Právě jsem se málem utopila ve vlastní koupelně. Koupila jsem si novou hadici k pračce a směle namontovala a hle, loužička pod jedním jejím koncem, možná to je začátek, se zvětšovala až nečekaně rychle. Výsledek - nasáklé ponožky, několik boulí a modřin.
Vtěsnat automatickou pračku do takové koupelničky, která přísluší ke garsonce, kterou obývám, už to je horor. A když potřebujete rychle sbírat vodu, aby i sousedi nemuseli urychleně vytírat, tak je to o tom, že byť jsem hodně štíhlá (pozor, nikoli hubená), přesto to byl nejeden ústrk, nejedno břinknutí do kotrby. Když se totiž člověk jaksi sehne, ba až na kolena padne, dostane se do tak malých prostor, že vskutku není jiná možnost, než neustále narážet zadní částí těla do klozetové mísy, hlavou střídavě otloukat umyvadlo a pračku a hbitě hadrem lovit všechny gejzírky, které rostomile tryskají kolem plastové matice. Inu trošku se mi to tam zkřížilo, což jsem velkoryse přehlédla a chvátaje zmáčkla startovací knoflík. Jsem technický typ. Zvládám spoustu různých domácích prací už proto, že jsem neměla štěstí na manžela ani na přítele. Manžel má polehčující okolnost, byl přece jen často v práci a já jsem se musela spolehnout na sebe, protože jsem nerada čekala. Můj přítel měl však času víc než dost, ale obě ruce levé. Když se postavil k práci, rezignovala jsem na trpělivost a bez pardonu ho od práce vyhnala. Samozřejmě to byl vychcánek a celkem samozřejmě s tím počítal. Věděl, že moje trpělivost má meze celkem dost blízko. A tak jsem na naší chalupě postupně vrtala do zdí při zavěšování poliček, tyčí na záclony, předsíňové stěny i věšáku v naší domácké hospůdce. No a další všemožné kvalifikace jsem si osvojila už rovnou.
Ze mne by měla soudružka Vítězslava Baborová radost, protože ač jsem byla studijní typ, soudruh ředitel Buřič, který úřadoval na ZDŠ J.Š Baara v Českých Budějovicích v letech normalizace se zasadil o to, abych využila svou zručnost a neflákala se někde na ekonomce a místo toho socialisticky plnila plán výrobou sedacích souprav. Když jsem se pokoušela jeho starost obejít a dodělala si nástavbu na střední škole pracujících v Rousínově, pro jistotu mi upravil posudek tak, abych si nevyskakovala a dál hrdě, coby dělnická třída, makala v podřízené pozici. Mohla bych být zřejmě nebezpečná, kdybych z funkce mistra u čalouníků pobuřovala v našem zhruba desetičlenném kolektivu. No nepřítel se nesmí podceňovat a je třeba spoléhat na jistotu.
Takže milá soudružko, jsem dělnická třída, nestala jsem se inteligencí a přesto, že své řemeslo miluji, práci nemám. Takže i když by se vám povedlo zase ovládnout vůli našich dětí a vnuků a nahnat je na odborná učiliště, moc by se toho nevyřešilo. Vozí se k nám v rámci Evropské unie laciný nábytek z Polska a Bůh ví odkud ještě. Veškeré "továrny" na výrobu nábytku jsou fuč. Hikor, Jitona, Lišovský nábytek, vše zaniklo, protože sovětský trh také dal přednost západu a ty kamiony, které stávaly u ramp ve staré Jitoňácké fabrice a do nichž se odsouvaly veškeré výsledky výroby čaloněných souprav Kleopatra a stejnojmenných obývákových stěn, už jsou zřejmě na cestě od jinud.
A není to jen nábytek, který se u nás už nevyrábí. Je to veškeré zboží, které byť bylo jistě kvalitnější, dnes se nesoutěží na trhu kvalitou a nápadem, dnes se plánuje, jako za vás, ovšem díky vaší proevropské politice už se s námi jaksi nepočítá. Takže by mě zajímalo, jak chcete řešit tu nezaměstnanost, na kterou tak blahosklonně poukazuje pan Braný. A kam poputují ti vyučení. Že by do světa na zkušenou? Vždyť to naprosto nespotřebovatelné množství všeho možného zboží v těch supermarketech moc prostoru na trhu nedává.
Jak říkám, můžete být spokojeni, soudruzi. Chodím na Jihočeskou univerzitu každý den, dokonce na Akademii věd. Vysvědčení z Pedagogické fakulty ale nepotřebuju, chodím tam totiž uklízet. Slyšela jsem, že po osmačtyřicátém roce také ti, co studovali teologii, kopali kvalifikovaně podél cest příkopy. Jen ať si inteligence zkusí MAKAT rukama. A budeme se muset naučit makat za hrst rýže, jinak nás spolkne komunistická Čína.
Přeji hezký večer.
