A ta husa Asakusa chodí bosa

Aneb proč 17. listopadu neslavím „Den boje za svobodu a demokraci“ nýbrž sv. Martina z 11. listopadu.

Ne, neslavím. Neslavil jsem ani 17. listopadu 1989 a nebudu slavit ani letos. Jiné roky je to různé.

V roce 1989 jsem měl moji klasickou angínu a lehce se zmítal v horečkách. Důvodem bylo to, že angíny nemívají u mne lehký průběh a na vytržení mandlí už bylo před lety pozdě.

• Když ještě pár let před tím obvodní lékař ve Filmových atelirérech na Barrandově mi nahlédl do krku, pronesl značně udiveně: „Vy ale nemáte angínu poprvé.“ – „To tedy nemám,“ odvětil jsem při vzpomínce na vysokoškolská studia. Ta se konala v zemi, kde zítra znamená již včera... což jsme s ostatními československými spolužáky s chutí obraceli naruby. A mých 80 stránek značně ironických pamětí na ony doby by stálo za uveřejnění – až na to bude vhodnější doba. – K dané angíně jenom dodám, že jsem býval schopen i v -20.C sníst až dvě zmrzliny najednou a s prochlazením na ubytovně jsem skoncoval až v okamžiku, kdy jsem si pořídil vatový spacák československé výroby. Na noc jsem zkrátka zapnul zip a nemohl jsem se proto odkopávat, abych opět prostydl angínou.

A proč neslavím 17. listopad letos?

Tedy, ne že bych jej nevzpomněl. Přeci jen vděčím této události za mnohé.

Zásadní domácí událostí ovšem bude opožděná oslava mého svátku, Dne sv. Martina, 11. listopadu.

To je vždy den, kdy se setkáváme s nejbližšími příteli. Posedět, popovídat, popít a pochopitelně i pojíst. Pochopitelně svatomartinskou husu.

Toto naše tradiční setkání jsme museli o týden posunout. 11. listopadu jsem se totiž nacházel poněkud „z ruky“. Mimo jiné ve čtvrti Asakusa, japonského hlavního města Tokio.

Toto je moje tradiční foto při návštěvě Tokia. Bohužel, nyní jsou tam opravdu návaly turistů a je těžké pořidit solidní fotografii na tomto místě.

Termín mé návštěvy byl daný – soukromým rockovým koncertem, na který jsem byl pozván. O tom všem se rozepíšu mnohem více později. V současné době se stále ještě tak trochu vzpamatovávám z jet lagu.

Svatého Martina jsem přeci jsem v Tokiu oslavil. Byl jsem totiž den po koncertě oním známým pozván na oběd a poprvé jsem ochutnal tradiční japonské hovězí „wagyu“. Speciálně upravené a podávané. Jak to chutnalo? Byla to taková trochu zvláštně kořeněná vele jemná „roštěnka“.

A jdu tedy oslavovat. Víc se o mé cestě dozvíte z dalších blogů a že se těším na naši dnešní oslavu 17. listopadu, snad ani nemusím zdůrazňovat.

Všechna foto: autor