Aut sum Aut nihil

Ještě před půl rokem, před rokem nějaký náhle z emigrace spadnuvší velevýznamný světoznámý architekt Jan Kaplický vyhrožoval slávou a soudy. A kdepak je dnes?

Zdroje iDnes.cz

Za několik málo let se o tomto pánovi budou zmiňovat možná tak učebnice moderní architektury či po něm vzdychat pár článků v odborných časopisech. Pár lidí si na něm dokonce udělá nějakou tu kandidaturu či jinou diplomovou práci. A kdo zrovna ví, kdo je LeCourbusier nebo Gaudí?

Za několik málo let po nějakém světovém velevýznamném úžasném uznávaném …neštěkne ani pes. Mediálně se vyčerpal.

Ano, náhle zasvítila jeho hvězda jako TV Barrandov – vyhrál soutěž! Byl náhle na výsluní slávy, ano i moci. Světské moci.

Ještě nedávno jedni obdivovali a druzí zatracovali jeho úžasný odvážný hnusný paskvilní blob. „To musíme postavit! – Ne to nechceme! - Potřebujeme to! Budeme mít na Letné světový architektonický skvost! – To ne, vždyť nám to zastíní náš architektonický skvost Pražský Hrad…! Ten blob.“ Jakou že to měl vlastně barvu? Nepřevlékl náhle kabát? A Praha bude rázem opět o něco více světová, asi jako když se postavil „Tančící dům“.

[Kontrolní otázka: znáte hned teď! jméno onoho slavného světového významného úžasného, uznávaného architekta, který jej postavil? Viďte, že ne?]

Ještě nedávno se tedy jeden architekt chtěl soudit s Českým státem o milióny (v reklamní hantýrce se tomu říká „tužkovné“ – to když se tvůrci vyplatí nějaká ta částka na papírovou realizaci nerealizovaných návrhů – dnes tedy už na počítačích – aby už dal pokoj).

A spřádá dál: pořídí si mladou manželku – přímo atraktivní kus, vhodný doplněk světoznámého architekta… (A pak náhle člověk jde, udělá se mu zle a z celého světového architekta vyjde jen jedna věta: „Je mi nevolno…!“) …jen o několik málo hodin a jeho dcera mohla být pohrobkem.

A všechna sláva, polní tráva, vážení.

Lidem příliš chybí pokora! Pokora k sobě samým, k lidstvu, k profesi… Lidem chybí úcta. Úcta k životu. A láska k bližnímu.

A komu to nestačí, dovolte citát:

„Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, leží najednou nehybně v dřevěné bedně, a když lidé kolem vidí, že už není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.“

Autor: Michail Bulgakov, román Mistr a Markétka v překladu Aleny Morávkové.

Lidstvo se dělí na dvě kategorie – na ty kteří vědí, že jsou smrtelní a na ty, kteří to nevědí.

Aut sum, aut nihil. Dnes jsem, zítra nejsem.