Co jsme zase prošvihli

aneb když jsou některé věci naprosto na okraji zájmu. Bohužel, ve státě, kde je hlavní modlou politika a finanční kapitál, dochází bezostyšně k zaprodávání i toho zač bojovali naši předkové.

Dnes mám na mysli především národní svébytnost a český jazyk. Už od Bílé hory totiž začala mít na vrch němčina, díky mocipánům, kteří přicházeli k majetku v českých zemích. Důsledkem reforem modernizace Habsburské monarchie, v 18. století, bylo mimo jiné to, že po zrušení jezuitského řádu došlo k omezení vzdělávacích ústavů v Čechách (počet gymnázií klesl více jak o polovinu). Jezuité byli zde totiž jakýmsi garantem a udržovatelem češtiny ve vzdělaných kruzích inteligence. Proces, který započala Marie Terezie, dovršil její syn Josef II. ustanovením němčiny nejen jako jazyka předního, ale i vzdělávacího. Mateřský jazyk - u nás tedy čeština - byl povolen pouze na základním "triviálním" stupni pro děti ve věku 6-12 let. Základním pilířem se tak stal pochopitelně venkov. Pak už dál jen v cestě za vzděláním, ve městech - němčina. Logicky vzato, ti Češi, kteří počítali s dalším vzděláním svých dětí, je raději již od základního vzdělávacího stupně dávali do německých škol.

V dějepise i literatuře pak následuje neskutečně nudná kapitola pojednávající o národním obrození. Děje se tak zpravidla suše, školometně a hlavně: bez potřebného osvěltení významu pro zachování české národní svébytnosti i českoho jazyka. Stačí se jen podívat na tzv. kvalitní materiál pro středoškoláky. Ani neumí osvětlit nejzákladnější příčinné souvislosti.

Zbyla z toho jen jména a vysmívaná, česky škobrtající krásná literatura Čelakovského, Šafaříka, Kollára, či útržky z planemenných řečí Palackého, Jungmana, Dobrovského... Později vylepšená K. H. Borovským, J. K. Tylem, B. Němcovou... a řečeno dnešním jazykem aktivisty v čele s V. M. Krameriem. Vše posléze zpracováno do idilických románů Zapadlí vlastenci a F. L. Věk (coby V. Thám) -  v duchu obrozeneckého post romantismu.

Jako hořký kontrast k tomuto českému národnímu obrození je pak včerejší den, který jsme úspěšně prošvihli: Mezinárodní den mateřského jazyka.

21. únor byl zvolen v r. 1999 organizací UNESCO na památku devíti občanů Pakistánu, kteří v roce 1952 obětovali své životy za uznání jazyka Bangla, jehož byli jazykovými příslušníky.

Marně jsem pátral, které z našich on-line médií se věnovalo tomuto dni, neřku-li problematice samotné. A ruku na srdce, naše on-line média by to potřebovala jak se říká, jako prase drbání.

Sáhněme si i my blogeři do vlastního svědomí; úrovní češtiny v řadě případů prezentujeme spíše tu obrozeneckou češtinu zachovavší s spíše na venkově.

Sluší se poznamenat, že Mezinárodnímu dni se věnovala naše dvě veřejnoprávní média Česká televize a Český rozhlas. Ani jeden z programů jsem však nezaregistroval. Rozhlas, ke své škodě, poslouchám málo. A včera jsem měl poněkud jiné starosti než sledovat, kdy a jak se tomuto dni věnovala ČT.

Nyní by měl následovat apel na to, abychom pěstovali češtinu, kultivovali ji, měl by následovat otevřený dopis všem šéfredaktorům on-line médií.

Bohužel, naše současná česká společnost je na rozdíl od té obrozenecké ovládána jinými principy a zájmovými skupinami a dokud ze zachování češtiny nebude mít někdo kšeft, nikdo se tím zabývat nebude.

Tak daleko jsme to dovedli.

Zdroje:

České národní obrození

Evropská komise v ČR