Jak jsem ochořel

Téměř jistě vás má včerejší noční historka z návštěvy na pohotovosti pobaví méně než stejnojmenná povídka Šimka a Grossmana. Leč, na rozdíl od jejich, ta moje není smyšlená.

"To už se nedá bolestí vydržet," zavyl jsem a pokusil se znovu vstát z postele i přes bolest vystřelující mi v rameni. Část kolem ramenního kloubu jsem měl jako v ohni. Bolest mne trápila už druhý den - a znáte to, jednoho dne se probudíte a je tady - a pak už je ta bolest jen a jen horší.

Pak se ozval tak zvaný "bych": "Kéž bych byl šel na pohotovost přes den! Já blbec!" zakroutil jsem se znovu bolestí. "Jede se na pohotovost," rozhodl jsem se.

Digitální číslice na budíku se mne snažily přesvědčit, že je 10 minut s půlnoci a tudíž i to poslední metro už je v háji. Zbývá mi pouze perspektiva "veselého" výletu tramvají, noční parodií pražské MHD. Znovu jsem si vynadal a snažil se svěšenou rukou moc nehýbat. Kdo jste si ještě v životě nezkusil navléknout si jednou rukou oblečení od ponožky až po zimního kulicha, zkuste si to. Pozvěte si k tomu navíc své známé. Budete mít možná ještě větší úspěch (a to už je skoro nemožné) než Kaiser s Lábusem ve scénce "Zkouška z dějepisu" z událostí 17. listopadu, z Možná přijde i kouzelník.

Spádově patřím po nemocnici Na Bulovce a tudíž mne čekal v rámci nočních tramvají přestup. Dlouho už jsem v tuto hodinu necestoval. Nicméně mne v dnešní demokratické době příliš nepřekvapilo, že na rozdíl od dob minulých na sebe noční tramvaje na křížení Na Palmovce nečekaly. "Když je bordel všude, proč by neměl být i tady, že jo?" pomyslel jsem si optimisticky. A přesunul se z jedné tramvaje na další čekání v délce 15 minut.

Jízda oběma tramvajemi však proběhla bez problémů a bez zápachu, neboť interval jedné noční tramvaje za hodinu zřejmě odpuzoval od cestování už i bezdomovce. Společnost v tramvaji mi dělali proto jedna lepší dáma, která se evidetně vracela z nějaké návštěvy, párek mladších homosexuálů zklidněných diskotékou a několik další více míně indiferentních poklimbávajících cestujících, příslušníků nižší střední vrstvy, řečeno s Homerem Simpsonem ™. Byl jsem zkrátka v dobré společnosti.

Setmělé budovy nemocničního komplexu se temně rýsovaly proti zataženému i bez toho již černému nočnímu nebi. Ke všemu začalo poprchávat, jak v béčkovém thrilleru. Bylo 00,45 hod.

"Aha, kdo šetří má za tři," napadlo mne posléze při pohledu na zářivkovou lampičku nejnižšího možného výkonu 7W, která zatuchle osvětlovala vrátnici a netečnou vrátnou s pohledem upřeným do monitoru počítače. Mně věnovala asi 2 vteřiny ze svého vzácného času mozkové hladiny alfa. Dvakrát. Na poprvé jsem totiž nepochopil, co že to drmolí, kam mám vlastně jít. (Nemocnice na Bulovce je docela rozsáhlý komplex budov.)

Hravě jsem překonal rozsáhlou louži vtipně umístěnou přímo pod obrubníkem po celé délce značeného přechodu pro chodce. A už jsem stoupal po zrekonstruovaných ručně míchaných struskových schodech předvádějících všechny možné normy minimální a maximální povolené výšky pro schody. Na jejich konci mne uvítala Úrazová ambulance a ortopedie, spolu s poblikávajícím vozem rychlé zdravotní pomoci zaparkovaným u chodníku.

Ani tady vrátnice neoplývala zrovna intenzitou světla a vrátná se spokojovala se světlem, které do vrátnice pronikalo z nemocniční chodby. Vrátná se nedala vyrušit s rozhovoru s postarší sestrou, která, jak se posléze ukázalo, byla rentgenoložka. Ta posléze přerušila rozhovor, který už ji evidentně začal nudit a obrátila se ke mně.

Vykoktal jsem své potíže (znáte to, jak se vám v takové situaci mluví).

"A od kdy to máte?"

"Začalo to předevčírem večer."

"A to jste nemohl přijít dřív a musel si to nechat na jednu v noci, že jo," konstatovala >přívětivě<. "Jděte se posadit tady do čekárny." Pomyslel jsem si: [že bych mohl přijít kvůli stupňující se bolesti, kterou už nemohu vydržet, ji zjevně nenapadlo. V kůži pacienta tato rentgenoložka zřejmě nikdy nebyla a empatií zrovna netrpěla.]

Vešel jsem dovnitř, zatímco rentgenoložka oddusala do otevřených širokých dubových dveří vyšetřovny příznačně tmavě červené barvy stydnoucí krve a zahlaholila: "Máte tady doktora?" A přivřela dveře.

Mou pozornost v tu chvíli odvedli dva zdravotníci v oranžovo-červenvých kombinézách, kteří zde postávali a vtipkovali.

[Aspoň, že někomu je tady veselo], pomyslel jsem si s pohledem na nehygienicky vypadající buničinu skropenou několika kapkami krve, která se povalovala na lavičce vedle mne. Na nemocniční čekárnu docela "originální" dekorace.

Po chvilce přišel lehce somnambulním krokem dvoumetrový doktor věkem po první atestaci, kterému hodili na krk noční službu. [No dobře,] pomyslel jsem si: [je prostě rozespalý.]

Po další krátké chvilce vykoukla ze dveří zdravotní sestra, s vysokým fixačním šálem na krku. Jeho demonstrativní rozměry měly zřejmě vzbuzovat zároveň soucit a vyjadřovat protest, že i v tomhle stavu musí sloužit.

"Tak pojďte dál. ... tohle je pan doktor."

Sestra s šálem si ode mne vyžádala osobní doklady, zatímco doktor aniž na mně spočinul zrakem, hleděl kamsi do dáli, a "pln zájmu" neosobně prohlásil: "Co vás trápí?"

"Vystřelující bolest v kloubním rameni," pronesl jsem a chystal se pokračovat, nicméně doktor mi prvně věnoval svou pozornost, když mne přerušil: "Kloubní rameno u člověka neexistuje. Existuje ramenní kloub," prohlásil mentorsky a učinil pár kroků sem a tam jako v posluchárně.

"Já nejsem v těchto věcech odborník," odsekl jsem a zvažoval, jestli mám vypěnit. [Tady mají všichni zřejmě zvyk pacienty ne léčit, ale poučovat], pomyslel jsem si naštvaně. Uměle jsem se navenek zklidnil, protože v tuto chvíli by emoce nic nevyřešily. Ale bylo už mi jasné, co mám před sebou za "spolek."

"Říkejte raději: rameno," prohlásil doktor. Následně mi začal ze zcela nepochopitelného předvádět své bohatě nabiflované znalosti odborných termínů z latiny a popisovat tak, co že vše rameno "obsahuje". Co to mělo společného s vyšetřováním mých potíží, mi poněkud unikalo. Vsadím se, že kdybych mu v tu chvíli začal odpovídat slovy: "Aurea sata prima est aetas, quae vindice nullo..." asi by nechápal. A kdoví jestli by rozuměl on.

"Svlékněte se," prohlásil posléze, když už ho i tato ekvilibristika na účet pacienta přestala bavit.

V tu chvíli nato zazvonil telefon a doktor se jal s kýmsi telefonovat. [Hm, pěkný fofr], blesklo mi hlavou.  Sestra mu sekundovala, zatímco já zápasil s košilí a pulovrem.

V tu chvíli přišel ten moment, kdy ze mne vylétl vztek:

"ŽE BY MI NĚKDO POMOHL?" zavrčel jsem dost hlasitě a navztekaně.

V tu chvíli se košile přehoupla přes moji hlavu.

"Ale to stačilo říct," prohlásila šálová sestra a já měl v tu chvíli chuť jí vlepit už facku. Nicméně se v tu chvíli její chování ke mně změnilo - asi se začala obávat stížnosti.

"Jak vás to tedy bolí?" ukončil doktor telefonát  a znovu zahájil vyšetřování.

"Je to palčivá bolest."

"Před chvílí jste prohlásil, že vystřeluje."

[Idiot,] pomyslel jsem si. "No vystřeluje."

"Dovnitř nebo ven?"

Počastoval jsem ho v duchu dalším "lichotivým" výrazem. Jako tohle můžu v rámci celkové bolesti vědět? "Takhle." Ukázal jsem posléze směr od ramene směrem dolů k paži, aby měla jeho dušička pokoj. 

"Tak se postavte," a stoupl si za mne. Začal mi zkoumat rameno. Vyptával se na drobné detaily, cvičil s rukou sem a tam. Uměl to, odborník to tedy byl, nic proti - všechna čest.

[No, tak konečně došlo na samotné léčení,] pomyslel jsem si.

"Zvedněte ruku," přikázal. Teď byl pro změnu tah pěšcem na mně, abych mu veřejně ukázal, že mluvit je třeba přesně: "Dopředu nebo jak?" prohlásil jsem důrazně.

"Ke mně do strany," řekl a podstoupil asi 5 cm. "Co nejvíc můžete."

[Tak tohle by blbýho nenapadlo], pomyslel jsem si, [kor když stojí těsně u mne.]

Zvedl jsem ruku o nějakých 10 cm od těla, víc to opravdu nešlo. I tak už jsem ruku zdvihal do bolesti a doktor to musel vidět.

"Co jste si na to dával?"

"No, mazal jsem to krémem Ibalginem a vzal si 2x paralen."

"Dobře, ten Ibalgin je dobrý. Úraz jste neměl? Neměl, dobře. Uděláme rentgen, abychom vyloučili nádor. - Nemáte teplotu, neměl jste třesavku, nadměrné pocení a tak?" konečně i on projevil starost. (Možná bych se mu byl s případným nádorem hodil do odborné atestační práce na 2. stupeň. )

V tu chvíli se pohnula rentgenová sestra, prohlásila ať si přes sebe přehodím košili, následuju ji a vyrazila směr snímkovací laboratoř. Košili jsem si navlékl a měl jsem co dělat, abych jí v půl druhé ráno stačil v tempu.

Se zájmem jsem si přede dveřmi laboratoře prohlížel nabídku, že pacienti si mohou nechat komerčně zhotovit CD svého rentgenu, včetně softwarového prohlížeče. Tu se dveře otevřely a rentgenoložka mne pozvala dál.

"Počkejte a posaďte se," prohlásila najednou účastně. Konečně jsem si začal připadat jako řádný pacient v nemocnici, kde mají o člověka aspoň trochu zájem. Pokus sednout si nevyšel - nabídla mi totiž k sezení stůl pro snímkování pacientů a ten pode mnou ujel díky kolečkům. Rentgen byl evidentně zahraniční výroby - takhle citlivá a jemná kolečka by výrobky Chirana neměly (pokud ta česká firma ještě existuje).

Když mělo dojít na snímkování ve stoje, chtěl jsem si svléknout košili, ale uchlácholila mne, že to není třeba, zamířila na mne kontrolní světlo rentgenu a odešla osvítit snímek.

"Vraťte se dopředu," prohlásila. Jak se dnes zpracovávají rentgenové snímky, netuším, protože mi byla prakticky v patách už s hotovým rentgenem.

"Pojďte dál," pojednou mile se ozvala ona ošálená sestra.

"Máte tam zánět," pronesl MUDr. moudře. "Na obstřik kortikoidy to není, ale napíši vám nesteroidní lék proti bolesti - tablety." (A ví Bůh, že jsem si měl na tato jeho slova ještě vzpomenout.)

"Můžete mi říct, to vlastně děláte?"

Řekl jsem mu to. Zřejmě ale nechápal obsahovou náplň mé práce, kde dělám jemnou práci hlavě koordinací obou rukou (ve studiu), protože prohlásil.

"Aha. No tak dva tři dny v klidu ruku fixovat."

[Hm, že by se obtěžoval se zeptat, jestli nepotřebuji neschopenku?], zeptal jsem se sám sebe. 

"Dáme šátek?" zeptala se iniciativně šálová sestra.

"Dostanete lék a ten Ibuprofen si dávejte, ten je nato dobrý."

"Ibuprofen? Já mám Ibalgin."

"Aha," pronesl najednou normálně bez onoho mentorského poučování doktor. "No Ibalgin, to je stejné. A je to dobré."

[Hlavně to je za moje peníze, protože už to mám doma], napadlo mne. [Vás to nic nestojí.]

"Dáme fixační šátek?" prosazovala se znovu sestra s šálem.

"Ano."

A já si v tu chvíli představil trojcípý šátek, jaký jsme používali při braných cvičeních druhdy dávno a dávno na základní škole. K mému překvapení sestra přinesla síťkovou bílou materii s velkými oky - jak jsem později zjistil, bylo to napříč rozstřižené široké obinadlo sloužící k převazům např. břišních krajin apod. (Jsem zvědav, kolik za něj napočítají mé zdravotní pojišťovně.) Jeden uzel, ruku mi uložila do látky a přehodila přes hlavbu, zručně pak uvázala velký uzel na konci mého lokte - jednak, aby neutíkala rozstřižená oka obinadla, jednak abych na tuto návštěvu na pohotovosti jen tak nezapomněl.

Doktor mi předal recept a zprávu pro lékaře: "Za dva-tři dny, až bolesti přejdou, jděte ke svému ortopedovi a začněte pomalu rehabilitovat..."
Jo, milánku, kdybyste věděl, jaká mne čeká rehabilitace hned zítra ráno ve studiu... byla moje první reakce a následovně jsem si pomyslel:  Za dva-tři dny k ortopedovi? Vy jste tady v nemocnici asi dost odtržený od reality, co? Když jsem před dvěma měsíci potřeboval k ortopedovi kvůli bolestivému kolenu, objednací lhůta činila minimálně týden, ale jinde mi také nabídli prvotní vyšetření až za měsíc.
"Na shledanou," šel po svých doktor kamsi do hlubin ordinace.

"Na shledanou," začal jsem se sbírat.

"Ukažte dám vám potvrzení o poplatku," pronesla v tu chvíli sestra s fixačním šálem.

Začal jsem vytahovat peníze: "Kolik?"

"Vy jste nezaplatil v automatu poplatek venku?"

"Ne a kde?" zeptal jsem se udiveně, protože jsem byl v této situaci skutečně poprvé.

"No támhle," otevřela sestra dveře a s nadšením, jako by mi svěřovala tajný recept své maminky, mi začala vysvětlovat: "Tamhle v automatu zaplatíte 90 korun. A pokud nemáte peníze, vedle je automat ten vám rozmění na mince 100 nebo 200 korun."

Operace -  tedy finanční nikoli moje - proběhla celkem v pořádku. Přístroj na rozměňování bankovek na mne chrlil desetikoruny, které jsem pak prostupně až na jednu naházel do automatu na poplatky. Pochopitelně mi pár mincí vypadlo z ruky na zem, což mi na bolestech v ruce při jejich zvedání se země rozhodně neubralo.

Automat vyplivnul pás poplatku; trh, škrt a buch - sestra mi vrátila orazítkovanou polovinu útržku. Sebral jsem své saky paky a pozdravil ještě "na shledanou" onoho vyšetřujícího lékaře, který se přesouval do vedlejší místnosti. Automaticky odpověděl na pozdrav, aniž by zaregistroval, kdo že to vlastně zdraví.

Zakrvácená buničina se stále nalézala na lavici. Bylo 1,35 hodin ráno. 

Vyšel jsem před budovu na zdravý vzduch a sešel po schodech. Teprve tady z dohledu jsem vyvlekl ruku z šátku, normálně se oblékl do teplé zimní bundy, abych neprochladl a ruku "zavěsil" do kapsy = tedy stejným způsobem, jako jsem s ní přišel. Tzv. šátek jsem si nechal pod bundou na krku. Přijde na řadu doma - přeci teď nenastydnu.

A šel jsem k vrátnici, kde jsem věděl, že je lékárna s pohotovostní službou, jak ostatně hlásal i nápis na zdi.

"Jo, nejblíž v Holešovicích," opáčila na můj dotaz vrátná. "Tady až v sedm ráno."

[Tak tohle snad ten doktor věděl a mohl mi dát jeden dva prášky nebo aspoň tišící injekci, když už se sem vleču na pohotovost v noci!!!] začal jsem zuřit v duchu. A v mírném dešti jsem začal klopýtat zpátky na stanici tramvaje. Pochopitelně jedu rovnou domů. Nejsem v náladě na noční výlety Prahou; tu noc zkrátka proklimbám v bolestech. Lék si vyzvednu hned ráno, než půjdu do práce.

"Postřílet," vytanulo mi na mysli a naštvaně jsem tuto větu pronesl metr za vrátnicí "nemocnice na okraji zájmu o pacienty". Bylo mi jedno, jestli to bude někdo slyšet nebo ne. 

Lék na utišení bolesti mi nakonec poskytl po návratu domů soused zahraniční kamarád, když ve 02,30 hodin ráno starostlivě vykoukl ze sousedního bytu, zvědavý, jak jsem (v rámci českého zdravotnictví) uspěl. Polknul jsem neznámě vypadající dvoj pilulku, kterou vyndal ze poněkud podivně vypadajícího igelitového pytlíku popsaného černou propiskou nutnými identifikačními údaji. Prý takto v Malajsii dávají léky pacientům, když nepotřebují celé balení. Nedůvěřivě jsem se odebral na lože. Malajský lék proti bolesti zabral během půl hodiny a já v klidu usnul, zatímco jeho český "kolega" stále ještě čeká na své vyzvednutí z lékárny. Je 9.17 hod., pondělí dne 9. listopadu Léta Páně 2009.

A to je celé. Diskutovat není o čem. 

FOTOS:
http://www.pimath.de/geomantie/saaleck/bilanz/aeskulap.jpg
http://www.petra-doehler.de/pixel/aeskulab.gif