Jak jsem byl asistentem režie - VIII.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dneska už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část osmá - o zdraví.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujících 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů.

O zážitky při filmování nebývá nouze. Filmové historky vznikají na příklad třeba i v zájmu hájit čest své profese, jsem vám popsal v části první. V části druhé jsem vám připomněl, že i filmaři jsou jen lidi a někteří se podívají rádi na dno skleničky... Třetí část byla o samotném filmování a čtvrtá část byla o malérech při natáčení. V páté části jsem vzpomínal na lidi, co dělají film. Šestá část byla věnována komparsistům. Část sedmá byla o hercích. A mé dnešní vzpomínání je o zdraví.

"Filmování se nelekejme, na zdraví nehleďme." Tak by se dalo pozměnit známé "nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme". Až na to, že filmování měl člověk něco jako poslání. Kdo totiž jednou tenhle setrvačník roztočil, toho zastaví jenom smrt. A nemyslete si, že když dnes už u filmu nejsem, že ten setrvačník neběží...

Když je ovšem člověk mladý, na zdraví opravdu nehledí, marná jsou všechna napomínání dospělých... a nějaké kéž by, kdyby ke stáru člověku také nepomůže.

Pravdou je, že řada umělců se dožívá požehnaného věku, ale většina si však zaslouženého důchodu moc neužije. Tím teď nemyslím těch pár korun důchodu, které umělci "hodí" ten zoufalý průměr. Dnešní důchodoví herci žijí z dob, kdy honorář průměrného herce činil 300Kč na natáčecí den. Teprve později tzv. papírově zasloužilí umělci dostávali 400 a národní 600Kč. O moc víc jak 9,000 Kč důchodu v dnešní době tito herci neberou.

A tak se herci museli odjakživa pěkně otáčet - naštěstí to byly doby, kdy by "kšefty" byly pro všechny. Ráno rádio, dopoledne zkouška v divadle, odpoledne nějaké to natáčení v televizi nebo u filmu a večer představení, po něm v noci ještě někdy i dabing... ano i takhle mohl vypadat hercův pracovní den.

Ale na to, aby měl člověk u filmu fofr, nemusel být hercem. Plat se dělil na základ a honorář. Už jsem tady vzpomínal, že jsem začínal s 980,-Kčs základu a 3,000 Kčs honoráře rozpočítaného na 6 měsíců průměrné doby výroby filmu. Postupně jsem to dotáhl až na 3,000 základu a honorář 5,600.

Takže nějaké to marodění si člověk velmi rychle rozmyslel a dokud to šlo, tak pracoval a kurýroval se všelijak. Jinak věděl, že ta výplata nebude stát za nic.

Copak v mém případě šlo o pár stovek, ale tvůrci tratili v tomto případě tisíce. Není proto divu, že důchodu se řada z nich nedožila nebo umírali jen krátce po něm, kdy se organismus konečně uvolnil a nemoci mohly propuknout naplno. Kdo po odchodu do důchodu přežil rok, měl reálnou naději, že si jej bude užívat alespoň dalších 5-10 let.

Já jsem začal s maroděním u filmu poměrně brzy. Nebylo divu. Byl jsem vlastně ne pod jedním, ale hned dvojím, ne-li trojím tlakem - díky značně pošramocené pověsti jakou měli absolventi sovětské filmové školy. Na tom se jednak podepsala zářná 50. léta - kdy tehdejší rychloabsolventi, kteří tam odešli z ČR studovat, se vraceli a dostávali rovnou odpovědné řídící posty. No a to pochopitelně nešlo dohromady "politika" a - dnešním jazykem řečeno - "manažerská činnost." Bez zkušeností to nejde. Takže nálepku "neumí nic a přišel nás poučovat" jsem dostal hned hned ve dveřích studia, jen jsem tam prvně vkročil.

Že něco není v pořádku jsem pochopil dokonce ještě o něco dřív. Když mi z Ministerstva školství sdělili, ať se hlásím ve Filmovém studiu Barrandov u soudruha kádrováka Hájka, tak jsem tam napřed zavolal. Představil jsem se Hájkovi, nic zlého netuše jsem se snažil upřesnit: "Víte, já jsem ten ze VGIKu." Načež soudruh Hájek na mne zařval do sluchátka: "A to se mám kvůli tomu posrat nebo co?!" Nástup jedna radost, že?

O pověst se mi nepostarali ani mí jiní dva čeští kolegové, absolventi téže sovětské školy VGIK, kteří nastoupili na Barrandov o rok a o dva přede mnou. Oba dva zklamali "stranu a vládu" a rok po sobě emigrovali... tím pádem se na mne i politické a stbácké špičky filmového studia dívaly jako na potencionálně nespolehlivý živel. Nebudeme si nic nalhávat, minimálně alespoň pasivní politická aktivita byla pro mne tehdy jedinou možnou záchranou, chtěl-li jsem vůbec kdy uvažovat o nějaké samostatné tvůrčí kariéře.

Že jsem pro změnu dostal nálepku, že jsem agent KGB, jsem se dozvěděl až v 90 letech. Já sám jsem začátek "pouze" tušil, že si o mně kolegové myslí, že nic neumím, hodlám se jen vytahovat, jsem lempl a ještě k tomu donáším... S odstupem oněch 90.let jsem se tomu pouze sardonicky zasmál. Na co by mě byli mohli utáhnout, abych podepsal? Neholdoval jsem přehnaně jakýkmkoli neřestem, nevedl jsem protistátní řeči, nestýkal jsem se s nikým významným, a vlastně by mne byli nezlákali ani na příslib kariéry, jak jsem jim dal jednoznačně najevo po natočení filmového debutu, kdy jsem začal prosazoval výhradně vlastní představy o tom, co chci natáčet.

Před podobnými blbými nápady zadat si víc, než je zdrávo, byť jsem musel "s vlky výt", mne vždy uchránil zdravý rozum a dostatečně varovaly dva zážitky.

O ten pracovní se postarat tehdejší vedoucí tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež, konjunkturálně populární spisovatel Stanislav Rudolf. Byl jsem 2 roky po škole, už tedy co by řádný asistent režie, když jsem si přes sekretářku sjednal schůzku s tímto kovaným soudruhem... a vyložil jsem mu svůj záměr a přání věnovat se tvorbě pro děti a mládež. Jeho téměř nenávistná odpověď mne doslova přimrazila k zemi:
"Podívejte se, vám je sedmadvacet. Mně první knížka vyšla v pětatřiceti a já nevidím důvod, proč byste měl začínat dřív."

A bylo to! To mne dostatečně varovalo před jakýmikoli myšlenkami, hledat cestu k samostatné režii jinak než přes známé. Politickými oklikami rozhodně cesta nevedla; najmě jsem měl neustále na paměti jistého režiséra-notorického opilce, který to, aby mohl dál natáčet filmy (neuvěřitelné hrůzy), zachraňoval politickými aktivitami.

Lidským zážitkem byla návštěva jedné údajně staré, snad dokonce pražské patricijské rodiny, kam mne přivedl kamarád v rámci jeho muzicírovaní na historické hudební nástroje. Seděl jsem u stolu a nechápal jsem, proč majitel vily mne představuje Pavlu Bobkovi slovy: "To je ten co studoval v Rusku..." Posléze mi došlo, že to byla výzva, že si má přede mnou dávat pozor na to co říká. Raději se po chvilce vypoklonkoval s tím, že musí pryč. I jinak jsem byl podivně straněn kolektivu... Hluboce se mne to posléze dotklo. A kamarádovi jsem měl za zlé, co se to semlelo za situaci, do které mne dostal naprosto zbytečně a hlavně se zbytečným nedorozuměním. Stačilo si bývalo o věci rozumě promluvit než mne někam vzal. Dá se říci, že tím to skončilo a naše kontakty vyšuměly do ztracena.

I tohle mne dostatečně poučilo, že si musím bezpečně hlídat hranice svého já. Jakmile jsem tedy pochopil, že tohle je moje výchozí situace, zaťal jsem zuby a hleděl tvrdě pracovat. A bezchybně. Tři roky mi trvalo, než jsem se tohohle prokletí zbavil.

Maroďte v takové situaci!

Nuže, k řádnému vzniku některých chorob jsem měl ideální podmínky. Shon, stres, spěch, vnitřní napětí; navíc ještě v kombinaci nepříliš vhodnou stravou při natáčení - uzenin a bramborových salátů jsem se opravdu najedl dosytosti v kombinaci s hospodskou stravou, jen občas prokládanou závodní jídelnou. O zdravé výživě tenkrát nikdo neslyšel a vrcholem správného stravování byla Dietní jídelna Academia ve Vodičkově ulici, přesně tam kde je dnes první český McDonalds.

Má první chorba u filmu pochopitelně na sebe nenechala dlouho čekat. Bylo to na filmu Štěpána Skalského "Všechno nebo nic." Upřímně řečeno, byla to práce  pro vraha, jak se říká.  Jednou z dějových linií bylo, že jeden ze dvou bratrů je ctižádostivý sportovec, oddílový cyklista. A tudíž jsme museli filmovat i sportovní cyklistické závody. 

A bylo mi řečeno, že mou jedinou starostí bude - zabezpečit vždy potřebný počet cyklistů, doprovodných vozidel a případně odborníků dle potřeby scénáře. Vše bylo přesně vypsáno, naplánováno; kontaktován příslušný Sportovní svaz, navázány kontakty s jednotlivými oddíly... a já se do toho pustil. Část této práce jsem visel na telefonu, část jsem byl na place, organizoval jejich závodění a hádal se - za cyklisty!

Filmování má totiž svá pravidla, ale někdy organizace přeci jen někde uvázne - a tak se stane, že se natáčí na místě X., zatímco celá produkce včetně zázemí jako maskerna, kostymérna, rekvizitárna či občerstvení jsou na místě Y. vzdáleném třeba 3-5 kilometrů dál.

Kdo jste někdy viděl tyto sportovní cyklisty v reálu, dáte mi za pravdu, že mnozí z nich neváží o mnoho víc než jejich kolo... jsou to takové sušinky, které umějí hezky rychle šlapat do pedálů a co víc: musejí také umět šetřit a doplňovat energii, aby závod vůbec dojeli.

Filmovali jsme právě na takovém jednom odloučeném místě i stalo se, že sice dorazilo občerstvení, ale produkce to odflákla a přivezla množství, které nestačilo ani pro štáb natož pro dvacítku ve větru zmítaných cyklistů, kteří nám ten den poctivě předváděli sprint do vrchu. Po krátké pauze, kdy štáb snědl co mohl, se rozhodlo, že se bude dál filmovat. Upozornil jsem na to, ale pomocná režisérka na to nehodlala brát zřetel. A já jsem vystartoval, protože cyklisti se už začali bouřit. Že cyklisti občerstvení nedostali, jsou v podstatě bez energie, že se to nedomluvilo, že se bude točit takhle daleko od placu, tím pádem si nevzali svoje jídlo a začínají hlasitě prostestovat... atd. atd. skončilo to tím, že jsme čekali dalších 30 minut než dorazilo nové občerstvení, které jsem zabrzdil hned na kraji natáčení kam jsem soustředil cyklisty, aby se na ně vůbec dostalo - už ani nevím, jesti se na mne vůbec taky jedna houska dostala... nebylo to podstatné.

To byla jen špička ledovce problémů kolem cyklistů. Někdy se např. naše natáčení prolínalo se skutečnými závody a to byl problém sehnat cokoli. Na druhou stranu spolupráce ze strany cyklistů i jiných činitelů byla opravdu skvělá a párkrát se i stalo, že některý cyklista oželel méně zajímavý závod a šel filmovat. A že pro nás nejezdili žádní druhořadí jezdci dokázalo i to, že jeden z nich půl roku na to vyhrál dokonce mezinárodní závod. Když jsem to ve finále po skončení celého natáčení dokázal patřičně ohodnotit co všechno jsem dělal, zjistil jsem SÁM v jedné osobě organizoval cyklistické závody přinejmenším na úrovni Mistrovství České republiky.

A nedělal jsem jenom to, ale třeba i "volavku" na druhého kameramana, který se bál usednout na televizní motorku, kterou jsme měli zapůjčenou z Československé televize. To byla speciálně upravená motorka, na které spolujezdec seděl na polootáčivé sedačce zády k řidiči - v ruce kameru, napojen na kostru kde byla vysílačka i ruchový mikrofon. Tak na tuto motorku cvičně posadili mne ať se jako projedu, aby II. kameraman (takový ten typ rádoby sebevědomého frajírka) viděl, že je to bezpečné. A zatímco II. kameraman se vezl na nové místo natáčení v autobuse, já seděl na motorce a řidič to se mnou švihal osmdesátkou až se nám od kol prášilo. Jízda to byla unikátní a já jsem si vyžádal specilání foto, které vám teď nabízím. Byl to jeden z mála příjemných momentů při mých natáčením těžce zkoušených nervech.

Velké průšvihy pak začínají vždy maličkostmi, nějakými spouštěcími momenty... Natáčeli jsme několik scén v jižních Čechách, mimo jiné i tu erotickou, o které se zmiňuji v části první. Pauzu na oběd jsme měli v Táboře. Ryby a zvláště kapry dvakrát nemusím. A tak jsem opustil vyhlášenou restauraci s tím, že si dám k obědu něco jiného a dostal jsem chuť ne feferonkový salát. Tehdy se ty saláty dělaly ještě značně poctivě, nic se nešidilo - ani nemohlo, na všechno byly normy a ne "neviditelná ruka trhu". A tak i tenhle majonezový salát byl s parádně pálivými červenými kulatými feferonkami. Dal jsem si dvě tři sousta a najednou... pink! Jako by mi někdo brnknul na strunu pod pravým žebrem a já jsem prvně v životě dostal žlučníkový záchvat! Malý. Přešlo mne to.

Ale byl to začátek mé první filmařské choroby... a udržel jsem si ho s přestávakami úspěšně až dodnes. A nemyslete si; za ta léta jsem podstoupil nejeden rentgen či sonografii: ale žádné žlučníkové kameny, kdepak! I na vojně, kde jsem skončil s těmito potížemi ve vojenské nemocnici, diagnostikovali - problémy nervového původu. Nenervovat se, odpočívat, relaxovat - to bylo jediné řešení.

Že jsem trpěl jako všichni běžnými chorobami jako chřipka nebo angína, to je jasné. Většinou jsme je úspěšně přecházeli, kurýrovali přes víkend už tenkrát, v 80. letech. Tedy to co je běžné i dnes témě u všech zaměstnání, kde si chtějí lidi udržet místo u soukromníka. Zatímco tehdy? Socialistickou výrobu neohrozila ani chřipková epidemie... bylo to jedno. Ale MY jsme filmovat museli. Byla to tvrdá škola života, která nás filmaře ovšem dokonale připravila a vytrénovala na dnešní dobu.

A vesele se přecházely nemoci. Nejen tady, ale pochopitelně i na vysoké škole - a kdo zná jakou v Rusku bývají zimy, toho nepřekvapí, že jsem tam míval třeba i jednou za dva měsíce angínu. Bylo to zejména proto, že jsme museli i v zimě větrat aspoň malým okýnkem - jinak bylo v místnosti pro dva, kde jsme byli naměstnáni čtyři chlapi, jinak zde bylo k nedýchání. V noci jsem se vedrem odkopal a neštěstí bylo hotovo. Průvan z okýnka mne bezpečně profoukl. Já jsem to mohutně přiživoval ruskou zmrzlinou, kterou jsem nezřízeně miloval - a jakoukoli smetanovou mrzlinu miluji dodnes. Díky tomu jsem měl angíny skoro pořád a léčení na škole bývalo prosté.

Tak jsem také jednou šokoval jednoho lékaře na Barrandově, kte kterému jsem běžně nechodil. S tím, že mám angínu, jsem na něj vyplázl jazyk a ... pan doktor zůstal jen zírat. "Vy ale nemáte prvně angínu, že jo?" hlesl jen. "No, to tedy ne," seznámil jsem jej se svými moskevskými studiemi. Vyfasoval jsem tetracyklin a do 14 dnů jsem byl fit. Ovšem s takovým sovětským zdravotnictvím se pan doktor nemohl srovnávat. Tam se doktorka s nějakou trapnou angínou sama vůbec nezabývala. Zaklepal jsem vždy na dveře, otevřela mi mohutná zdravotní sestra, jejíž velikost byla umocněna vysokou "mikulášskou" zdravotnickou čepicí. Pak jsem otevřel ústa, sestra dvakrát hmátla za sebe a na řádným smotkem vaty na špejli zarejdila v tmavé sklenici. Pak mi čistým jodem ve formě gelu řádně pomazala mandle, přičemž jsem se řádně dusil a kašlal a lapal po dechu, a - bylo po angíně: do druhého dne! Kdepak nějaká nemocenská a pod. I tohle byla dobrá průprava na pozdější léta u filmu.

Tuto fotografii si jaksepatří považujte. Je to jediná, která existuje, z dob mých studií. Mohl bych vám o atributech na ní vykládat klidně celý jeden samostatný blog. Omezím ale se pouze na to, že vás upozorním na spacák, na kterém ležím. Byl koupený v Moskvě, ale byl české výroby a jedině díky němu jsem přestal mít anginy. Namísto, abych spal pod přikrývkou, začal jsem se na noc zavírat do tohoto spacáku. Tím pádem jsem se přes noc neokopal a neprostydl a bylo po anginách. Nedal jsem na ten spacák dopustit.

Jestliže se mi vyhnula vůbec nejčastější filmařská choroba - žaludeční vředy, i když žaludek jsem měl taky diganostikovaně podrážděný a šlahoun jsme si polknul, tak jiné jsem neunikl. A tou byla psychická vyčerpanost... v té době se sotva mlhavě začínalo tušit něco o vyhoření či únavovém syndromu, ale byl to přesně tento druh choroby, která u mne začínala. 

Prvně jsem se takto sesypal dokonce na postgraduálním studiu přímo v Moskvě, v polovině 80. let. Stav to byl "úžasný." Mozek fungoval, ale nepracoval, ruce a nohy byly jak dřevěné, hýbal jsem se trochu nekoordinovaně jako robot... Dostaly mne z toho pak v Praze nějaké uklidňující prášky.

Druhý takový stav mne postihl když jsem dělal pomocného režiséra jednom na filmu režiséra Jiřího Hanibala. Tím pádem jsem musel z filmu odejít ještě během příprav a marodil jsem skoro tři měsíce.

K tomu se váže situace, která hraničí s tragikomičností. Obvodní lékař mohl nechat pacienta doma tuším 6 neděl a aby ten mohl marodit déle, musel jít ke specialistovi. V mém případě přicházel v úvahu jedině psycholog/psychiatr. Závodní lékařka mne k němu poslala téměř s omluvou. Ale měl-li jsem déle marodit, jinou možnost neměla.

Objednal jsem se tedy na odborné vyšetření a jednoho dne se dostavil do malé místnůstky. Lékařka-psychiatrička by byla bývala sama potřebovala zřejmě nějaký odpočinek... a také se mi v úvodu moc nevěnovala. Vrazila mi do ruky test k vyplnění a sama odešla do vedlejší místnosti. Tím jsem si přečetl psychiatrické potíže z karty jednoho mládence, která se tam nezakrytě povalovala na kupě ostatních papírů. Byl to docela dobrý psychiatrický "předkrm."
Pak jsem se pustil do série celkem průhledných otázek svého testu - bylo mi jasné, že u jen trochu inteligentnějších jedinců tohle nezabere a vhodnými odpověďmi si "pacient" vybere to co je pro něho příznivější.

Podle toho také dopadl i můj test. Psychiatrička se nejprve podivila, že už mám hotovo; pak se do testu začetla a posléze prohodila: "Víte, oni ti všichni lidi, co mi sem chodí z Barrandova, jsou vyšinutí, ale vy mi připadáte tak nějak normální." Co vám budu povídat. URAZIL JSEM SE! Hlavní ale v tu chvíli bylo, že jsem dostal doporučení na další marodění...

...a nebudu vás napínat. Nakonec mi nezabraly ani tak léky, které jsem v půlce léčby zahodil, ale především klid, pohoda a relaxační joga, kterou jsem v té době začal dělat. A vydržel jsem ji dělat celé tři roky, než jsem z ní začal málem bláznit doopravdy, ale už trochu jinak. :-)))

Od té doby jsem se ale postupně naučil zvládat podobné stavy; a mnohem později jsem to už nenechal dojít tak daleko, abych se z toho zhroutil.

Díky tomu můj život zůstal zachován a běží dokonce dodnes, řečeno s Jerome Klapka Jerome a Třemi muži ve člunu.

Závěr: Tak takto to chodí u filmu, u divadla... a vy jste jistě slyšeli např. o těžké nemoci Miloše Kopeckého - maniodepresi; o rakovině toho či onoho... ale i o nemocích jiných herců a dalších tvůrců... Samozřejmě, že jinde je to stejné nebo obdobné. Jen u toho filmu, televize či ostatního showbusinessu je na jeho aktéry, neúnavně sledované buvárem, víc vidět. Tak to tak berte, prosím. S tolerancí i s pochopením. Děkuji.

Foto: http://www.mapy.cz/#mm=F@x=133003120@y=135751104@z=16 
a soukromý archiv M. F.

DOSLOV: Celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického fimu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzlovým filmem jsem si ale řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. O pár let později jsem vědomě pověsil na hřebíček práci v profesi pomocného režiséra a tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)