Boj o sociální sítě: boj o děti, a nebo o co?

Toto téma se táhne internetem od samého jeho vzniku. Děti a internet. Omezování násilí, omezování komunikace... jiný to bere jako útok na svobodu slova i osobnosti. Kde je tedy pravda?

Pravda je jen jedna, ale tisíc názorů.

Na internetu jsem od roku 1993 nebo 1994. Už si to ani nepamatuji. Ne nebyl jsem v té době dítě, bylo mi už 37 let. Svůj důvod mělo proč jsem si před tím pořídil počítač, svůj důvod mělo, proč jsem se připojil k internetu.

Abyste neměli velké oči:

Počítač jsem si pořídil kvůli napsání scénáře nerealizované pohádkové komedie pro Helenu Růžičkovou – na její objednávku. A termíny byly tak šibeniční, že jinak než na počítači s jeho skvělými vlastnostmi editorů textů se to zvládnut nedalo. Sto dvacet stránek jsem tehdy vymyslel a napsal za 20 dní a první verze toho scénáře měla 120 stránek. Tak si zkuste představit to pracovní tempo.

No a na podruhé: k internetu jsem se připojil, protože jsem byl požádán o dobrovolnou, autorskou a hlavně editorskou práci společenských stránek. Ty dnes již neexistují, takže se vám nemohu pochlubit... ale co z toho všeho dění přežilo 30 let společenských a politických změn?

Zvýrazněním slova dobrovolnou zdůrazňuji, že jsme nebyli přisáti na nějaké fondy a nadace. Vše jsme si platili sami. Já tedy jen to telefonické vytáčení připojení k internetu, závratnými 16mb/s!

Už tehdy se od samých počátků vedly diskuse o vhodnosti internetu, zejména pro děti a mladistvé.

Paralelně s tím se vedly i diskuse ohledně pirátství: nelegálního stahování her, programů... ano později i videí – přes tu příšernou kvalitu (v porovnání s dneškem) byste ani nerozpoznali, co je na obrázku.

Mělo to jednu drobnou „výhodu“: nemohl na vás nikdo útočit ohledně financí a bankovnictví ve všech jeho směrech, protože neexistovalo.

A tím se dostávám k jádru pudla. A vsadím se, že obsah i původ tohoto rčení je vám neznámý. Tak si to přečtěte.

Hravě najdete sami odpověď na otázku „Proč tedy nikdo nezakáže finanční bankovnictví, když to může být tak nebezpečné?“

No jistě: byznys!

I za tu cenu rizika, i za tu cenu pojištění vkladů, karet, spoření... i za tu cenu pokrytí, když vám někdo ukradne z karty peníze – i za tu cenu banky a jim podobné instituce prostě fungují na internetu.

A na místo zákazu jen vyvíjejí aplikace a způsoby, jak toto defraudování omezit. A na vaše triko pak už je jen to, když přese všechno podlehnete svodům slibovaných falešných zisků nebo např. záchraně peněz ovšem podvodníky, kteří po vás chtějí přístup nebo instalaci jejich aplikace.

Jakou to má souvislost s dětmi a sociálními sítěmi?

Je to poměrně jednoduchá paralela.

Internetové sítě, jejich elementy i komplexní formy se rozvíjejí překotným způsobem. Zrovna jako to bankovnictví.

Jenže zatímco bankovnictví je poměrně uzavřený sektor regulovaný bankovním byznysem, sociální sítě a jiné platformy, např. herní, si vytvořily poměrně rozsáhlé prostředí, které regulovat představuje příliš mnoho nákladů, které – hádejte kdo – nejsou ochotny na jejich regulaci vynaložit.

A je to vždy tak, že tyto součásti internetu jsou vždy o několik kroků technologicky i jinak napřed před současnými regulátory.

(Můžete to směle přirovnat k boji policie s...)

A tak než hledat způsoby elegantní regulace, potencionální regulátoři docházejí k závěru, že nejlepším řešení bude úplný zákaz sociálních a jiných sítí pro děti.

Kde je tedy ono jádro pudla?

V samotné společnosti. V tom, jak její složky investují do sociálního, morálního a etického rozvoje. A tedy do školní výchovy a výchovy rodičů v prvé řadě.

Proč v Japonsku naopak implementují SIM karty do školních tašek dětí? A že tedy rodiče mají možnost tímto způsobem sledovat bezpečný pohyb dětí. A nikdo nehysterčí o svobodách apod. Přitom nejde o žádné nařízení, ale o přirozenou nabídku výrobců školních aktovek – jako bonus.

A budeme chodit daleko ve všech příměrech života lidské společnosti? Když v Nigérii ozbrojení povstalci unesou školní děti, asi jim těžko po večerech vyprávějí pohádky.

Tady máte dva extrémy!

Takže si zchlaďte hlavy, vážení, a přemýšlejte odkud začít.

Ano, začít je třeba výchovou společnosti.

Už od nejmenšího věku.

Ovšem ne stylem ředitelského příkazu: „Mobily během hodiny do školních tašek!“ – „Zákaz nošení mobilů do škol!“

To není výchova, to není morální ani etický přístup – to jsou pouze represe, nařízení a omezení – a ta nikdy nebudou chápána pozitivně.

Bankovní sektor si za ochranu platí, jakkoli z našich bankovních peněz.

Budou rozhodující společenské síly ochotny vynaložit peníze a úsilí za výchovný přístup společnosti k sociálním sítím a internetu?

Posíláním peněz neziskovkám na školení v Barmě, Nigerii, Kosovu, Gruzii či Arménii, ani např. chozením po českých školách s genderovými, environmentálními a jinými programy – tím se naše společnost rozhodně lepší nestane a v přístupu k sociálním sítím už vůbec ne.

A že bych mohl uvést i řadu aktérů sociálních sítí, kteří by mohli působit pozitivním příkladem.

Jen je potřeba s tím vším pozitivně pracovat. A mít na paměti, že to je boj, kdy dobré výsledky se nedostavují hned a že zdaleka ne všichni jsou jen špatní.

A je to tedy také o umění ukázat pozitivní cesty.