Seriál Vyprávěj nám právě znovu zprostředkovává atmosféru té doby. Tehdy mi bylo třicet let a svitla mi naděje na návrat ke svému milovanému řemeslu.
Komunisti mi nedovolili studovat. Na konci ZDŠ jsem měla vyznamenání, ale popravdě jsem neměla jasnou představu, co bych chtěla dělat. Naši mi navrhli Ekonomickou školu služeb v Třeboni. Zkoušky jsem udělala na výbornou z češtiny a na dvojku z matematiky a původně jsem byla přijata. Pak se do toho ale vložil pan ředitel základky, zavilý komunista a na jeho intervenci odpověděla škola tím, že mé přijetí zrušila. Táta mi vyběhal místo na Polygrafické průmyslovce v Praze. Ani nevím, kde k tomu přišel. Zažila jsem chmelovou brigádu, pak nastoupila do školy, ale tenhle obor mi nic neříkal. Bylo to trápení a když se mi podařilo přesvědčit tátu, že se mi na škole nelíbí a tohle povolání mě vskutku neláká, dovolil, abych se vrátila domů. Pak jsem pracovala rok v Podniku výpočetní techniky. V září jsme opět řešili problém, co se mnou. Tehdy mi můj bratr, který se tou dobou učil na truhláře v Lišově navrhl, abych se vyučila čalounicí. Prý mám tendenci šoupat s nábytkem a baví mě zařizování interiérů, tak by mě mohlo bavit i tohle. Jsem mu vděčná ještě dnes. Opravdu jsem se v tom našla.
Jenže ani tehdy jsem neměla pokoj od komunistů. Jen díky tomu, že jsem se angažovala v SSM, jsem si mohla dodělat i nástavbu, tady tzv mistrák. Když jsem Střední školu pro pracující dokončila, už jsem měla tři děti. Po mateřské jsem si domluvila místo v Lišovském nábytku, protože zde odcházel mistr do důchodu a já jsem měla nastoupit na jeho místo. Když ale dorazily moje papíry z Jitony Lišov, byla jsem zařazena do sesazovny dýh a vskutku jsem netušila, co se děje. Na moje dotazy, kdy půjdu k čalouníkům mi bylo řečeno, že tam není volné místo a dověděla jsem se, že tam udělali mistrem člena strany. Když už jsem se smířila s tím, že nebudu moci dělat svoje řemeslo, dostala jsem jinou nabídku. Navrhli mě jako informátorku do vzorkové prodejny v Domě služeb. To byla skvělá práce, která mě bavila. Byla jsem i na výstavě v Brně jako zástupce podniku a i zde jsem sepisovala smlouvy na výrobu velmi žádaného nábytku, který byl na výstavě oceněn. Problém byl jedině v pracovní době. Jako matka tří dětí jsem jen těžko zvládala domácnost a přípravu dětí do školy a vůbec vše, co bylo třeba. Také se v té době ohlásil můj zdravotní stav. Musela jsem požádat o uvolnění z této funkce a vrátila se do sesazovny.
Díky tomu, že jsem měla kontakt s vedením, podařilo se mi konečně dostat se k čalouníkům. Dostala jsem na starost střih a šití. Konečně jsem mohla dělat to, co jsem tak moc chtěla. Bavilo mě to moc. Bohužel i zde mě dostihlo omezení. Nesměla jsem mistrovat přestože já jsem na to vzdělání měla a ten, co mistroval byl skutečně neschopný. Nebyl schopen nám ani předávat včas zakázkové listy a vůbec nám v práci spíše překážel. Všichni čalouníci se dotazovali, kdy to tam konečně převezmu po tom komoušovi. Takové dohady byly na dením pořádku. Vlastně jsem mistrovala, protože jsem byla první v technologickém postupu a tedy jsem přidělovala práci podle toho, co jsem nastřihala a ušila. Ale nebylo to lehké. Skutečný mistr se cítil ohrožen a dělal všelijaké naschvály a svým primitivním mozečkem mě neustále deptal. Nevydržela jsem a po třech letech odešla do Hikoru, kde opět sháněli mistra. Historie se opakovala. Nadšené přijetí, že prý jsem jim spadla z nebe, mistr odchází do důchodu a když došly moje papíry, ticho po pěšině. Mistr zůstal a já jsem opět zažila šikanu. Vzdala jsem to brzy, už jsem na to neměla. Odešla jsem pracovat do JZD jako skladnice a když na mě přišel stesk po mé milované práci, vzala jsem koště a odkráčela do vzdáleného konce skladu a tam, zametajíce jsem brečela jako želva a nadávala na osud, který mě neustále od mého řemesla odhání. To už se psal rok 89.
Sametovou revoluci už jsem zažívala tady. Vzpomínám si, jak jsme vyrobili transparent z kusu bílého prostěradla a dvou násad na krumpáč a zúčastnili se stávky na českobudějovickém náměstí. Neuměla jsem si představit, že by naše, jeden hektar velké náměstí, mohlo být tak zaplněné lidmi, že tam nebylo k hnutí a když stávka skončila, trvalo dlouho, než jsme se dostali z náměstí, přesto že z něj vede osm ulic. Razítko v občance mě opravňovalo k opravám čalounění a čalounění od 12/89. Podnikala jsem od samého začátku a zažila celý ten krkolomný vývoj legislativy. Všichni jsme se učili, ale konečně jsem se mohla věnovat svému řemeslu bez omezování a šikany.
Odpusťte mi tohle vzpomínání.
Přeji hezký den.
