Jak jsem vegetariána naučil

Jíst maso? Ne, tomu se nikdo učit nemusí. A o to ani nejde. Ale podařilo se mi náhodou naučit jednoho bývalého kolegu občas se podívat na tyto věci jinak.

Měl jsem ve svém životě asi dva roky období, kdy jsem nejedl maso. Ne, nepovažoval jsem se za vegetariána. Ani jsem se neponořil do studia odborné literatury. Nezačal jsem ani pěstovat nějaké bylinky, klíčit obilná zrna a luštěniny, natožpak abych hledal po specializovaných kuchařkách. Ty mj. v oněch počátečních devadesátých letech snad ani nebyly; přinejmenším ne tak masově rozšířené.

Z několika málo dostupných informací jsem věděl jediné: musím si hlídat vyváženost stravy. A hlídat si, abych určité látky pro tělo buď doplňoval jinak nebo je posiloval vhodnými potravinami.

Abych to shrnul. Spíš jsem tehdy tak nějak maso ze svého jídelníčku prostě vypustil, než abych začal dělat něco programového.

Na druhou stranu, tím jsem ze svého života postavil tyto věci mimo jakousi specializaci a odbornost.

Mělo to jednu výhodu.

Naučilo mě to hledat si v běžné stravě potřebné produkty a živiny, nebo se naopak dívat na věci trochu jinak a hledat a kombinovat sám. Neboli bez zajetí konvencemi.

Možná to souviselo, tento můj přístup ke stravování ala vegetarián, s mojí schopností se zčásti dívat na věci nezaujatě, nespoutaně. A hledat nové cesty.

Ostatně, z hlediska profese, režisér takovýto přístup mít ve své práci musí, ve svém každodenním rejstříku.

A tak jsem se tímto způsobem díval a svým způsobem dívám i dodnes na jídlo.

(Ještě poznamenám: nestal jsem se veganským mistrem kuchařem, dietářem apod. Nedosáhl jsem mistrovství Lindy McCartney - tehdy u nás o ní snad ani nikdo nevěděl - jejíž veganské výrobky dnes považuji za jedny z mála chutově poživatelných. Zkrátka jsem tak nějak s rozumem jedl.)

Měl jsem vždycky časově náročné zaměstnání.

Vždycky v něm převažovala práce, svým způsobem i shon a stres. Okamžiky na jídlo, na kávu… cigaretku… (pozor jsem nekuřák čili se nejedná o mne - miním to jen v obecné rovině)... to byly opravdu jen okamžiky. Zkrátka času na jídlo jsem nikdy moc neměl.

A tak také v jednom z těch zaměstnání, kde dokonce nebyl k dispozici ani bufet, maximálně automat na nápoje, jsem prostě musel improvizovat. To už jsem opět jedl maso. Na druhou stranu, nějaké služby jako rozvoz jídel, volání do restaurací odkud vám jídlo přivezou apod., to bylo tehdy ještě v plenkách. No stranu třetí, vařit se kromě vody tady také nic nedalo. Sice tady byla i malá mikrovlnka, ale pořádný talíř se do ní také nevešel.

A tak jsem měl buď to, co jsem si donesl z domu, nebo co jsem si vymyslel, když jsem ráno přestupoval z metra na tramvaj a mohl se zastavit v malé prodejně která mívala brzy ráno otevřeno, to vše bylo základem mého jídla.

Jak to řešili střídající se kolegové, jsem netušil a bylo mi to jedno.

Mezi nimi byl také jeden zapřísáhlý vegetarián. To už byl konec devadesátých let a vegetariánství bylo módním hitem. Byl to doslova boom. A bylo také žádoucí dávat svoje vegetariánství ostentativně všem najevo.

Zrovna tak onen kolega. Kdykoli mohl, pronesl: “Maso nejím”. Měl jsem pro tohleto kašpárkování vždycky jen pohrdání. A nebo jsem se tomu smál. To spíš, protože humor jak známo léčí. A je to nejlepší lék proti závisti a nenávisti. V tom případě by se dalo říct že sám jsem něco jako “lékař”.

Nuže, jednoho krásného dne jsme si předali směny. Kolega, vegetarián, vyrazil domů ke svým salátům, o kterých občas básnil s jakou alchymií je doma připravují.

Ano, byl na takzvané vědecké úrovni, kdy strategicky odvažoval kolik kterých vitaminů či minerálů ve stravě má. Kdyby byl býval vlastnil v restauraci, měl by na jídelním lístku nikoli alergeny, jak se dnes často uvádí, ale seznam zdravých látek, prospěšných tělu nebo pro ně nezbytných, aby šlo o tu vyváženou stravu. Občas jsem si myslel, že takový klasický smažený řízek s poctivým bramborovým salátem přinese jednotlivcům víc radosti, než nějaký kerblík s klíčeným mungem, s jogurtovou sojou, a to celé posypáno goji nebo drtí ze šmakouna. (Z napsaného vidíte, že o tom také trochu něco vím a ve vegetariánské či veganské restauraci bych se také neztratil.)

Kolega vyrazil domů, já jsem nasypal do misky musli. A protože jsem v tu chvíli takzvaně zabil dvě mouchy jednou ranou, nepřidal jsem jogurt nebo Skyr nebo Alpro… zkrátka a dobře, abych i doplňoval tekutiny, zalil jsem tu směs klasickým, tetrapakovým ovocným džusem. Tím jsem onomu beztvarému musli dodal i konkrétní chuť. A pustil jsem se do jídla.

(Pro úplnost dodávám, že jsem tehdy pracoval v polo automatizovaném provozu, kdy kromě dozoru nad technikou a poměrně náročnou na přesnost přípravou provozu, jsme nebyli v pracovním zápřahu nepřetržitě.)

Kolega se z nějakého důvodu v tu chvíli vrátil. Něco si zapomněl. Hned od prvního okamžiku měl však jeho zrak za cíl to, co jsem měl v misce.

“Co to jíš?” začal. “Já myslel, že nejsi vegetarián,” dodal aktivisticky.

Poslal jsem ho v duchu někam a nahlas dodal: “To, že člověk občas jí nějaké bezmasé jídlo z něj ještě nedělá vegetariána nebo vegana.”

Pochopil a přešel raději k tomu co jsem jedl.
”A co to máš za zvláštnost?”

“Žádná zvláštnost. To je prostě müsli zalité džusem.”

Bylo vidět, že ho to zaskočilo. Jakoby dostal mokrým hadrem přes obličej, jak se říká, neboli, stál jako opařený… atd.

Pak spontánně, skoro plačky a vyčítavě, vyhrknul: “No jo, ale u nás doma se müsli vždycky zalévá jogurtem…” A oči se mu začaly rozšiřovat nečekaným poznáním.

Nenechal jsem si to ujít:
“No, tak já ho zalévám i ovocný džusem. ”

A napůl jedovaté jsem dodal:
“Měl bys to někdy zkusit. Je to velmi chutné. A jistě i zdravé,” zašpičkoval jsem.

Odcházel jako ve snách. Málem i zapomněl proč přišel. Jak tak zavíral dveře na odchodu, hlavou se mu zuřivě táhlo poznání, kolik jogurtu musel jednotvárně a fádně sníst a jak všelijak povzbuzovat chutě v müsli, zatímco stačil na to i obyčejný džus.

Přál jsem mu to.

Ovšem, nemusím vám jistě zdůrazňovat, že to trochu potěšilo i moji sarkastickou duši. Na druhou stranu mě těšilo, že jsem zrovna tohohle fanatika a aktivistu mohl proti jeho vůli popíchnout a nasměrovat zase k novým obzorům, o kterých se mu ani nesnilo.

Tak zdravé stravě zdar.

A hlavně, nezapomínejte jíst co vám chutná a hledejte i cesty, jak obohatit váš jídelníček. Prospěje to nejenom vašemu tělu, ale i duchu.

Ilustrační foto z vlastního jídelníčku: autor.

P.S.: Pro zajímavost: pokud se vám zdá, že je dnes můj styl psaní trochu jiný, máte pravdu. Celý text vznikl nikoli psaním na klávesnicí počítače. Vše jsem dnes ráno nadiktoval hlasovou volbou, u běžné softwarové klávesnice v iPhonu.