10 dní ve Španělsku all inclusive, teda fakt "all" - 2

Když chcete dovolenou all inclusive, tak vám ji Osud zkrátka dopřeje! - A šlape pak po vás, ať se vám to líbí nebo ne. Chtěli jste all inclusive? Tak si to užjte!

• V Praze jsme vstávali v půl sedmé.
• Odlétali jsme v 10:50
• Přistáli v 13:10 minut přesně dle plánu.
• Do pokoje jsme se dostali v 17:41

Den však zdaleka ještě nekončil.

Měli jsme přeci "all inclusive."

Od cestovky, od hotelu i od Osudu.

Takto končil předešlý blog. A mně není zatěžko "naskočit" do jedoucího vlaku... zkrátka pokačovat, jak se vše vyvíjelo dál kolem našeho pobyhu v tom nádherném přímořském městečku Lloret de Mar.

Po takto procestovaném dni (22.dubna), jakkoli se večeře začínají podávat v 19 hodin, na vás sedne nepřekonatelný a hlavně neodkladný hlad. V našem hotelu Gran Garbí Mar se ale podávaly jen snídaně, na vše ostatné -t edy oběd, večeře, mezi nimi podávaný snad a neb celodenní bar... na to se muselo do dolního hotelu s názem Gran Garbí. Z minulého blogu jste jejich postavení jistě pochopili.

A tak jsme vybalili jen to nejnutnější a ani už nevím, zda jsme si dali sprchnu nebo ne... šli jsme zkrátka na svačinu před večeří.

Takže nás čekala pro změnu cesta z kopce a věřte mi, že to byl pěkný krpál. Podle mého názoru je tato část tvořena v dávné minulosti sopkami a tomu ráz krajny odpovídá. Můj malajský přítel si sice pochvaloval, že na rozdíl od Malajsie kde prostě kopec seříznou do roviny, tady reliéf nechali původní... ale mne to zrovna neuchvacovalo. Na kopce jsem  zvyklý z dětsví, které jsem coby  Pražák z části prožil na Jáchymovsku. Ale to jsem neměl "pod rukou" polospelého přítele a taky silnice vedla kolem hotelu pěkně v pravém úhlu. Špicoval jsem vždy uši jak ostříž, zda něco nejede. (Tady se mi vyplatil trénink z děství, kdy jsme poslouchali zda už jede autobus, a taky současná práce ve zvukovém studiu. Zkrátka, naštěstí, slyším trávu růst a tak se nám nestalo žádné neštěstí.)

Do hotelu jsme naštěstí mohli chodit zkratkou. Neboli minimálně půl kopce,který jsme pár desítek minut před tím vyšlapali a vystrkali kufr k hotelu Gran Garbí Mar, tak ušetřil právě zadní průchod hotelem Gran Garbí.

Kdo ale ví tyhle "triky" na začátku pobytu?

A tak jsme prošli zpět tou těsnou uličkou mezi zdmi, vyjeli výtahem do prvního patra a ocitli se v recepci. Na jedné straně vchod do restaurace, na druhé - snackbar.

Ohlášená nabídka byla standardní. Studené a teplé automatové nápoje; točené pivo a místní "tvrdý" alkohol, k němuž se později ještě dostaneme. Z jídla párky, hamburger, plátky sýra, zelenina, pečivo, chipsy a pro děti zmrzlina. Nebudu ze sebe dělat lepšího než jsem, ani z přítele ne: oba jsme se hned od začátku zařadili mezi děti, protože zmrzlinu oba milujeme.

Naše první "španělské" jídlo ale byly párky. Byly jemné, takové jako levnější, dietní... ale veřte mi, že dlouho nám tak nic nechutnalo.

Seděli jsme pak u kávy, trochu se věnovali internetu, prošli se kolem koupliště a než jsme se nadáli, otevřel se nám "all inclusive" ráj - jídelna k večeři.

A tady zase zafungoval Osud proti nám.

Opáskováni "all inclusive" náramkem, v klidu jsme ukázali kartičku jakési slečně u vchodu do restaurace. A prošli hned za dveřmi k nápojům. V tu chvíli se na nás vrhnul dozorčí vrchní. S bachařem si nezadal. Jak to, že jsme si dovolili jít dovnitř a kde že je naše kartička...no byl dost nepříjemný.

Už jsem začal být pěnkě naštvaný. Předtím recepční, teď tohle!

Zalovil jsem v kapse, papírovou kartičku s vyznačením mu podal - načež jsem mu ještě naštvaně vyškubl z ruky platovou kartu vchodovou. Cosi do té papírové načmáral a pak nás konečně nechal.

"Ještě jednou něco takového," soptil jsem, "a jdu rovnou k řediteli hotelu."

Od té doby, kdykoli jsme vcházeli do jídelny a on měl službu, mával jsem mu kartičkou provokativně před nosem. Důsledně, až do posledního dne.

Byl ale tak arogantní a tak hloupý, jak jsem vypozoroval, že toto moje gesto nepochopil.

První dojem z nabízené stravy byl skutečně velmi dobrý.

Přítel se mne držel pod rukou, v druhé ruce bílou hůl, takto jsme prošli k volnému stolu. A já mu cestou povídal, jaká je nabídka jídel.

Saláty počínaje...

...přes hlavní jídlo...

...a dezerty konče.

Že nemáte ještě hlad? Že ne... Tak: na zdraví!

To, že příteli říkám v případě potřeby, co je kolem nás, to je náš standard způsob komunikace už 16 let, co jsme spolu.

Dělám to automaticky. Prostě jsem si v jeho společnosti zvykl, že jsem "jeho oči". Cožpak, říci, že je k jídlu mrkev s hrářkem, těstoviny, masové kuličky, ryba... to není problém. To by zvládl každý. Zkuste s ním třeba ale zajít do parfumerie a teď mu odrecitovat složení nějakého krému na obličej, protože tomu rozumí a hledá jen určité ingredience. Takový "cetearyl isinonanoate" nebo "drometrizol trisiloxane" atd., to jsou hotové jazykolamy. Takže recitace toho, co je v servírovacím bufetu, byla pro mne hračka. Zpět tedy k naší první all inclusive večeři..

Na první pohled si bylo z čeho vybrat. Restaurace byla organizována skutečně perfektně... kapacitou i prostorově:

• Studené nápoje k jídlu ("cola", pivo, víno)
• Zeleninovo/salátový bufet.
• Grill.
• Polévky, hlavní jídlo a přílohy.
• Sladké dezerty.
• Nápojové automaty.

Vychutnávali jsme relativní klid. Navečeřeli jsme se a přesunuli se do místního baru. Jednak tady bylo wi-wi, jednak jedině tady se dala dát po obědě nebo večeři káva. Kdo si rád pochutnal na dezertu s kávou, neměl šanci, protože - z pochopitelných důvodů - vynášení z restautace bylo přísně zakázáno.

Musím říci, že tak jak jsme měli smůlu na první dva lidi, se kterými jsme se v hotelu setkali, tak zbytek personálu byl milý a ochotný Obzvláště v baru byli velmi ochotní a úslužní. Dokonale tím napravili nešťastný první dojem a byli to právě oni, kdo měl nemalý vliv na mé celkově přiznivé pocity z dovolené.

Z baru nás však o půl desáté hodině neomylně vyhnal "zábavný program". V hotelu působil tzv. animátor. Je to stejný název jako pracovníka animovaného filmu... když si uvědomíte, že animace zanmená čeky vlastně "pohyb"... tak i v případě hotelového animátora-rozpohybovače, je vám to jasné.

Osazenstvo tvořili v tomto období převážně důchodci. A potřebovali rozpohybovat opravdu důrazně. Nic proti troše aerobiku, ráno, v poledne či večer... stejně jako jiným uměleckým vystoupením... Nicméně nemám rád, když si někdo myslí, že čím více pustí hlasitěji zvuk z reprobeden, tím lépe.

A tak jsme po rozeslání nezbytných pozdravů s tím, že jsme "šťastně dojeli a líbí se nám tady", sebrali své mobily, tablet a zrelaxováni vyrazili zpět pěkně do kopce večerní ulicí. Bylo to příjemně romantické.

A pak už jen dovybalit drobnosti, vysprchovat se... ještě pohlédnout z okna balkonu na večerní záliv. A honem spát.

Usínali jsme s vědomím, že dovolená konečně začíná a že už nás čeká jen relaxace, klid a pohoda.

Ovšem... (řečeno s mým oblíbeným humoristou P. G. Woodehousem)...

Osud, nikým neviděn, za rohem strkal do boxerských rukavic olovo.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

/Pokračování v pátek./

_________________________________________________

Autorem všech fotografií je Martin Faltýn, dle Kodexu blogera.