Dvě lahve

Mám doma málo cenností - prakticky žádné, nepočítaje ty duchovní. Mezi pár drobností, na kterých mi do jisté míry jejich pomíjivosti záleží jsou dvě lahve vína. Čekají na svůj čas.

Každá z těch lahví má svoji historii.

Tou první je Chateauneuff du Pape 1995. Je to hezkých pár let, co jsem tu lahev koupil. Důvod? Abych vám řekl pravdu, už jsem jej zapomněl. Možná tou inspirací byla příležitost - a také vyprávění Miroslava Horníčka - možná Listy z Provance, kde se o něm zmiňuje, a možná je to z jiného jeho vyprávění, kde říká "šatonéfské papežské". Každopádně o něm horuje v takových souvislostech, že jsem si tehdy řekl, že to víno chci alespoň jednou v životě ochutnat.

Takovéhle nápady občas mívám. Někdy se to vydaří, jindy "zadaří"... takto jsem na příklad ochutnal hlemýždě, sépie... ale také třeba kalvados, perrierovu minerálku... a další dnes již celkem "všední" pochutiny přístupné i (řečeno s Homerem Simpsonem) příslušníkům nižší střední třídy, za kterou se můžeme tady na internetu počítat. Na druhou stranu nemusím vzít "do huby" všechno - takové kobylky nebo červy byť třeba pražené a sušené si s radostí odpustím, stejně jako smažené žížaly dle Heleny Růžičkové.

Druhou lahev, tentokrát Chateauneuff du Pape 2011, jsem koupil před několika málo týdny. Abych nemusel čekat na tu první.

Proč? 

Ta první totiž čeká na mne a na mého velmi dobrého moskevského kamaráda. Až se spolu zase sejdeme v Praze.

Setkáváme se spolu s ním ne po prvé a doufám, že ne naposled. Prvně jsme se potkali na natáčení filmu Piloti, na exteriérech natáčených kdesi za Moskvou. Stali jsme se kamarády. Pak přijel několikrát do Prahy, já jsem byl několikrát u něj i během mých studií na kandidáta věd uměnovědy (mimochodem, tento titul získal, na rozdíl ode mne, režisér Zdeněk Podskalský; já jsem se v r. 90 rozhodl studia nedokončit - částka 30.000 USD, kterou po skončení "přátelství na věčné časy a nikdy jinak" po mne filmová univerzita VGIK požadovala, se mi zdála nestoudná a nemorální).

Kamarád, jako každý správný Rus, pil jen vodku. To se mi příčilo. I vzal jsem jej jednou do vinárny, objednal různá vína po decce a učil jej poznávat barvu, vůni a chuť vín. Naučil jsem jej to natolik dobře, že když zavála krize do ruské filmové výroby a z Mosfilmu se stávalo město duchů, jako druhdy před tím u nás Barrandov, kamarád se dokonce úspěšně živil jako prodavač vína v jedné ne zcela bezvýznamné firemní prodejně.

A na mé zatím poslední návštěvě Moskvy v r. 2004 mi věnoval lahev archivního maltského vína.

A tehdy jsem učinil rozhodnutí:

"Ty jsi mi dal tuhle láhev z Malty, já mám doma Chateauneuff du Pape, které je tím pádem od teďka tvoje a až přijedeš do Prahy, vypijeme obě vína spolu."

A tak od té doby obě láhve čekají v mé "vinotéce" na kamarádův příjezd. Kamarád mezitím stihl zplodit druhého potomka, já jsem odešel a zase se vrátil do jedné a téže firmy... jen to setkání se nám nějak nedaří. Samozřejmě: jemu v tom brání rodinné starosti, a mně povedené české zákony, diskriminující osoby mimo země EU - s nutností povinného víza, pozvání - přičemž posledně po mně chtěla úřednice doložit, že mám 1600 Kč na každý den pobytu jedné každé zvané osoby - laskavě a pohostinně pro případ úhrady nákladů na deportaci mnou pozvané osoby z České republiky. Jak milé.

A tak, než se sejdou šťastně okolnosti, jsem se rozhodl ukojit jednu ze svých kulinářských zvědavostí a Chateauneuff du Pape ochutnat. Jistý hypermarket k nám dovezl zásilku ročníku 2011 a tak jsem za mnohem slušnější cenu než v r. 1995 lahev Chateauneuff du Pape zakoupil a víno ochutal.

A o to víc se těším až kamarád přijede. Do té doby však dvě lahve vína budou čekat v mé vinotéce na naše setkání.

P.S.: Nehledejte tady fotografii onoho maltského vína. Je dobře uskladněna a její vydolování pro fotografické účely by bylo poněkud neúčelné.

P.P.S.: A že se článek jmenuje Dvě lahve a přitom píši o třech? Co na tom? Tři mušketýři byli vlastně také čtyři.