Děti jako naše budoucnost

Bylo mi 5 a capali jsme se školní družinou na obvyklou denní procházku. A náhle se našimi čtyřstupy začala prodírat jakási paní. Evidentně spěchala. Jelikož jsem byl dítko se značně prořízlou pusou, nenechal jsem si to líbit:

Ta paní to ode mne elegantně schytala a tahle „historka“ se v naší rodině tradovala dost dlouho. A co jsem jí vlastně řekl? ...

Ilustrační „cartoon“ foto: autor

Od té doby jsem začal „dopadat“ jako ostatní děti. Šikanováním, někdy i bitím a nadávkami se snažili tu moji pravomluvnou prostořekost ze mne dostat. To už si odhadněte sami, kdo jakou metodu použil... ale na příklad jestli moji spolužáci ze základy, kam jsem chodil do čtvrté třídy, na srazech vždy vzpomínali na třídní druhé půli prvního stupně, moje vzpomínky byly přesně opačné. Dotyčné paní učitelce jsem neprominul jedinou nespravedlnost či protekci ve známkování; mstila se mi pochopitelně tím, že mi dávala vždy o stupeň nižší známku.

Bylo by „zajímavé“ vědět jak a kam by se ubírala moje budoucnost.

Jediné co si troufám odhadnout je, že během těch tří let co tahle protekcionistka učila první stupeň, by mne dokonale demotivovala k učení.

Naštěstí jsme se dočasně na 10 let přestěhovali a od páté třídy jsem začal být neochvějně jedničkářem. Automaticky. Aniž bych se musel nějak výrazně učit.

Stejným způsobem jsem prošel gymnáziem, ale na vysoké už tohle nestačilo a bylo potřeba se začít učit. Jenže jak?

Intuitivně jsem začal v prvé řadě hledat něco o tom, JAK se učit. A budete se divit, zachránil mne Jan Ámos Komenský a jeho řeč ke studentům kdysi kdesi. Byla to útlá brožurka, ale pro mne měla cenu zlata. Hlavně: opravdu mi otevřela oči jak studovat.

Rady ze 17. století mi pomohly ve století 20.

A takto to máme v životě všichni pořád. Nějaké mílníky, křižovatky které určují naši další cestu životem.

To je takové to klasické: co by se stalo, kdyby... čím bych byl mohl býval být, kdyby...

Vždycky jsem podobné “skučení“ nesnášel. A možná základy tomu položila právě ta šikana z dětství. Protože mne utvrdila jen v tom, že je třeba si jít vytrvale a důrazně za svým cílem, ať se děje, co se děje. (Jaké k tomu zvolíte cesty je jiná kapitola, ale já byl vždy slušný a čestný. Asi jsem četl moc foglarovek.)

Vždy si symbolicky vzpomenu totiž na to, co jsem tehdy odpověděl oné paní prodírající se cílevědomým zástupem děcek:

„Promiňte paní, ale tady jde mateřská školka!“