Děkuji paní blogerce, za její upřimnou starost, váš příspěvek zní moudře až mateřsky. Že by každý svou kůži na trh NENESL je stará pravda........Ale...
Vím, že asi málo kdo měl „sluníčkové dětství“ a vím, že záleží jen na něm, jak se s tím vypořádá. Vaše blahosklonnost a chlácholení mi připadá jako jistá pochybnost o mém psychickém stavu.
TAŽE : mými oblíbenými autory jsou M.Scott Peck a Pauelo Coelho. Oba tito autoři ovlivnili můj život natolik, že jsem konečně našla sama sebe a svou „MAPU ŽIVOTA“, jak tomu říká M.S.Peck, se nebojím ukázat a dát na posouzení ostatním. Podle téhož autora je to jedna ze základních složek Duševního zdraví :
„DUŠE NENÍ UZDRAVENÁ, DOKUD SE SCHOPNOST PŘIJÍMAT KRITIKU, NESTANE SOUČÁSTÍ PŘÍSTUPU K ŽIVOTU“
Podle druhého autora je to jakási očista a jediná možnost, jak se zbavit zatížení a vpustit do svého života čistou energii (Paulo Coelho- Záhir). Vzhledem k tomu, že knihy obou autorů jsou bestsellery a Paulo Coelho je pátým nejprodávanějším autorem na planetě Zemi, předpokládám, že jejich názor je většinový.
Nechci se přirovnávat k tak významnému autorovi, to by mi má, z malého sebevědomí vycházející skromnost nedovolila, ale i on zcela otevřeně popsal své mládí ve své biografii, kterou napsal jako rozhovor známý novinář Fernando Moraise. Ve svých knihách mi pak předkládá přesně ty otázky, které mě napadají s tím, že se na ně snaží odpovědět.
Je jisté, že se téma deprese dostává do povědomí lidí pomalu. Dříve to bylo víceméně TABU. Ale díky panu Kopeckému, Mukovi, Svobodovi i Brabcovi se toto téma konečně poněkud otevřelo.
V Americe je běžné, že lidé mají svého „cvokaře“ už hodně dávno a spíš jsou zde podezřelí lidé, kteří ho nemají. Knihy M.S.Pecka vyšly u nás hned po revoluci a že se mi dostaly do ruky, asi není náhoda (kdo hledá, najde). Podle diskuze pod oběma blogy vidím, že u nás je toto téma stále a stále spíše okrajové, nepopulární a zamlčované, problémy lidí se bagatelizují a přitom počet lidí s depresí roste téměř geometrickou řadou.
Všechny ordinace psychiatrů a psychologů v Českých Budějovicích jsou tak vytížené, že další pacienty přibírají jen málo které z nich. Můj kamarád tonul v depresích, také, do jisté míry ovlivněných životním příběhem a i jemu byla vpíchnuta žloutenka s krví, přesto se marně snažil nějakého psychiatra najít . Dostal se tam, až když ho našli na ulici v bezvědomí.
Pokud moje vyprávění zachrání byť jen jeden život tím, že se někdo osmělí a povypráví svůj příběh psychiatrovi nebo psychologovi ( zdělená starost je poloviční starost), nevyprávěla jsem ten svůj nadarmo. A jak to kdo zvládne, to záleží i na tom, zda se mu dostalo rodičovské lásky a mohl si vybudovat své sebevědomí. Pokud rodiče svým dětem naslouchají, ale opravdu naslouchají a věnují jim svůj čas, roste i jejich sebevědomí. To je totiž to nejcennější, co mu mohou dát. Podle množství a kvality věnovaného času usuzuje totíž dítě, nakolik si ho rodiče cení a jakou má tedy cenu pro ostatní.
Ale to není ze mě, to je citát z knihy Nevyšlapanou cestou M.Scotta Pecka a říká to ve své knize Rodičovství není pro každého i klinická psycholožka a spisovatelka Eva Rheinwaldová.
A co se týká toho ZAHLÍŽENÍ, já mám své zkušenosti. Pokud projevím více schopností a můj protějšek v diskuzi mi nestačí (zvlášť je-li to muž), často zachytím ono známé letmé zamávání si před čelem nebo se uchýlí k zesměšňování a agresi.
/Pokud jste javaho, našel v mém blogu to, co píšete, předpokládám, že jste muž. Nebo se pletu?/
Deprese a antidepresiva nesnižují inteligenci jedince, pouze mu regulují chemické procesy.
Člověk s depresivní poruchou je (taky) NORMÁLNÍ!
