Drobné postřehy

Občas se objeví „malé české maličkosti“, které stojí za povšimnutí, ale na samostatný článek by to nebylo. Tedy pokud člověk není do sebe zahleněný grafoman.

Dnes tedy postřehy O autorech  

·         „Autor je .... (vědec, psycholog, dopisovatel, politolog, profesor, atd.)“ 

Vždycky mne fascinuje tahle noticka zakončující články některých přispěvatelů – ať už do novin nebo internetu apod. Je to jakési pochybené zaštítění se svou autoritou. A vždycky si říkám: o to hůř. Že to ten člověk píše. Zajímá-li mne co napsal a dokonce s ním souhlasím, je to jedno. Nesouhlasím-li či jsem dokonce v opozici, pak by dle mého soudu ta noticka měla znít jedině takhle: „Autor je blbec!“  

·         „Poslední články autora“  

Tohle je taky úžasně ošemetná věta. Navíc dvojznačně dvojsmyslná. "Články"... jaké články? Na prstech na rukou? A většinou v tu chvíli před očima vidím klasického školního kostlivce, kterému jsme dávali pac, když nám ho přivezli na podstavci pro hodinu biologie. "Poslední články" je vůbec nejúžasnější hovadina, kterou lze zplodit. Pamatuji si na vtip, který se traduje v různých verzích. Jak např. mladý hudebník zval slavného skladatele na koncert osobně slovy: „Mistře, přijdete na můj poslední koncert?“ A na to následovala Mistrova promptní odpověď: „Ano přijdu, jestliže bude opravdu poslední.“  

·         „Autorské čtení“ 

O autorech obecně se má za to, že hodně vydrží. Nejúžasnějším zážitkem jsou pak všelijaké ty besedy s občany a autogramiády. Nevím co je stupidnější. Možná je ještě předčí jen „autorské čtení“.Na besedách a ještě více na autogramiádách je autor na piedestalu před svými čtenáři. Potí se a odpovídá, rozvinutými větami při besedě (panebože, co jim mám říct?) a ještě hůře při autogramiádě (ale jistě že si pamatuji, jak jsme vám pře pětadvaceti lety podepsal svou prvotinu – a pro sebe si myslí: „Ježíši Kriste nezdržuj, podívej co je tu lidí...“)

Autorské čtení je pak téměř pomyslným hřebíčkem do rakve autorovy oblíbenosti. Spisovatelé umějí psát, ne číst! Od toho jsou zase jiné profese. Na základce na střední nám často pouštěli v hodinách literatury různé ukázky z gramofonu. Když četl poezii herec, ještě se to dalo vydržet... ba, pamatuji si, že jsem dokonce bavil jak Jan Pivec recitoval Křest svatého Vladimíra a všechna sprostá slova důsledně předznamenával cudným pokašláváním. – Běda! Běda však když nám pustili nějakého básníka jak čte své verše. Snad jediný, kdo to jakž takž uměl, byl Nezval. Jinak to bylo amatérské huhlání, nedramatickým hlasem, bez pauz a intonací. 

Dneska se autorské čtení pěstuje veřejně, téměř jako festival. Inu, peníze se dají vydělávat různě. Ale v životě by mne na to nikdo nedonutil jít. Nechci si kazit požitek z Viewegha, z Lustiga, Procházkové... co já vím od koho. Otřesně čte např. Miloslav Švandrlík, ať údajný absolvovaný herec... I tu Halinu Pawlovskou mám raději jako moderátorku autorské talk-show. Protože by mělo platit i v tomto (nejen v jejím) případě přísloví:

Ševče, drž se svého kopyta!