až když si ji musíte sami vyprat.

Mne to potrefilo prakticky prvně až na koleji při studiu vysoké školy v zahraničí (na rozdíl od většiny se nestydím a to, že jsem studoval v Moskvě, a to prestižní filmovou školu VGIK). Tady ovšem rodiče i pračka byli vzdáleni 1 668 km leteckou trasou a tak nám nezbývalo než si prát sami. Zprvu jsem to pojal ručně. Do malého dřezu, který jsem buhví kde sehnal, jsem vždy na noc namočil prádlo - posypal práškem a nechal působit. Tak to šlo tak dlouho, až jsem jednoho dne po namočení prádla ono praní v rámci studijního zápalu vypustil... a že něco není v pořádku mne za pár dní upozornil podivný zápach. Inu, z té várky už se nedalo nic zachránit - a to včetně oblíbené košile s barevnými kostičkami, jak můžete vidět na černobílém foto.

Mezi mé oblíbené košile patřila ta, kterou jsem měl na sobě v roce 2004 - v Malajsii. Aniž bych byl chtěl a tušil - košile se designově shodla se známými věžěmi Petronas Towers, v Kuala Lumpur.

Jednu z originálnějších košil jsem si oblékl na oslavu mých 50. narozenin.

Následujcí košile je jednou z mých stálic "do roztrhání těla" - vzal jsem si před pěti lety ji nejen do ciziny, kde přežila "žehlířské umění" pokojské, která na ní vyrobila slušivé pruhy, což se posléze spravilo přežehlením, ale přežila i setkání se spolužáky se základní školy. A nosím ji v podstatě dodnes.

Znáte osudy svých košil? Já většinou ne. Takže třeba dodnes netuším, co se stalo s košilí, kterou jsem měl v Dušanbe a docela se "shodla" s místním designem. Stejně tak bůhví kde skončila košile, ve které jsme s Helenou Růžičkovou podepisovali smlouvu na bohužel nerealizovaný film. Také osud košile s krátkým rukávem, kterou jsem měl před pár lety na dovolené v Barceloně, je někde v historii.

Pokud se týká praní samotných košil - po zkušenostech ze studií se raději spoléhám na techniku. I tam jsem později objevil prádelnu, kam jsem pak chodil prát. Doslovným dobrodiním pak pro moji domácnost byla vrchem plněná pračka Tatramat - ano ta, o které v "Po schodoch" Richard Muller zpívá: "tatramatka-rodeo". Upřímně, byla toho označení hodna. Vystál jsem si na ni hodinovou frontu v dávno zaniklém prodejním centru Magnet, dole na Václavském náměstí, neb to bylo v době, kdy se na všechno stály fronty.

S příchodem její nástupkyně přišla nejen nová doba, ale i nové prací prostředky, které vyperou "dočista do čista", jak pravila jedna reklama. Nuže, nevyperou... nevím jestli je to záměr, ale i ty bílé prací prostředky, které vám vyrobí běloskvoucí prádlo, včetně lánů prostěradel, všechny tak nějak občas zapírají a je potřeba jim "pomoci" dalšími bělidly.

A tak k bílému a světlému prádlu občas něco přisypu či přiliji, aby "bílá byla opravdu bílá". Až potud by bylo všechno v pořádku, kdybych důsledně neignoroval nálevky či násypky, a nesypal a nelil přípravky rovnou na buben, respektive do plastových prohlubní na něm. To, co se mi stalo minulý týden, bylo proto jen otázkou času.

A začalo to nenápadně.

Jel jsem v práci výtahem a najednou jsem si v zrcadle všiml, že na své šedomodré košili mám dva fleky, cákance. Protože jsem před chvílí před tím procházel prostorami, kde se malovalo, řekl jsem si, že asi spadlo pár kapek, a že mám zkrátka smůlu. Po zbytek dne jsem obě skvrny úspěšně maskoval. A košile putovala klasicky do bílého prádla.

I přilil jsem na buben pračky do bílého prádla trochu bělicího tekutého přípravku a spustil prací proces. Co mne po vyprání zarazilo, byla další světlá skvrna na košili. Nebudu si hrát na génia, až teprve poté mi došlo, že zřejmě pár kapek prostředku marketingově označovaného jako "Perex" steklo otvory v bubnu a vyrobilo mi nejen nyní, ale i v předcházejícím praní, ty slušivé skvrny.

Bylo mi to docela líto. Tu košili mám rád. A tak jsem se pokusil o záchrannou akci. Do kbelíku jsem nalil vodu a větší množství bělidla, ponořil košili a nechal to pracovat. Úspěch se dostavil. Získal jsem novou - byť zánovní - zato bělavou košili. Její původní barvu můžete jen posoudit z nitě obšívající knoflíkovou dírku.

No a teď mne čeká pro chlapy ten nejtěžší úkol: správně hádáte - tu košili vyžehlit, protože žehlení je pro chlapa většinou ta nejtěžší věc na celém praní... A vzhledem k tomu, že se mi o dvě praní před tím podařilo košili vyprat na poněkud větší teplotu a zmačkala se, tak to žehlení bude hezky s napařováním, abych si to žehlení jaksepatří užil. Inu, odříkaného chleba největší krajíc.