Poslouchala jsem Svobodnou Evropu, její hudební část, dokonce jsem si tam jednou napsala o jednu skladbu. Co se s dopisem stalo, nevím, odesílatele jsem na obálce ani uvnitř dopisu neuvedla. Vzhledem k tomu kolik mi bylo let, pak byla moje naivita snad omluvitelná, že by ten dopis došel.

Osud Rádia po revoluci jsem sledovala, věděla jsem také, že se přestěhovalo na Hagibor a když jsem jezdila na hřbitov za mužem, tak jsem buď šla nebo jela tramvajkou a v duchu Martina zdravila.

Martine, užívejte důchodu, je to skvělé období, jen to zdraví, když se porouchá ho kazí a proto vám ho přeju co nejvíc, abyste toho důchodu mohli s přítelem užívat co nejaktivněji.

Moc Vám, paní Naďo, děkuji.

Paní Naďo, zažila jsem úplně to samé... Navštěvovala jsem střední školu vzdálenou od domova asi 100 kilometrů, moji spolužáci byli snad z celé republiky. Odpolední dvouhodinovky na Svobodce jsme poslouchali všichni a tak jednou o velkých prázdninách, kdy na mě padl stesk, jsem napsala dopis s prosbou o jednu písničku pro spolužáky. Na obálku jsem uvedla adresu SE, ale písničky jsem se nedočkala. Až po letech mi docvaklo, jaká naivní husa jsem to byla...

Ty hudební dvouhodinovky na SE byly tak populární, že Čsl. rozhlas pak začal vysílat jako konkurenci Mikrofórum.

Jojo, "takoví jsme byli" :-)