Taky jsem byla v 10 letech s rodiči v Drážďanech na organizovaném zájezdu. Ze Zwingru si pamatuju neuvěřitelně čisté a voňavé záchodky, a z Drážďan ruiny z války (tou dobou 20 let po válce, viz vaše foto), prý je tam nechávali schválně, aby všichni viděli...)

Zajímavé vyprávění, pane Martine. Moje první zahraniční cesta za socialismu také vedla do NDR, a to služebně na Lipský veletrh spotřebního zboží. Jeli jsme tam tři z technolog. odd. a jedna "kovaná" paní úřednice jako dozor. To víte, i NDR byla pro nás tenkrát "západ".. Prošla jsem si tu výstavu na výstavišti i v obchodních domech některé obchodní domy a nakoupila několik věc do kuchyně, například i roční šlehač na omáčky, škrabku na brambory a dětem nějaké hračky. Také jsem si tam koupila látku, kanavu na vyšívání, to mě tenkrát bavilo. Ten můj vyšívaný ubrousek ba konferenční stolek mám ještě ve skříni., používám ho jen někdy o Velikonocích. A pro dcerku na halenku také asi dva metry zajímavě kostkovaní bavlnění látky. Dlouho se jí chlubila, nikdo ve škole takovou halenku neměl. Její cen se mi už bohužel nevešla do částky vyměněných korun za marky, (300 východních marek) a trnula jsem hrůzou, že ne to celníci přijdou. Nakonec jsem prožívala ještě větší adrenalin, protože při svojí smůle jsem těsně před hranicemi ve vlaku zjistila, že nemám celní prohlášení. Asi jsem ho zapomněla na studentské koleji, kde jsme byli ubytováni. Možná mi spadlo při jeho vyplňování pod stůl a já si toho nevšimla. Na hranicích k jsem ale měla velké štěstí, německá celnice (celní kontrolorka), si při namátkové kontrole nevybrala mne, ale tu dotyčnou úředníci, která nad nám měla dozor. Nechala jí vysypat celý kufr a cosi si zapisoval. Co to nám kolegyně neřekla. Ach ji o, to byla úleva... Ten kámen co mi spadl ze srdce muselo být slyšet i ve vedlejším vagonu. A nedivte se těm přísným kontrolám, tehdy pro nás i komunistická země NDR byl "západ"... Pane Faltýne, zdravím Vás, přeji Vám šťastnou cestu do zahraničí a příjemný pobyt v cizí zemi. (V Indii?). A těším se na Vaše další cestopisné zážitky.

Děkuji moc za milou a tak rozsáhlou vzpominku... měla jste tomu věnovat vladtní blog - zasloužila by si to.

Ano, aktuálně jsem již týden v Dillí. A zážitky pilně sepisuji. Jako zrovna ten dnešní, když jsem jel do vyhlášené tržnice a cestou mě přepadly střevní potíže... Co jiného se mi může přihodit než zase nějaká nečekanost.

Ráda čtu o tom, jak jezdíte do ciziny.

Skvělé čtení, Martine, o době našeho mládí. Žena mi právě říká, že na Mariánskou do nějakého podnikového rekreačního zařízení také kdysi dávno jezdívala. Svět je malý. Těším se na další cestopis. Díky.

Děkuji... nevzpomněla by si Vaše paní, čí to byla chata?