Dovolená v Egyptě 2 - povídání a obrázky

A po druhé: zase jednou do světa na dovolenou. Ovšem, člověk je v Egyptě brzy jako doma a toto byla naše společná čtvrtá cesta. A zde jsou postřehy z ní.

Toto povídání patří do kategorie „co se jinam nevešlo“. Přeci vás nebudu nudit statistikou, že jsme přijeli na 15 dní/14 nocí, do all inclusive... atd. atd. Nedělejte, že jste nikdy v životě nebyli na dovolené. Takže opravdu: střípky a postřehy z dovolené.

Sérii dovolenkových trapasů zahájil tentokrát synovec když si po svém vyložil ceduli informující o vstupu do vody při povrchu korálového útesu. Hlídka ho vyhnala, až když už tam byl po pás.

Když jsem se jej ptal, co a proč a jak, prohlásil: „No, já jsem si myslel, že je to podle té cedule. Napravo od ní zákaz a nalevo od ní už se koupat lze.“ Je to sice na jednu stranu podivná logika, na druhou stranu – veskrze správná. Podotýkám, že synovec anglicky silně neumí.

Z mých soukromých trapasů zatím nejlepší:

Ten první je, že zjistíte že najednou nemůžete při odchodu z pokoje zavřít dveře. Vyskočila západka. Chvilku nad tím bloumáte, mozek vám vaří a při třetím pokusu zjistíte, že musíte buď zmáčknout opět kliku zevnitř nebo zvenčí přiložit kartu, aby se západka zasunula. Ale hlavně, při zavírání tu kliku nestisknout jako doma – jenom zabouchnout - pak ta západka nevyskočí. No paráda.

Dveří jsou tady stovky!

Poněkud jsem nepotěšil jednoho číšníka dnes ráno při snídani. Přišel ke stolu, zatímco já se díval na mobil, tak ke mně promluvil jediné slovo: „Fresh?“ – Bohužel jsem si to vyložil po svém a zahrál jsem, že jsem ještě unavený. Hlavu jsem nechal klesnout. Načež on mávnul rukou a teprve při odchodu jsem si všimnul, že drží v ruce plato a na něm několik sklenic s „fresh“ – neboli s čerstvým, ovšem placeným džusem. Tak snad příště, pokud se mi bude chtít za to vyhodit nějaké to euro.

Klasické all inclusive točené nápoje zdarma jsou v každém baru i v restauraci.

Hrníček. Snídáme a synovec mi pochlubil, že musí pít z hrníčku velmi opatrně. Vzal jej původně za ucho a zjistil, že horní část ucha se prostě odklápí. Neboli, hrozilo nebezpečí. že se ucho utrhne. Byl to takový typický laciný hrníček. Bohužel, k mé v uvozovkách neradosti se synovec nedal přemluvit, aby hrníček zvedl ještě jednou za to ucho. Říkal jsem mu, že bych si to natočil jako zpomaleně, a sice jak ten hrníček padá potom na stůl a všechna ta káva vystřikuje ven. Že by to byl hezký záběr. Bohužel, přemluvit se prostě nedal.

Ale samozřejmě, bylo to jen rodinné popichování.

Ponožka. Při těch našich dovolených se vždy velmi často měním v pradlenu. To znamená, že minimálně po 3 až 4 dnech pěkně „zakleknu“ k umyvadlu a promyju mýdlem těch několik trenýrek, košil i ponožek. Tentokrát byly ponožky jenom jako jeden pár, značkový a zesílené provedení. Měl jsem je na sobě jenom v letadle. Tady v rezortu v tom horku nemá cenu jakékoli ponožky nosit. No, a že je vyperu v rámci akce. Jenže jsem zjistil, že ponožka je jenom jedna! Opakovaně jsem ji hledal. Přítele jsem donutil, aby se „podíval“ rovněž a to nevidí – jde jen pohmatu. Ne, ponožka druhá prostě nebyla.

Tady raději bez ponožek! Písek tohoto druhu si domů vozit určitě nechcete.

Shodou okolností byl nedaleko náš uklízeč. Řekl jsem mu že hledám jednu ponožku. Nechápal „sock“ – anglickému slovu nerozuměl. Nebo nechtěl. Sáhnul jsem na zem a ukázal tu jednu zbylou ponožku. Relativně na to nereagoval. Zpětně vzato, možná dělal dojem člověka chyceného při činu.

Opravdu nevím. Možná ji chtěl schovat a pak jakože ji našel a čekal, že dostane za odměnu dolar. Nevím. O pár desítek minut později jsem mu říkal, že bychom potřebovali ručník na podlahu ke koupelně. Že prý během 0,5 hod. přinese. My jsme šli ovšem pryč a když jsem se odpoledne vrátil, podlahový ručník tady byl. A když jsem začal prát trička a trenýrky a s tím, že vyperu i tu jednu ponožku, ejhle najednou tady byla i ta druhá! Myslete si o tom, co chcete. Ale nechce se mi věřit, že bychom ji při dvojím, trojím hledání před tím prostě nenašli.

I egyptští uklízeči mají svoje. Ten náš na patře měl mít ode dneška – od pátku - volno, dovolenou, ale kolega který měl dnes střídat tak nepřijel a bude nejdřív v úterý. Ten nynější z toho byl tak nešťastný, že obměkčil moje srdce a dostal druhý dolar. Ten první dostal na začátku našeho pobytu v pondělí/úterý – přijeli jsme v neděli večer. Odvděčil se nám mimo jiné hezkými kreacemi – origami z ručníků.

Ovšem! Někdy to není ideální. U dané kreace, když jsem otevřel dveře, jsem se tak trochu vyděsil, že tam máme oběšence!

Nakonec se ukázalo, že je to jen další ručníková kreace s využitím zbytku role WC papíru.

Co uděláte, když potřebujete urgentně vyměnit toaletní papír a nikdo z personálu není zrovna po ruce? Měl jsem totiž naštěstí celou novou roli. Už ani nevím, jak k domu došlo, že nám ji uklízeč dal. Ale byla a tak zbývalo vyřešit jen problém, jak otevřít kryt pouzdra na WC papír. Po několika pokusech s různými materiály jsem to vyřešil a hádejte, co to je.

Že to otevřu nakonec držátkem drátkového zubního kartáčku bych v životě neřekl!

Trávení dovolené s tím, že filmujete kamerkou ve voděodolném obalu, je sice dobrý nápad, ale... nesmíte si tím kazit dovolenou – pokud nejste filmařský cvok, jako já (protože filmaři jsou VŠICHNI cvoci).

O to horší to měl synovec, který filmařský cvok není. Zato – na rozdíl ode mne – uměl šnorchlovat. A tak do mořských hlubin s kamerkou musel on.

A protože jsem filmařský pedant, tak chudák ode mne dostával zcela nepříbuzenský „kartáč“. Nutil jsem ho, aby po každém natáčecím dni prověřil baterky a všechny dobíjel. Občas jsem chtěl, aby zkontroloval, co natočil. Dostal ode mne i pokyn, že se musí dívat ne svýma očima, ale kamerou na ty ryby, aby je zachytil. – Pochválil jsem ho samozřejmě víc než míň, aby neztratil chuť do filmování. – A když jsem ve finále zjistil, že tu kamerku s pouzdrem večer ani neopláchne z mořské vody, mávnul jsem nad tím rukou a udělal jsem to sám. Nač mu kazit náladu za dobrou snahu, že jo?

Ostatně, dělal co mohl a pár záběrů se mu povedlo. A při režii komedie Tři Alberti a slečna Matydla (proč si tu neudělat reklamu) se mi v jistý krizový moment natáčení dostalo rady: „Rozhodující je výsledek a ne jakou cestou jsme se k němu dobabrali.“ (Což pronesl legendární režisér Ján Roháč, jak mi sdělil ten, kdo mi tu radu předal, hudební skladatel Milan Dvořák.)

Synovec v akci.

A další zážitky?

Protože se potkávají hory s horami a lidé s lidmi, tak proběhla dvě zcela nečekaná setkání.

S jedním kamarádem ze Slovenska jsme si kdysi před více jak 15 lety vyměnili pár řádků. Od té doby jsme si občas poslali jen narozeninové gratulace. Ale tak nějak mne napadlo, že mu napíšu, kam jedeme na dovolenou a kdy. Jeho reakce byla šokující: „Ale tam my jedeme taky a ve stejném termínu.“ Takže jsme se potkali ne v Evropě, ale v Africe... no a bylo o čem povídat. Po celém areálu, kdykoli jsme se potkali.

A setkání ještě jednou. To už jsme odlétali a já jsem na letišti vešel do obchodu se suvenýry. A tam se najednou na mne obrátil jeden prodavač se slovy: „Pamatujete si mne? Já jsem vám v resortu... před pár lety prodal ručníky.“

Upřímně, i když mám paměť na obličeje, prodavače všeho druhu – bez urážky! – člověk zas tak moc nevnímá. Spíše to zboží. Ale povědomí tu bylo a nakonec jsem utratil víc než jsem chtěl – jako vždy. A koupil jsem našemu kamarádovi tuhle pyramidu.

No, a to by stačilo.

Jistěže se toho seběhlo víc, ale tady máte aspoň výběr drobných zážitků, bez nich by dovolená nebyla dovolenou.

Ano, i o tom je dovolená.

Všechna foto i extempore: autor