A jedeme do ciziny!

V dětství člověk zažívá stále a nepřetržitě něco nového. Ovšem, co může být pro 14 letého kluka víc vzrušující, než první zahraniční cesta?

V době kdy čtete tyto řádky, jsem (jak upřímně doufám) na zahraniční cestě. O ní tedy, až po návratu domů.

 Dnes si proto opět zavzpomínám - a také na cestování.

My všichni socialismem povinní máme dobře na paměti, jak se cestovalo. A samozřejmě se přísně rozlišovalo, zda jedete na východ či na západ!

Kdeže bych jako 14 letý kluk pomyslel na nějaký "západ". Rodiče si zahraniční dovolenou původně bohatě vynahrazovali cestováním a stanováním po Čechách. Na daném foto rodiče nejsou, ale strejda s tetou a ještě jedna teta. (Z fotografií z našeho kempování se mnou se dochovaly momentky typu "já nahý u kytary" nebo "tatínek mně po vykonání potřeby myje pozadí ve vodě z přehrady " - a to sem pochopitelně dávat nebudu.)

Rodiče procestovali tak 50. léta a první půli 60. let. Jako by tušili, že s přestěhováním na Mariánskou u Jáchymova (viz předchozí blog) to bude konec s kempováním i cestováním vůbec. Aby ne. Coby správci rekreačního střediska měli za povinnost se starat celoročně o pobyty rekreantů a na nějaké cestování nebylo ani pomyšlení. Vlastně si ani nepamatuji, že by kdy měli nějakou dovolenou.

Cestování tedy "zbylo" na mně.

No, na nějaké tábory mne posílat bylo zbytečné, ale aspoň jsem zažil - prvně v životě - výlet do zahraničí. Jednodenní. Pochopitelně na východ. V mém případě do NDR - kdo už neznáte zkratku, tak do Německé demokratické republiky, čili tzv. východního Německa.

Ovšem, ani cestování do zemí "východního bloku" nebylo jen tak. Už si to moc nepamatuji, ale vyplňovali jsme snad nějakou doložku a celní prohlášení. Také už si nepamatuji, kde jsem vzal nějaké ty východoněmecké marky - snad ve Spořitelně... A i tam byl nějaký limit na to, kolik jsme mohli vyměnit na den; případně směnit pár set korun v samotné destinaci.

A co víc: nemohl jsem jet jen tak. Jel jsem organizovaně!

To byla zásluha tzv. místní Pionýrské organizace a hlavně naší vedoucí, která si chtěla udělat výlet. Vedoucí bylo snad něco přes dvacet. Takže si tam jela nakoupit hlavně nějaké šminky a případně halenku, nebo dokonce propašovat boty. A byla pěkné číslo. Před námi pionýry se ani nestyděla kouřit. Pokud vím, jejím majstrštykem bylo, že si mohla dát cigaretu mezi dva horní přední zuby a kouřit.  - Člověk se až sám diví, co zůstane v dětské paměti!

Vyrazili jsme pronajatým autobusem s mohutným řidičem... ostatně se na celou naši partu podívejte.

Je zajímavé, že ze samotné cesty ani výletu si jinak nepamatuji vůbec nic. Myslím, že jsme ale navštívili muzeum Zwingeru, protože jsem se tam chtěl po letech znovu podívat. Naštěstí jsem měl fotoaparát na tom našem pionýrském výletě a mém prvním zahraničním. Zuřivě jsem fotil, posléze doma sám vyvolával i zvětšoval. A tady máte v autentickém provedení neořezaného papíru, pouze světelně korigováno, vše co se z oné cesty zachovalo. Znalci Drážďan jistě upřesní místa na foto.

O zhruba 5 let později jsem zatoužil si Drážďany zopakovat.

Důvod byl prostý. Chtěl jsem, tehdy už coby student umělecké filmové školy, zopakovat si prohlídku galerie v Zwingeru, ze které jsem si z prvního výletu pochopitelně nic nepamatoval.

Pojal jsem to tehdy dost originálně.

To už tatínek bydlel v Praze, ale vazby na nového správce chaty na Mariánské byly a tak jsem se tam zajel podívat. A následně autobusem na Boží Dar, pak pěšky přes hranici, do Oberwiesentalu. Odtud už tuším vláčkem do Drážďan. Byl jsem mladý a tak pro mne nebyl problém přeponocovat na vlakovém nádraží. A druhý den hurá do Zwingeru a posléze vlakem do Prahy.

Myslím, že tehdejší kustodové měli ze mne šok. Bylo to totiž v zimě. A já, hor znalý, jsem se na Mariánskou vybavil těžkými pohorkami. V nich jsem potom brouzdal po parketách Zwingeru a připadal si, jako bych měl na nohou houpačky. Bohužel, nejatraktivnější obraz - Sixtinskou Madonu - jsem tehdy nespatřil. Či spíše jen mlhavě. Byla pod průsvitným závěsem a v rukou restaurátorů.

Ona druhá návštěva Drážďan měla pro mne ještě jeden význam. To už jsem byl bezpečně infikován "japanologií" - v tom neturustičtějsím slova smyslu díky dvěma knihám, které u nás o Japonsku vyšly. A jak jsem tak brousil pro mne již neznámým náměstím Drážďan, narazil jsem na tehdy otevřený speciální obchod Delikatessen nebo ESO, či jak se to jmenovalo (když tak připomeňte v diskusi).

Vedle různých pochutin tam ale měli pár drobností z Japonska! Oči jsem na nich mohl nechat! Víc než na obrazech v Zwingeru. Už ani nevím, zda jsem tehdy koupil pravou japonskou sojovou omáčku. Zato jsem rozhodně zakoupil pravé japonské jídelní hůlky!

Doma jsem potom jimi neobratně udivoval své kamarády - byli jsme taková študácká parta ze střední. Doopravdy jsem se naučil jíst hůlkami až v éře Barrandova, kdy jsem pro jeden film, coby asistent režie, musel najít do komparsu Vietnamce. A s dotyčným jsme se pak skamarádili.

Ty japonské hůlky jsem od té doby "nedal z ruky". Pak zmizely v mých cennostech; mezitím mi přišly do ruky i jiné hůlky: v legendární čínské restauraci ve Vodičkově ulici. (Písničkářské duo Paleček-Janík složilo skvělou bejkárnu na toto téma.) S rozmachem čínských bufetů v tržnicích, později v restauracích atd. se pak i pro mne hůlky staly běžnou součástí exotického jídelního života.

Ale ty první, krásně inkrustované, originální japonské hůlky vlastním dodnes. Nicméně s nimi už nejím a mám je tak trochu jako unikát.

Foto: autor a archiv autora