Měli jsme na učilišti Akademii a mezi tématy též Komunistickou stranu. Protože toto téma nikdo nechtěl a já jsem byla předsedkyně SSM, musela jsem si to vyžrat sama.
Komunistická idea jako taková měla jistě původně opravdu být ku prospěchu dělníků a rolníků, ale v momentě, kdy byla povýšena Komunistická strana článkem 4 na vedoucí sílu a tedy její členové mohli beztrestně páchat to "dobro", tato myšlenka se jaksi zvrtla. Když jsem studovala její stanovy, řekla bych, že to byly už jen žvásty, které jsem se musela naučit nazpaměť, protože logiku už to moc nemělo.
Můj táta /dej mu Pán Bůh nebe/ vystudoval reálné gymnázim v Písku a pak, přesto že měl být sedlákem, zběhl k vojákům. Byl státním zaměstnancem a měl na starost zájmovou činnost vojínů a sloužil v Českých Budějovicích v době, kdy tam byl Václav Havel. Nastudovali nějaké divadelní kusy a umístili se v celostátní soutěži velmi dobře. Jen prý si nezvolili vhodné dílo. Václav Havel se o mém tátovi zmínil v jedné své knize a to ne moc lichotivě, proto já Havla moc nemusím. Můj táta prokázal pevný charakter. Nesouhlasil se vstupem vojsk v 68. a dal to najevo. Věděl co ho čeká. Ze strany byl vyškrtnout, vyhodili nás z bytu 1.kategorie do bytu 4. kategorie. Nepředpokládal ale snaživé blbce, kteří budou mít vliv i na osud jeho dětí. Táta se udřel, protože dělal vzhledem k jeho fyzickému vybavení velmi těžkou práci na ohybárně u Pozemních staveb. Ještě než zemřel, byla mu uznána nemoc z povolání a pracoval nejdříve na jeřábu a pak na vrátnici. Zemřel na infarkt ve svých 57 letech.
Čalounila jsem celkem pět let (do roku 95). Nevím už kolik sedaček jsem opravila. Myslím že přibližně tak osm set a kromě toho i jiné práce, například kočáry za koně, které vozily turisty centrem Budějovic, ale i sedátka na kolotoč, vyšetřovací stůl na gynekologii, starožitné kousky, dveře doktorům i bytové atd.. Bylo toho hodně a výsledek se dostavil. Mám deformovanou páteř, plíce jsem měla jako horník samý prach. Pak se ale opravy přestali rentovat. Začal se dovážet levný nábytek sice nevalné kvality, ale laciný. Absolvovala jsem různá zaměstnání. Byla jsem celní deklarantkou, pracovala na hlavní poště za přepážkou, jako dekoratérka (což jsem též měla ve výučním listě), byla jsem zaměstnaná u soukromníka jako čalounice, pak u druhého a nakonec jsem šila čalounění na zahradní nábytek pod známou značkou Doppler.
Teď jsem zpátky ve svém městě a mám na dohled Černou věž. I když jsem se pouhou náhodou zde nenarodila, mě vyhrabali v Písku, jsem patriot. Práci ale hledám těžko. Řekla bych, že dnes nejsme zaměstnanci, ale poddaní, kteří musí držet....... a běda, když projeví zdravý rozum nebo stopy inteligence. Hned jsou nežádoucí. Taky nesmí dobře vypadat. Udržuji si štíhlou pružnou postavu a to také není dobře. Když se zalíbím nějakému šéfovi, vyštípou mě kolegině. Můžu jen děkovat Bohu, paradoxně, že mi napíchli po porodu žloutenku typu C, která do roku 89 nebyla u nás diagnostikovaná a poničila mi játra, slinivku a štítnou žlázu. Když se mi pan doktor rozhodl odstranit virus z jater a zastavit jejich tvrdnutí, užívala jsem léky, které sice zničily onen virus, ale taky svými vedlejšími účinky mou psychiku. Moje nynější diagnóza je středně těžké deprese a tak mi byl přiznán částečný invalidní důchod. Léky už asi budu brát do konce života.
Takže co zbylo z mého snu po revoluci? V podstatě nic. Absolvovala jsem všelijaké kurzy - účetnictví, počítače, ale práci nemám. Čtu inzeráty a píší tam často Maturita (bez vyučení). Takže diskriminace pokračuje dál. Ale nedělám si iluze, je to především o věku. A podnikání? Denně vidím nové a nové výlohy s cedulí "K PRONÁJMU" a ještě včera tam byl obchod nebo služby. Vládne nám MAMON, bohužel. Myslím, že dnes už se nevyplatí ani něco vlastnit, protože i když to nevydělává, daně se platit musí a ty jsou čím dál větší, protože naši politici jsou čím dál hladovější.
Co je to vlastně ta demokracie?
Přeji hezký den.
