Práce je poslední zoufalej způsob, jak si vydělat peníze.

  Říkalo se za totáče.  A platí to dnes? Reportáže typu: ...v padesáti přišel/přišla o práci, rekvalifikovali se a čistí město, vysazují zeleň, sečou trávu...

  Jsem vyučená čalounice dekoratérka a ráda bych jen podotkla, že jsem v tomto opravdu dobrá, měřeno finančním ohodnocením. A moje životní praxe? Za totáče jsem se i ke svému oboru těžko dostávala. Nemohla ani mistrovat, ač jsem měla na tuto funkci přesně cílené vzdělání. Byla jsem v "klatbě" pro angažovanost v KSČ mého táty, který se znelíbil a byl ze strany vyloučen. Ani moje aktivní činnost v SSM, kde jsem se skutečně angažovala pro to, abych byla připuštěna k nástavbovému studiu a pak mě to dokonce začalo bavit, nestačilo k tomu, abych se "očistila". Mistroval nám straník a fakt to stálo za to :-).

Po revoluci jsem se hned pustila do podnikání ve svém oboru a nutno říct, že jsem měla naplněný diář půl roku dopředu, ač jsem neměla vývěsný štít ani reklamu. Jen jeden zákazník posílal druhého. Po pěti letech, když už sedací nábytek nebyl nedostatkovým zbožím a naopak, dovážel se laciný nábytek na "jedno" použití, jsem se věnovala jednak své druhé profesi - dekorateřině a jednak jsem zkusila i vysocenáročné zaměstnáni celní deklarantky a poštovní úřednice. Ale nejraději šiju a to umím nejlépe. Když jsem bydlela mimo své rodné město, šila jsem ve firmě Doppler. Jenže jsem se vrátila pod Černou věž a dojíždět se mi nechtělo z osobních důvodů i těch praktických. Proč o tom píšu. Já si myslím, že pokud je práce někomu zároveň koníčkem, pak v ní musí vynikat a musí být podle toho i ohodnocen. Jenže a jsme u jádra problému, jak takovou práci najít.

Všichni socialisté se teď pouští do volební kampaně, a nejen oni, s tím, že je potřeba snížit nezaměstnanost. Otázkou je, jak to chtějí udělat. V jedné diskuzi jsem si přečetla příspěvek jednoho kolegy  ... že dokud budou prázdné továrny, prázdné kravíny a vepříny atd., řešení snad ani neexistuje. A vo vo tom to je.

Jestliže se veškerá výroba přesune do Číny a lidé budou u zboží především upřednostňovat cenu, situace nemá řešení. Asi by lidé měli být více vlastenečtí a upřednostňovat zboží, které pochází z našich luhů a hájů a hned potom kvalitu, nikoli kvantitu. Tento přístup se projevuje v naší zemi dost očividně. V počtu obézních lidí jsme se projedli na desáté místo v Evropě (tento údaj nemám ověřený) a stačí se rozhlédnout. Kolik lidí si nese na své páteři zátěž, která by každou jinou "osu" zničila. Jen dokonalá lidská páteř (podle mě dílo Boží) udrží a vydrží tu hromadu nevzhledných tukových zásob. A z čeho ty bochance a pneumatiky jsou? Podle mne ze spousty nekvalitní stravy. A potvrzují to mnozí, že obézní člověk je vlastně podvyživený. Nad tím se leckdo pozastaví, ale přemýšlí dál? Je na tom něco pravdy?

To je jedna oblast a další? Třeba oblečení. Někde jsem slyšela, že Češi trpí zvláštním syndromem značkovosti zboží. O čem to je?  Mnohdy se spokojí s padělkem opět z Číny nebo od Vietnamců, možná proto, že netuší, že značka je především o kvalitě materiálu i zpracování. Po revoluci se u nás rozmohly butiky schopných návrhářů, a kde jsou dnes? Drží se tak tak, či spíše mizí.

Je ale povzbuzující, že tento trend "tlusťochů a hastrošů" už také mizí. Čím dál víc lidí chápe, že obezita je především faktor, devastující zdraví člověka.

Ale vraťme se k pojmu "práce neboli zaměstnanost". Čeští výrobci se musí vyrovnávat s tím, že sehnat odbyt  zboží, neboli být konkurenceschopní je úkol v naší zemi nadlidský. Tady vládne REKLAMA a to taková, kterou si mohou dovolit jen skutečně bohatí a levný dovoz z EU. Nejen výroba toho reklamního spotu stojí miliony, ale hlavně vysílací čas na nejfrekventovanějších stanicích televize i rádia.

Čili podnikat ve výrobě ve velkém, tzn. budovy, sklady, zaměstnanci, pojištění, jednoúčelové a speciální stroje atd. to bych řekla, že prakticky u nás nejde. Zbývá tedy jen drobný živnostník, který musí možná dokonce trochu švindlovat, aby se uživil (pan Mládek z ČSSD nazývá živnostníky parazity a to veřejně). Proč? Má lepší řešení?

Ve svém  oboru se těžko uplatním jinak, než být rovněž drobným živnostníkem. Jednak je tu levný dovoz nábytku z Evropy, především snad z Polska, a také si nábytek lidé opravují svépomocí (vis náš hospodský) a jednak i já bych potřebovala nějaké prostory, dopravní prostředek, stroje (šicí stroj a sponkovačku přinejmenším) a reklamu. A já už se na to prostě necítím. Takže raději šiju pro charitu zadarmo, ale s jistými výhodami a chodím uklízet. Nemám stálý pracovní poměr, jen brigádu.

A zaměstnavatelé? Pokud už mají to štěstí, že seženou odbyt někam "ven" nebo mají odvahu podnikat u nás, má to jistá úskalí. K zaměstnancům se většinou chovají jako ke svým poddaným, než jako ke svéprávnému člověku. Prostě:" drž hubu a krok, nebo za bránou čeká deset dalších, kteří si toho budou vážit." A nebo :" Já chci být zítra bohatej, tobě musí stačit pár stovek".Tohle je moje zkušenost. No a drobný živnostník k sobě nikoho nevezme. Sám neví, jak dlouho bude o jeho práci zájem, žije ze dne na den ( podniká se hlavně ve službách). A jednak ani u sebe nesnese někoho, kdo oboru rozumí lépe a mohl by prospět. To je ta naše česká povaha. Závist, nepřejícnost a ego.

A ještě jeden problém. Může se žena matka opravdu věnovat svým dětem a mít to jako zaměstání? Nebo musí makat, aby je uživila či pomohla uživit. Domácnost a výchova potomků není u nás brána na roveň zaměstnání. Pořád je to spíš přepych a vítězí ta touha ženy, mít děti. V praxi je to honba za sociálními dávkami? U nás není právo volby!

Takže milí spasitelé ( z ČSSD), jak chcete snižovat nezaměstnanost? To je běh na dlouhou trať. Musíte nejdřív dopustit to vysazování jabloní, jak říká pan prezident. A změnit žebříček hodnot u svého národa.

Ten náš trh není volný. Je pěkně zdeformován. A neviditelná ruka trhu je amputovaná díky té pseudopravici, která nám tu vládla.

A s tím souvisí i tzv. rasové nepokoje. Je to frustrace z toho, jak to u nás chodí. O barvu pleti rozhodně nejde.