Jak jsem byl asistentem režie IV.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dneska už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část čtvrtá - o malérech.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujícíh 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů.

O zážitky při filmování nebývá nouze. Filmové historky vznikají na příklad třeba i v zájmu hájit čest své profese, jsem vám popsal v části první. V části druhé jsem vám připomněl, že i filmaři jsou jen lidi a někteří se podívají rádi na dno skleničky... Třetí část byla o tricích při filmování a dnes to bude o malérech při natáčení.

Při tak velkém organizačním výrobně složitém systému, jaký film představuje, zcela zákonitě musí docházet k problémům. Jednou je to lidský faktor - někdo něco neví, opomine nebo dokonce zanedbá. Jindy může jít o neočekávanou shodu okolností. A nebo se může stát i nějaká nepředvídatelná okolnost nebo dokonce, bohužel, někdy i tragédie.

Právě tento styl práce mne naučil dvěma věcem: přemýšlet dopředu o potecionálně možných problémech a umět rychle reagovat a vyřešit nově vzniklé okolnosti. Díky tomu mám vycvičenou  krátkodobou paměť, schopnou pojmout desítky úkolů najednou a zapomenout je v okamžiku splnění. Oproti tomu má dlouhodobá paměť je "s morálkou na štíru" a naučit se třeba nějaký text role je pro mne hotové utrpení.

Vždy se mi osvědčilo myslet na možná rizika a snažit se je eliminovat nebo alespoň minimalizovat. Díky tomu na příklad natáčení Sergeje Bondarčuka u nás neskončilo ostudou. Jednalo se o tzv. zakázku. Film se jmenoval Boris Godunov, podle divadelního dramatu A. S. Puškina. Bylo to drama historické. Do hlavní role se pochopitelně obsadil Bondarčuk sám a do role syna Godunova obsadil svého vlastního syna. (V dnešním ruském filmovém byznysu se pak otevřeně hovoří o Bondarčukovské dynastii - neb syn se za ta léta stal rovněž režisérem. Tolik na okraj, abyste si nemysleli, že venku je to jiné než u nás.)

Záběry, které se natáčely u nás, byly ve skutečnosti pouze sekvence pod úvodní titulky. Natáčela se tzv. křížová cesta - vynášení ikon z moskevského kremelského paláce. Kolik celá ta legrace v r. 1986 stála, se mne neptejte. Ostatně, neptal se zcela jistě ani sám velký Bondarčuk - jeho moc byla v té době prakticky neomezená.

A tak na otevřeném pozemku za barrandovskými ateliéry, kde se mimochodem natáčel třeba i Limonádový Joe, vyrostla obrovská monstr-stavba. Na zemi, na pozemku kus stavby - Kremelské zdi a na traverzách, na plošině ve výši cca 5 metrů nad zemí asi 3 metrová maketa chámu Vasila Blaženého a dále stejně rozměrná maketa horní části kremelské zdi s věžemi vstupní brány a cirkevního chrámu. Samotná kamera byla umístěna ještě o trochu dál ve stejné výši jako makety - na další kamerové plošině. Vhodným perspektivním spojením maket v popředí a pozadí se vytvořila dokonalá iluze.

Logicky, v té chvili byl samotný kompars od plošiny s kamerou, kde byl i režisér, vzdálený dobrých 30-50 metrů. A předpokládalo se, že spojení bude probíhat vysílačkou. Jenže mne asi v tu chvíli osvítil duch svatý a přišel anděl zachránce - někdo ze zvukařů pronesl, že by možná stálo za to, přidat ještě ne obyčejný megafon, ale přímo rozhlasový amplion se zesilovačem a mikrofonem, přímo pro režiséra. Jak už jsem říkal, nemusíte vědět všechno, ale musíte si umět nechat poradit. A tak jsem zažádal i o toto zařízení. Bylo to více než prozíravé. Přišel den natáčení.

"Zkouška vysílaček," domluvil jsem se s asistujícím zvukařem a oba dva jsme si stoupli od sebe asi 5 metrů.

"Jsou čerstvě nabitý," pronesl zvukař.

"Máme náhradní baterky?"

"To ne, ale tyhle jsou nový."

Tak jsme je zapnuli a po pár vteřinách vysílačky udělaly: "Uíííít..." a ztichly. Definitivně. Byl totiž listopad, silně už mrzlo a zkrátka a dobře baterie to nevydržely ani pár minut. Polilo mne v tu chvíli horko a zároveň jsem se zaradoval. Ještě že mám objednaný ten reproduktor se zesilovačem! A ani jsem raději nedomýšlel, co by se dělo, kdyby toho nebylo.

Kompars jsme oblékli, poučili, připravil se na místo a ačkoliv už bylo hezky pod nulou, snih nebyl. Takže nastoupili plánovaně hasiči a celé prostředí pokropili sněhovou pěnou.
Bondarčujkovi jsem pak "vrazil" do ruky mikrofon od amplionu (ano přesně takového jakým se třeba šířilo hlášení místního rozhlasu po vesnicích) a mohlo se začít natáčet... Bondarčuk byl pak vysoce spokojený, důstojně režíroval a nesmírně jeho ješitnost uspokojovalo, že jej bylo slyšet přes půl Barrandova, a to bylo to hlavní. A pro mne hlavní bylo, že jsem zase jednou dokázal předejít možnému maléru, protože o takové a podobné situace u filmu nikdy nebyla nouze.

Foto: Sergej Bondarčuk jako Boris Godunov.

Byl by to ovšem zázrak, kdyby se mi nějaký ten malér za ta léta opravdu nepřihodil. Ale jsem na tom velmi dobře pouze s jedním opravdovým malérem (a ještě k tomu zachráněným) při skóre 30 celovečerních hraných filmů. Vždyť vlastně veškerá realita se vytváří ne nepodobna stvoření světa pánem Bohem. Pán Bůh měl na to 6 dní. Já asi tak 6 minut.

Filmová výroba, chcete-li produkce, řečeno dnešním jazykem, je natolik organizačně komplikovaná zálažitost, že ne vždy se podaří vše uhlídat. Tím spíše, že na řadu věcí prostě neexistují zádné manuály a informací bývá občas pomálu. Vynikající český kameraman Josef Pávek říkal: "Každým filmem skládáme maturitu."

Byl jsem právě oficálně povýšen jako pomocný režisér. A mým prvním režisérem, pro kterého jsem takto pracoval, byl Jan Schmidt. Znal jsem se s ním od jeho filmu "Smrt talentovaného ševce", kde jsem působil jako asistent režie - a o tomto filmu bude řeč příště. Schmidtův film "Podfuk," kde jsem byl jako "pomocňák", měl několik zajímavých a nezapomenutelných momentů. Především - v hlavní roli byl Ondřej Havelka.

To byl už v té době pro mne "Pán Bůh" retro jazzu a na jeho OPSO jsem se byl nejednou v těch dobách podívat v Semaforu. Dokázal celý sál mávnutím kouzelnho proutku jazzové hudby přenést do klouzelných 30. let. Prosím, to označení "jazz" berte jako pracovní - 30. a 40. léta zahrnují v sobě mnohem větší žánrové směry od dixielandu přes různé swingy, quick stepy až po proslulý hot jazz. Ondřej Havelka skvěle dobově zpíval už tenkrát a skoro bych řekl, že byl v té době na té nejlepší cestě k vrcholu. Dnes má svůj orchestr Melody Makers a je stále v plné formě.

Ve filmu Podfuk však došlo k poněkud kurioznímu odskoku do zcela jiného žánru: country music. Ondřej Havelka představoval mladého architekta, který ve volných chvílích zpívá právě v tomto žánru. A protože do jeho života vstoupí krásná dívka, zpívá i jí. U ní doma. V kovbojském kostýmu. A právě ten se stal kamenem úrazu.

Připravovali jsme natáčení ve vilové čtvrti na Praze 6. Už to ráno bylo osobité tím, že jsme točili pár metrů od vily kde bydlel Miloslav Šimek. Toho jsme také skutečně zahlédli, jak nakládal své tenisové rakety a chystal se na kurty. Jeho výraz byl ovšem na hony vzdálen humoru a naopak se tvářil tak naštvaně, že to režisér Jan Schmidt neopomněl ironicky okomentovat slovy: "Hele, komik!"

Vesele jsme natáčeli celé dopoledne, nastala obědová pauza. Když jsme se po obědě chystali na hlavní kovbojskou scénu, prohodil režisér: "Máš doufám pistole do toho kovbojského obleku." Polknul jsem a řekl že to zjistím u rekvizitářů. Ti se zatvářili jako neviňátka:
"Ale ve složkách nic nebylo! A pro to se musí ke zbrojařům," dorazili mne.
Složky byly výpisem herců, komaparsu, rekvizit a dalších specifik každé natáčené scény. A já jsem z neznalosti zapomněl tuhle rekvizitu dopsat.
"Tak zavolejte do zbrojovny," snažil jsem se.
"Na to ale musí být povolení," psal se rok 1985. "A krom toho mají jen do tří. To nestíháme ani omylem."
Bylo čtvrt na tři.
Mlčky jsem připravil vše pro natáčení scény a režiséru Janu Schmidtovi jsem tedy sdělil neradostnou informaci, že pistole nejsou. V hlavě mi ale šrotovalo, jak vyřešit ten malér. Pak jsem dostal nápad. Asistenta režie, zkušeného kolegu, jsem požádal ať je režisérovi plně k ruce a sám jsem vystartoval mezi vilky a domy v okolí.

Tady jsem odchytil prvního kluka, kterého jsem uviděl: "Hele, kdo tady má takové ty kovbojské pistole na kapslíky?"
"Já nevím..."
"Nekecej, vzpomínej... a rychle."
"No tady je jeden chlápek sbírá," vzpomněl si kluk.
"Tak mě tam zaveď."

V jednom menším paneláku mezi vilkami mne odvedl asi do druhého patra a já začal zvonit na zvonek: "Pane Bože, jen ať jsou doma, jen ať jsou doma, pak už to nějak ukecám!"
Byli.
Dokonce sám sběratel. Potřebné pistole měl!
Začal jsem mu vysvětlovat svou zoufalou situaci, horem dolem, jako zástavu jsem nabízel občanku, samozřejmě s razítkem filmu... a on samozřejmě měl i obavy:
"A co když je ztratíte? Jsou ze Západního Německa, za valutové marky..."
"Tak vám seženu pistole nové," byl jsem ochoten se v tu chvíli upsat třeba čertu.
Pán mi pistole půjčil, dokonce ani tu občanku do zástavy nechtěl.

A já pádil se dvěma pistolemi na plac. Přišel jsem doslova za 5 minut dvanáct.
To už jsem slyšel režiséra Schmidta: "Generální zkouška!"
"Ondro, pojď sem," zavolal jsem na Ondřeje Havelku, který už stál připravený za dveřmi. Ten se tedy ke mně otočil a já mu strčil do pouzder dva krásné kolty jak z filmu Vinetou.
"Akce," zavelel v tu chvíli režisér, Ondra vešel do dveří a já si utřel pot s čela.

Scény s kolty se natočily, režisér Schmidt sice ani nemrknul okem, ale já šel vítězně vrátit pistole, spolu s pokladníkem, který mi rovněž pomohl a zaplatil tehdy asi 200 korun půjčovného.

Foto z filmu "Podfuk."

A malý bonusový dovětek.

Tuto historku jsem pak o více jak 10 let později vykládal přímo Ondřeji Havelkovi, který ji pochopitelně nemohl znát. Svým způsobem bylo zajímavé pozorovat, jak bledne, když jsem ji začal vyprávět. Bylo to totiž v přítomnosti jeho hudebníků z Melody Makers, o přestávce jednoho plesu, kde vystupovali a který jsem měl organizačně na starosti. Protože jsem chápal, že Ondřej Havelka netuší kam tím směřuji než jsem historku dovykládal do konce, tak jsem pak "za odměnu za ten strach" přidal ještě jednu historku ze zcela jiného filmového soudku, o kterou se zde s vámi rovněž podělím.

>Natočil jsem svůj první film, povídku do celovečerního filmu. A právě s ním mne poslali na mezinárodní filmový festival mládeže do Bulharska,< vykládal jsem tehdy Ondřeji Havelkovi i Melody Makers. A pokračoval jsem:
>To pochopitelně předpokládalo oblek. A tak jsem po prvé využil svých fimových kontaktů a požádal kostýmní výtvarnici, aby mi poradila, kde si nechat něco ušít. Poradila mi skvěle.
V proslulé pražské pasáži Černá růže mne v krejčovském studiu přijal velmi starý pán, krejčovský mistr. Když jsem se mu představil, prohásil: "Já se těch komediantů nezbavím. Víte, kdo byl můj první zákazník, kterého jsem šil? Oldřich Nový. To přišel zrovna z Brna do Prahy a potřeboval našít obleky. No a teď jdu do důchodu a vámi, režisérem, končím."<
V tu chvíli jsem se podíval na již rozzářeného Ondřeje Havelku nad touhle historkou a dodal jsem:
>No, a to je tenhle oblek, který mám teď na sobě.<
Ondřej Havelka i Melody Makers mi zatleskali a šli hrát a já věděl, že to mám od té doby u Ondřeje Havelky dobré, protože jsem jej nejen neshodil nečím nevhodným kolem filmu Podfuk, ale že jsem jej i potěšil historkou o mém obleku, který mi šil dvorní krejčí Oldřicha Nového.

/No a další historky zase někdy příště./

DOSLOV: Celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického fimu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzlovým filmem jsem si ale řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. O pár let později jsem vědomě pověsil na hřebíček práci v profesi pomocného režiséra a tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)