A ještě jedna loňská cesta - do Egypta! II.

Víte co je na všech těch zájezdech do Egypta nejnáročnější? Kdepak horko, kdepak putování za památkami nebo jízda na velbloudu! Nejnáročnější je vždy a beze zbytku:

ALL INCLUSIVE !

All inclusive, to je pochopitelně nejen krásné počasí v Egyptě.

Ale také – jídlo.

Nedá se nic dělat, je to tak! A nemyslím si, že je to jen česká mentalita ve stylu „Když už jsem si to zaplatil, tak se nacpu k praksnutí!“ A myslím, že i to „beze zbytku“ by se k tomu dokonale hodilo.

Jelikož mám s tímto fenoménem svoje zkušenosti – ne, nikdy jsem se nepřejedl do němoty – přistupuji k „all inclusive“ velmi opatrně. A zásadně jím méně než na kolik mám chuť. Sladkosti (ne vždy) obcházím obloukem. Nedržím se sice zásad správného stravování (definujte to někdo), ale nandám si na talíř tak, abych:

• ochutnal neznámá jídla
• uspokojil chuťové buňky některým oblíbeným jídlem
• a někdy jedl i očima

Budete se divit, ale tentokrát jsem se až na jedno jediné jídlo vyhnul pivu, jen jednou jsem ochutnal také víno... neměl jsem prostě chuť. A po ochutnání místního „krabicáku“ jsem pochopil, že jsem dobře udělal. Vyhýbal jsem se i sladkým limonádám. Pil jsem prakticky jenom balenou vodu a dokonale mi to stačilo.

Možná i to mne dostatečně motivovalo k menším porcím. Musím ale konstatovat, že v Sataya resortu vařili opravdu dobře a pochutnal jsem si prakticky vždycky.

U snídaní to u mne vyhrávala začasto vajíčka v nejrůznější podobě a z místních (arabských) specialit pak falafel – smažená kulička z cizrny.

Nabídka ale byla mnohem bohatší a tak není divu, že jsem pořidil i tuto mírně provokativní fotografii:

Jelikož kromě klasického müsli tyto drobnosti nemusím, zůstalo jen u malé ochutnávky.

Oběd a večeře – to byly doslova lukulské hody. Ano, bylo zajímavé i zábavné sledovat naše spolustolovníky. Inu, zveřejnění fotografií si odpustím, ale věřte mi, že se bylo nač dívat.

Dokonce jsem při tom náhodně pořidil fotografii jistého pána, jemuž byl spolustolovník duchovní. Onen pán se na mne zprvu dvakrát netvářil, když viděl, že jej fotografuji. Ale usmál jsem se na něj, poklonil se hlavou a on mi rovněž vrátil úsměv. A pochopil také, že ono foto nikde zveřejňovat nebudu. Číšník mi později pověděl, že šlo o setkání jednoho z vrcholových manažerů se zdejším nejvyšším církevním představitelem.

Zdejší kuchyně byla samozřejmě zčásti arabská; našli jste zde jídla mezinárodní kuchyně pochopitelně. Význačné místo zaujímal gril.

A pak také sekce těstovin – ty zde připravoval pravý Ital. Na první pohled byl mistr svého oboru a vaření jej bavilo.

Pak zde byla spousta krajových jídel, jak se říká. Něco jsme ochutnali, něco ne. Největším překvapením pro mne byla asi místní „žemlovka“, nazývaná OM ALI.

Následovala standardní nabídka předkrmů, jídel i sladkostí...

A komu by to všechno bylo málo, mohl si večeři zpestřit nabídkou z grilu na ohni. Vzhledem k tomu, že to ale bylo spíše připalování než grilování, velmi rychle jsme tuto nabídku opustili. Víc než dvě šance jsme tomu nedali.

Po večeři jsme se zpravidla přesunuli do baru. Statečně jsme popíjeli „denaturák,“ jak jsme přezdíval tomu místnímu alkoholu. Občas jsme to přebili koktejlem. Já jsem přitom vždy v předsálí pokukoval po hracím automatu... ale tuhle elektroniku já znám: tady většinou nic nevyhrajete. A kdo by z hlavních výher chtěl v r. 2024 vyhrát iPhone 5 ?

Večerní návraty byly vždy nejrozmanitější a nejromantičtější, jak se říká.

Při nich jsme logicky zavítali i do místních obchůdků. Prodavači byli samozřejmě obchodně přátelští. Jeden z nich, Hasan, byl pak velmi vstřícný i osobně. Do jeho obchodu jsme zavítali opakovaně. Vždy nám byl nabídnut čaj. Vzal si nás tak nějak pod křídla; příteli, kterého zlobilo koleno, provedl masáž. Pochopitelně jsme zde také něco utratili. Stejně tak i v parfumerii jeho známého... obchod je zkrátka obchod. – Každopádně víme, že kdybychom se sem vrátili, návštěva Hasana bude to první kam zavítáme.

Nikdy nepodceňuji na zahraničních cestách pojištění. Několikrát se nám to vyplatilo a nyní také. Z nějakého důvodu přítel dostal alergii do očí. Bylo nutné navštívit místního lékaře. Ten, protože zde není lékárna, provozuje i prodej léků. Je to chytrá taktika, co si budeme povídat. – Nicméně, doktor byl perfektní, přítel dostal dvoje kapky pro oči, byli jsme objednáni na kontrolu. Díky pojistce, kromě zvýšeného účtu za mobil, nás to nestálo nic.

Jedno z míst resortu, kam jsme zavítali až na poslední chvíli, byl amfiteátr. To bylo hlavní místo večerních akcí animátorů... diskotéka, divadelní představení, soutěže a já nevím co ještě. Vlastně vím: tombola!

Ani já, ani přítel si na nějaké večerní akce moc nepotrpíme. Přítel především z toho důvodu, že je poloslepý. A já, pokud se někde nudím, pak právě na diskotékách...

I s tou tombolou to začalo relativně nenápadně. V podstatě to byla docela nátlakovka. Animátoři vyfasovali číslované lístky (vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby si je před tím sami museli za nějaký peníz koupit) a museli obíhat turisty a prodávat. Jeden lístek za 5€.

Moc úspěchu s tím neměli. Jednak turistů bylo opravdu málo a i tak to nebylo levné... ceny do tomboly navíc nikdo pořádně neznal. Podle mne to nakonec celé zachránil zájezd Italů, kteří přijeli den před tím.

A také my.

Nechal jsem se přemluvit a zakoupil celých 5 lístků. „Obětí“ byl onen vysoký animátor jménem Taha. Krom nás snad neprodal skoro nic.

A tak nastala večerní show, spolu s tombolou.

Byl to vlastně večer už předvánoční, protože celý resort se převlékl do vánoční nálady.

Vyfasovali jsme podsedáky a usadili se v amfiteátru. Byly to v podstatě kamenné pásy jako lavice a dole byla scéna se světelnou rampou.

Na ní se nejprve odehrávalo tzv. lidové divadelní představení – za spoluúčasti obecenstva. Bylo to něco jako pašíje na ruby a v podstatě hříčka k pobavení všech.

Základem byli dva herci-animátoři. Jeden, mládenec s bradkou, v paruce a hábitu představoval ubrečenou pannu Marii, a druhý Josefa, který se ji snažil neustále utěšovat slovy: „Marie, Marie co by sis ještě přála?“

A tak to byl třeba oslík, vůl, tři králové, hvězda na nebi, strážci atd. – Po každém takovém přání Josef vyrazil do obecenstva a vytáhl na scénu někoho z diváků. Musím říci, že všichni se snažili co mohli: oslík hýkal, vůl bučel, tři králové brblali co mohli, hvězda létala...

Všichni zúčastnění se bavili a blbli – legraci z toho mělo i obecenstvo.

Až nakonec po slovech „Marie, Marie co by sis ještě přála?“ došlo na to, že by chtěla děťátko. Načež Josef vytáhl z obecenstva toho nejtlustšího Itala, co tam byl ... všichni jsme se zasmáli a vesele scénu rozpustili.

Následovala tombola. V duchu tradic losovaly nevinné děti. Mezi cenami byly šátky, voucher na masáž, suvenýry, drobné sladkosti... Jak tak losování probíhalo, animátor Taha, který se objevil vedle mne, byl stále smutnější a smutnější. Žádný jím prodaný los nevyhrával.

Až skoro na konec se objevilo: „Číslo 50!“ A to bylo moje!

Podle horní fotky vidíte, že jsem byl docela nahoře a byla to fuška sejít dolů. Navíc, platnost ceny byla omezená a tak jsem několikrát cestou volal „Tady!“, abych o nic nepřišel. A svým způsobem i Taha, pro kterého to bylo něco jako cena útěchy.

A pak jsem se tedy vyšplhal se svou cenou zpátky nahoru a přemluvil jej i k povinné společné fotografii – lístek do tomboly mi přeci prodal on. Byl sice trochu zklamaný z toho, co jsem vyhrál (nu ano, je to suvenýr) – ale já jsem statečně zahrál, že to je fajn a úspěch a tak jsem mu trochu spravil sebevědomí. (Já se tomu nevyhnu ani o dovolené, dělat někomu osobního psychologa.)

A tak je bohyně Eset (řecky Ísis) dnes na mém psacím stole u počítače a ztělesňuje pro mne ochranu před zlem i jako udržovatelka řádu ve světě i v rodině, přičemž to poslední dokonale koresponduje s mojí současnou životní cestou.

Co ještě dodat k naší letošní cestě do Egypta?

Přinejmenším to, že se budeme těšit zase na nějakou příští.

Všechna foto: autor