Byl jsem na vyhlášení: Bloger roku 2025

Po prvé v životě: rozhodl jsem se, že si to letos nenechám ujít. A měl jsem kliku, vešel jsem se do limitu hostů a co vám budu povídat:

Jsa překvapivě spíše introvert a tudíž člověk málo společenský, rozhodl jsem se letos „do toho šlápnout.“ Tedy, vyjít zase trochu do společnosti.

Ale hlavně: chtěl jsem konečně začít onu atmosféru setkání a každoročního vyhlašování nejlepších blogerů iDnes.cz a potkat se s pár blogery, které znám. A nebudu jmenovat, abych neurazil – ale konkrétní blogerské osobě jsem řekl, že impulsem byla právě její povinná účast. Aby ne. Vyhrát hned ve dvou kategoriích není málo, příčemž v té dámské byla bezkonkurečně první. Tolik z hlediska povinnosti. Pro mne bylo ovšem rozhodující, že se skutečně potkáme osobně, protože naše původně plánované setkání zhatily osobní záležitosti.

Jinak, a to musím předeslat, to bylo příjemným setkáním prakticky se všemi. I když jsem se pak rádoby vtipně loučil s jednotlivými „kroužky“ usazených blogerů obého pohlaví: „Děkuji všem za setkání, zejména těm, se kterými jsem si nepopovídal.“ – Za což bych si byl hned nejraději nafackoval a tak jsem to zahrál do autu slovy: „Dělám si legraci samozřejmě.“

Trochu mi při příchodu zatrnulo, když jsem mezi prvními spatřil blogera, kterému jsem hned ráno uštědřil v diskusi jedovatou poznámku... ale sportovně jsme to společensky přešli a prohodili pár „moudrých“ slov.

U ostatních mi případně zbývalo se spoléhat na jejich krátkodobou paměť, co jsem komu kdy napsal... kladně i konstruktivně, abych to nějak zamluvil.

Byla by škoda sem tahat nějaké nepříjemné emoce, protože to fakt bylo setkání světlých duší. Lidí zapálených do života a tudíž se snahou se podělit o své myšlenky apod.

Z přítomných jsem znal osobně jednoho a jednu, která přišla později. K onomu jednomu jsem neomylně přisedl k ovocnému nealko pivu. Vypil jsem dvě. Mělo to výhodu, že tím člověk bezpečně doplnil tekutiny, i když chutí to připomínalo mydlinky, abych parafrázoval z jednoho humoristického románu.

S oním jedním nás propojil osud několikrát i v rámci filmování, ale víc vám neprozradím. Jenom, to že bylo nač vzpomínat. A protože se proslavil humoristickými kresbami, došlo i na humor, pochopitelně.

Rovněž setkání s onou opozdivší se známou bylo příjemné a prohodili jsme konečně pár slov, jakkoli si slibujeme, že se jedeme na kávu – ona bydlí ve stejné čtvrti Prahy jako já, doslova pár bloků ode mne.

Potkal jsem i další, které jsem znal jen „z papíru“ – tedy z jejich tvorby na internetu. Jeden z nich byl svými toulkami ztělesněním Jacka Kerouacka. Pak jsem zjistil, že sedím u stolu s absolutním vítězem – jen jsem ho ke své smůle neznal. Takže to honem napravuji a „pročítám se jím“, stejně jako jiným blogerem, kterého jsem díky blogerské fotografii poznal. Setkal jsem se s nepřehlédnutelným blogerem, a to prosím tělem i duší, byl to další známý na dálku. Paradoxně jsem byl na jeho mistrovsko-učňovském pracovišti dříve, než jsme se setkali osobně. Ono středisko pronajalo své prostory na jednu akci, na kterou jsem dělal doprovod příteli.

A vždycky je milé zjištění, že i admini v čele se šéfem, jsou milí lidé i když vám občas přes vzkazy vynadají, co všechno jste v blogu zase porušili za pravidla :))) No, bez adminů by nebyly ani blogy a dodržovat pravidla se musí.

A tak bych mohl o setkáních pokračovat do nekonečna.

Samozřejmě se hojně fotografovalo a filmovalo. Ale ode mne zde žádné fotografie nečekejte, ani nějaké „oficiality“. To je čistě v režii blogerské redakce iDnes. Proto také nečekejte ode mne nic víc než těchto pár „literárních“ postřehů.

Inu ano, filmování – tedy spíše kamerování – ve mně probudilo filmařskou profesi. Když jsem seděl s vítězkou a bavili jsme se o cestování, filmoval nás jeden z redaktorského kolektiv organizátorů akce. A natáčel přes mé rameno hlavně dotyčnou dámu – což je samozřejmě v pořádku, protože to byla vítězka. Ale když skončil a chystal se odejít, probudil se ve mně režisér a pronesl jsem: „A protipohled točit nebudete?“ Bylo vidět, že je v něm profesionální jiskra. Takže se hned vzchopil a protipohled natočil. Přičemž jsem mu „v legraci“ nahrál gestem zdvižené ruky, jakoby v návaznosti na rozhovor o cestování.

No, a to by bylo z postřehů skoro všechno.

Tedy... až na to jak jsem seděl zády k místnosti a užíval si příjemné terasy, tak jsem se díval, jak najednou soused přinesl talíř s jídlem. Řekl jsem si v duchu, jak si dává, že si objednal – před tím si totiž objednal placeného panáka (nebyl v rámci pohoštění redakcí). Za chvíli přišel druhý k jinému stolu, pak třetí... řekl jsem si, jak se rozjeli a že bych si také mohl něco objednat. Když tu jsem se otočil a redakce na nás pamatovala i s pohoštěním. Ne, nepřejedl jsem se, jen jsem si opravdu vychutnal pár drobností.

No, a když se pak kolem mne mihnul šéfadmin se slovy, proč jím stranou kolektivu, opáčil jsem, že jim nechci jíst u stolu do jejich kouření... a tenhle okopírovaný vtip jsem doplnil pokusem o vtip vlastní:

„Soudě podle toho, co mám na talíři, se letošní setkání opravdu vydařilo!“

Oba jsme se zasmáli.

A za sebe mohu prohlásit, že na té vydařenosti bych nic neměnil, i kdybych na talíři nic neměl!